Čarostřelec z Višňové (Liberecký deník)

Frýdlantské pověsti Hermanna Blumricha, 30. díl

Všude tam, kde bývalo hodně lesů a tichých lesních zákoutí, kde tak ráda odpočívá zvěř, tam bývalo vždy dost lovné zvěře. A se zvěří i myslivců, jejichž posláním bylo zvěři zajistit klidný život. Nejenom to!
Samozřejmě lovnou zvěř bedlivě střežit před pytláky. Lovení bývalo ve středověku výhradně výsadou bohatých lidí. Pytláctví se velmi přísně trestávalo - většinou smrtí. Přesto se pytlačilo a pytlačí dodnes. A pytláctví kvetlo nejenom v horách, ale i v podhůří a samozřejmě také ve Višňové.
Podle jedné staré pověsti žil ve Višňové jeden z kouzelných střelců. Jeho umění v zacházení se zbraní bylo vyhlášené široko daleko.
Vyprávělo se, že na co zacílí, to neomylně trefí. Jeho pevná ruka a jisté oko lidi utvrzovalo v přesvědčení, že lovci pomáhá neznámá, ale jistě nadpřirozená moc a jeho puška je kouzelná.
Na dohled v blízkých horách žil další takový z neomylných střelců. Ten ale patřil k panským myslivcům.
Svým střeleckým uměním se rád kdykoliv blýsknul. Nevynechal jediné střelecké klání. Z takových soutěží si pravidelně nosíval pěkné ceny za své dobré umístění. Právě tento známý myslivec měl spadeno na vyhlášeného "ostrostřelce" z Višňové. Chtěl ho vytrestat a udělat jednou provždy konec jeho řádění ve vrchnostenských lesích. Na pytláka číhával, několikrát po něm i vystřelil. Ale myslivecké střely pytlákovi neublížily. S tím jen rostla jeho pověst i povídání o jeho spojení s nečistými silami. Jednoho nedělního rána, lidé právě v houfech chodili do kostela na nedělní mši Boží, viděli hodně rozzlobeného zázračného střelce a vyhlášeného pytláka rozčileně pobíhat po vsi s flintou v ruce. Bylo slyšet i svist prudce přilétlé střely a krátce po střele se ozval i výstřel. Po jednom výstřelu pytlák napřáhl ruku a světe div se, v dlani držel olověnou střelu. Tu střelu nabil do své pušky, rychle puškou zamířil po zvuku posledního výstřelu a střelil. Poté se klidně vrátil do svého obydlí.
V několika málo dnech se po celém Frýdlantsku vyprávělo o podivné smrti panského myslivce. Byl zastřelen za podivných okolností a jak se vyprávělo, přímo v hospodě. Jen o něm bylo známo, že se rád chlubíval, jak dostane pytláka z Višňové.

ODPLATA ZA MYSLIVCOVU SMRT
Jeden z kamarádů zastřeleného hajného se krátce po jeho prapodivné smrti vypravil za známým kouzelníkem.
Kmet to byl stářím sehnutý, vyschlý jako souška. Ale jeho oči byly živé a pozorné. Starci kupodivu nechyběla ani obratnost a síla. Především však jeho kouzla a umění bylo nad všechny čáry pytláka a čarostřelce z Višňové.
O významném výročním dnu sv. Michaela byl pytlák zastřelen přesnou kulkou, přímo do hlavy.
Zpráva o podivuhodné smrti pytláka se rychle roznesla po celé Višňové i okolí. Několik odvážných lidí se vydalo do jeho domu. Chtěli nalézt jeho prý zázračnou zbraň. Ale jakkoliv hledali a dům obrátili vzhůru nohama, nenašli ani pušku, ani zrnko střelného prachu. V domě nebylo ani kousku olova, ze kterého měl pytlák odlévat své neomylné střely. V domě našli jen jim neznámou, divnou černou kočku. Po lidech se dívala velkýma očima a z její rozježené tmavé srsti jen sršely ohnivé jiskry. Pověst o začarovaném domě odháněla všechny zájemce, chtivé ten dům koupit.
Až jednoho dne přišel do Višňové jakýsi potulný tovaryš. Nikdo z višňovských ho nechtěl vzít ani na jednu noc. Ale našel se jistý šibal a ten mu poradil, ať noc přečká v opuštěném domě. Šibal se radou, kterou tovaryši dal, netajil. Lidé pak sledovali, co se bude dít. Tovaryš si do pustého domu přinesl své skromné zavazadlo, otep vyschlé slámy a uložil se ke spaní. Ráno, druhého dne, se ho všichni lidé vyptávali, jaká byla noc? A tovaryš vyprávěl, že v domě skutečně strašilo. O půlnoci ho prý ze spánku zburcoval řinčivý zvuk. Pak se v celém domě rozsvítila světla a v krbu se rozhořel mohutný oheň. Ale jakmile prý temný mrak zakryl měsíc, byl toho dne právě úplněk, všechno ztichlo. I řinčivý zvuk, světla rázem pohasla a krb byl studený. Jako by v něm už dlouho dřevo nehořelo. Byl klid a ticho.
Vyprávělo se pak, že dva dobří duchové strašidlo ze začarovaného domu vypudili. Tovaryš už ve Višňové zůstal. Obec tehdy byla velká a bohatá. Srdnatému tovaryši obec ráda dala ten strašidelný dům. Dědicové o něj zájem neměli. Tovaryš dům opravil, věnoval mu velkou péči. Ve Višňové se také oženil a žil šťastně a spokojeně i bez kouzel a čar až do smrti.