Jak je možné, že se ještě v dnešní době vyskytují pytláci (Olomoucký dník)

Před mnoha lety, v dobách, kdy mohl zvěř lovit jenom panovník a šlechta, stavěli na hranicích obor a bažantnic šibenice na výstrahu poddaným, aby se neodvažovali vztáhnout ruku na chovanou zvěř a neoprávněně tak užívat výhod jim nepříslušejících. Na některých panstvích byl za tento čin vysloven i ortel hrdelního trestu. Dokonce jsou z letopiseckých análů známy i tresty opravdu kuriózní, ač neméně drastické. V jednom z nich se mluví o uvázání na parohy jelena, který po vypuštění na svobodu usmýkal odsouzeného nebožáka v lesních houštinách.
Jinde zašili odsouzeného do kůže kance nebo jelena a tak byl ponechán bez pomoci v hlubokém lese. V každém případě však byl čin pytláctví považován za zvláště těžký a byl trestán minimálně dlouhodobým žalářem.
Proč pytláctví po těchto represích nezaniklo? Pokusím se trochu přiblížit příčiny. Představte si toho chudobného sedláčka nebo ještě nuznějšího chalupníka, co měli za život. Chudé políčko je sotva uživilo, navíc z něho museli odvádět desátek vrchnosti, na panskou půdu museli navíc chodit na robotu. Zvěř jim na jejich pozemcích působila škody, stejně tak jako lovecká družina, která se jim při lovu nevyhýbala a projela hlava nehlava třeba zrajícím obilím. Ty škody jim samozřejmě vrchnost nehradila.
A tak mnozí z takto postižených vyrobili oko z drátu nebo jinou past a vydali se do panského lesa. Chtěli si tím alespoň zčásti nahradit svoji škodu, přičemž i získané maso z úlovku bylo v té době pro ně vzácností, mělo svoji cenu. Někteří z pytláků se svými činy chtěli jaksi pomstít vrchnosti, ať už za nějaké jimi způsobené příkoří, nebo za nuzný život, který kvůli ní měli. Nelze vyloučit ani pytlačení neboli zakázaný lov z touhy po dobrodružství nebo z vášně.
Později, když už bylo možné ulovenou zvěř prodat překupníkům, přibyl důvod pro pytlačení - zisk. Například v hraniční Šumavě probíhala v 18. a v 19. století téměř pravidelná válka mezi lesním personálem a pytláckými partami z Bavorska. A to tak intenzivní, že musela zasahovat i armáda. Docházelo k vraždám, pytláci vyzbrojení upravenými vojenskými puškami se odvažovali až daleko do vnitrozemí za přeloženými hajnými, aby na nich vykonali pomstu za své zastřelené druhy. Na Šumavě to skončilo jediným možným řešením. Jelení zvěř byla tehdy zcela vystřílena a pytlácké nájezdy tak skončily.
Jakkoliv je to s podivem, pytláctví nevymizelo a trvá dodnes. Obávám se ale, že jeho příčiny jsou přece jenom jiné než před lety. Pytlačení z vášně jde vyloučit získáním oprávnění k legálnímu lovu, pro maso je určitě jednodušší zajít do supermarketu. Zůstává tedy jen pytlačení pro peníze. Ty se bohužel staly pro mnoho lidí životním cílem a nejvyšší hodnotou.
Dostali jsme se až tak daleko, že postupně mizí pytlačící jedinci a v této zavrženíhodné činnosti pokračují pytláci v organizovaných partách. Jejich vybavení odpovídá technickým možnostem naší doby. Mají k dispozici terénní vozidla s reflektorovými hledáčky, dnes už jejich vybavenost obohatily i soupravy pro noční vidění. Mají možnost spojení mobilními telefony nebo vysílačkami, na moderních zbraních malých ráží, ale velkých výkonů používají tlumiče či dálkoměry.
Organizovanost těchto part dosahuje málem dokonalosti. Protože loví v noci a průběh lovu musí být rychlý a bezproblémový, jedna část party při průjezdu terénem střílí na překvapenou a světlem oslněnou zvěř, zatímco druhá část sbírá úlovky. Že se při tom dohledáním zvěře postřelené a trpící nikdo z nich nezabývá, je jasné. Loví všechno, co se objeví. Ať už to jsou srny, nebo laně s mláďaty, nebo březí, v době hájení, nebo plné léků po léčebných akcích. Parta má vybudovány odběratelské kontakty pro dodávky do hospod a podobných zařízení, kde na pytlačení vydělávají další podnikavci. Nejvíce tragická je skutečnost, že mezi pytláky byli dopadeni i registrovaní myslivci.
Je to morální selhání těchto lidí, ztráta myslivecké cti a lidské propadnutí molochu peněz, které je možné jedině odsoudit.