Texas v Česku prý nikdo nechce. Opravdu? (deník N)

Držení zbraní považuje čím dál víc lidí i u nás – obdobně jako v USA – za svoje nezadatelné právo.

Minulý týden se ve Spojených státech odehrály dva útoky s použitím střelné zbraně, které našly cestu i do českých médií. Prvním byla samozřejmě otřesná masová vražda devatenácti dětí a dvou dospělých ve škole v texaském Uvalde.
Druhým byl incident v západovirginském Charlestonu, kde střelec zaútočil na účastníky narozeninové party. Než stačil někomu ublížit, duchapřítomná účastnice oslavy legálně drženou zbraní zastřelila jeho.
Ke druhé přestřelce došlo ve středu, den po tragédii v Uvalde. Okamžitě posílila hlasy, které nad rozstřílenými těly školáků sice zněly také, ale přece jen tlumeněji než jindy – jediné, co může zastavit padoucha se zbraní, je správný chlapík se zbraní. Roli mytického „good guy with a gun“ tentokrát sice sehrála žena, ale nevadí.
Cynismus těchto prohlášení nespočívá v tom, že by někdy majitel zbraně skutečně nebyl tím, kdo tragédii zabrání, a ne pachatelem. To se samozřejmě občas stává. Cynické je obracení rolí naruby a viktimizace obětí. Není problém, že masový vrah měl zbraň, ale že ji neměly jeho oběti. Můžou si za to samy.
Na víkendovém sjezdu mocné zbraňové lobby NRA v Houstonu už to z úst exprezidenta Donalda Trumpa a dalších znělo úplně otevřeně – za smrt dětí v Uvalde nemohou republikáni, kvůli kterým si masoví vrazi bez problémů obstarávají extrémně účinné střelné zbraně, ale demokraté, kteří nechtějí připustit, aby je ve třídách měli učitelé a studenti.
Mohlo by se zdát, že jde o čistě americký spor, který se nás přímo netýká. Ale argumentace používaná tamními odpůrci zbraňových regulací stále silněji zaznívá i u nás. Nahlédněte do kterékoliv diskuse, která se na sociálních sítích vede o masakru v Texasu. Najdete nepřeberné množství komentářů v duchu „no jo, když oni mají ve školách gun-free zóny, tak to se pak nesmějí divit“. (Jen na okraj – v sále, kde Trump promlouval k davu prozbraňových „správných chlapíků“, pochopitelně nesměl mít zbraň žádný z nich. Zvláštní, že?)
Tohle převracení pohledu na zbraně a jejich vlastnictví naruby ohrožuje i bezpečnost v Česku. Ta stojí na tom, že nošení zbraně nevnímáme jako normu, natož dokonce nějakou občanskou povinnost, nýbrž výjimku, k níž by člověk měl mít důvod. Soukromé vlastnictví zbraní nezakazujeme, ale automaticky předpokládáme, že je má jen ten, kdo je potřebuje.
Nikoho nezneklidňuje lovecká kulovnice na rameni myslivce, pistole na osobní obranu, kovbojský šestiraňák ve sbírce milovníka romantiky Divokého západu nebo zbraň u sportovního střelce. Chápeme jejich motivaci. I když občas i s takovými zbraněmi jejich legální majitelé spáchají zločin, nemění to nic na našem vnímání legitimity důvodů pro jejich držení.
V posledních letech se ale tento konsenzus začal měnit. Ve veřejné debatě začaly stále silněji zaznívat hlasy zpochybňující nepsanou, ale ustálenou společenskou smlouvu, která u zbraně automaticky předpokládá srozumitelný důvod na straně držitele. Část jejich majitelů náhle
zbraně prezentuje jako svoje právo, do něhož nepřípustně zasahuje už samotný dotaz po důvodu. „Mně na kvér nesahej, proč ho mám, po tom ti nic není.“
Zásadní roli sehrál střet o evropskou směrnici o omezování některých zbraní, který vyvrcholil v roce 2017. Česko, jak známo, se proti legislativní úpravě postavilo nejsilněji ze všech členských zemí EU. Už to vneslo do společnosti neklid – spoustě lidí vrtalo hlavou, v čem jsme jiní než Rakousko, Německo a další země s podobnými tradicemi myslivosti apod., že nám tak extrémně vadí něco, co jim vůbec. To je u nás o tolik nebezpečněji?
Právě v této době se prosadil „americký“ pohled na držení zbraní jako nezadatelné právo. České námitky proti směrnici totiž nešlo vysvětlit žádnými praktickými důvody, neboť neomezovala ono „odůvodněné“ držení zbraní, kterému společnost rozumí a přijímá ho bez znepokojení.
Nová evropská legislativa ale zakázala například velkokapacitní zásobníky nebo poloautomatické zbraně upravené z původně automatických – tedy laicky řečeno „samopaly“, které jsou technicky znehodnocené tak, aby neumožňovaly střelbu dávkou, ale pouze jednotlivými ranami.
Společnost se pochopitelně začala ptát, nač takové zbraně jejich majitelé potřebují. A nastal zlom. Na tuto otázku totiž žádná věcná odpověď neexistuje. V běžném životě obyvatele Česka si těžko lze představit situaci, v níž by potřeboval najednou vystřílet víc než dvacet ran bez výměny zásobníku nebo kalašnikov. Obhájcům držení takových zbraní nezbylo nic jiného než začít argumentovat „po americku“ a odrážet tazatele po důvodech poukazem na údajná „práva“ a „svobody“.
To samozřejmě situaci neuklidnilo. Pokud někdo zuřivě hájí arzenál, jehož smysluplnost není schopen ani ochoten vysvětlit, logicky nemůže nevzniknout podezření, že ho má k účelu, k němuž jsou zbraně tohoto typu také původně určené – tedy k extrémně účinnému rozsévání smrti. Z druhé strany nebylo daleko k pseudoargumentům „nezabíjejí zbraně, ale lidé“ a americká debata se vším všudy byla náhle realitou i v poklidné a bezpečné České republice.
Tím jsme se ocitli za „point of no return“. Odkazy na zbraně coby lidské právo v argumentaci jejich obhájců zcela převládly, což nakonec stvrdily i obě komory Parlamentu, které ústavní právo na obranu se zbraní v ruce vtělily do Listiny základních práv a svobod.
Kam nás tento kluzký svah zavede, těžko odhadovat. Návrat ke konsenzu, že zbraň má mít jen ten, kdo ji „potřebuje“, ale nevypadá moc pravděpodobně. Problém je, že právě v tomto konsenzu spočívala i bezproblémová koexistence majitelů zbraní a neozbrojené
většiny společnosti v Česku. I vychvalovaná česká zbraňová legislativa ostatně z takového pohledu na zbraně vychází – zbrojní průkazy například rozděluje do několika skupin právě podle toho, k čemu držitel hodlá zbraň používat.
V české veřejné debatě ale mezitím zavládly plně americké poměry. Včetně svalování viny za šílené tragédie typu té, která se stala minulý týden v Texasu, ze všeobecné dostupnosti zbraní na jejich nedostatečnou rozšířenost. Dynamika tuzemské diskuze směrem k americkému pohledu na zbraně a jejich držení se dávno vymkla kontrole, především proto, že se ji nikdo ani nepokoušel brzdit. Politici všech stran s povděkem přijali téma, jímž mohou voličům demonstrovat, že stojí na straně slušných lidí proti gaunerům. Schovávají se přitom za platné zákony jako za bariéru, která má zajistit, že jejich populismus nebude mít katastrofální důsledky.
Jenže zákony nejsou nic věčně platného. Jakmile se změní půdorys společenského konsenzu, na kterém stojí – a to se v Česku děje –, vznikne tlak, aby se přizpůsobily. Požadavky na uvolnění restrikcí pro získávání a držení zbraní u nás nezaznívají především proto, že jsou stále ještě příliš radikální a narazily by. To se ale může postupně změnit.
„Texaské poměry“ tu zatím nikdo otevřeně nenavrhuje, to je pravda. Stačí ale sledovat diskuse, kterých se zastánci zbraní účastní, aby bylo jasné, že je mnozí z nich pokládají za ideál svobody. S jedinou drobnou vadou na kráse – tou jsou poslední zbytečky zdravého rozumu, které se i v Texasu zatím podařilo ubránit, tedy například zákazy nošení zbraní přímo do škol.

V české veřejné debatě zavládly plně americké poměry. Včetně svalování viny za šílené tragédie typu té, která se stala minulý týden v Texasu, ze všeobecné dostupnosti zbraní na jejich nedostatečnou rozšířenost.

Zdroj: Deník N, 31. 5. 2022