Otec jí vystřelil ženicha (Chvilka pro tebe)

„Nebýt té nehody, tak by si moje prababička Anna svatbu s Vendelínem asi těžko prosadila,“ vypráví Jiřina.
Remízek uprostřed pole mezi lesem a vesnicí bylo to pravé místo, kam v čase lovu nikdo kromě nich nechodil. Byli tam spolu šťastní. Nic jiného je nezajímalo.

Vysočina je drsný, místy ještě nespoutaný kraj. V rozsáhlých lesích prosluněných kouzelnými mýtinami není ani dnes těžké zabloudit.
Generace místních rodáků, k nimž patřili i moji předkové, tu vyšlapaly cestičky kolem kamenitých políček, lesních školek a obor.
Prásk! Prásk! Prásk!
Pak hrobové ticho. A zase: Prásk! Zvuk střelby se nesl nad stromy z dolního háje pod myslivnou, kde se prababička Anna narodila. Následný štěkot psů se odrážel od skal. Ty vzdálené rány vykouzlily na její tváři úsměv. Jako by už poněkolikáté sestřelily balvan z jejího srdce. Annin otec, strýcové a nejbližší sousedé byli na lovu. Pro ni to znamenalo, že je „čistý vzduch“. Uvázala si šátek, a co jí dech stačil, běžela k remízku. Tady mívala tajná dostaveníčka se svým milým Vendelínem. Ne snad že by neměla věk na vdávání, ale muži, kteří by padli do noty jejímu tatíkovi, jí prostě nevoněli. „Kdo nedrží v ruce flintu nebo sekeru, není pořádný chlap,“ vtloukali jí doma do hlavy.

TEN NENÍ PRO TEBE!

Když představila rodičům Vendelína, obchodního příručího s drogistickým a lékárenským zbožím z města, tatík se tvářil, jako by kousl do šťovíku. Tečku za napjatou atmosférou udělal jejich lovecký pes Bor. Vyřítil se nečekaně zpoza myslivny a jen tak tak přibrzdil před pánskou návštěvou, kterou neznal. Slušně se před ní posadil, upřeně jí hleděl do očí a začal ňafat.
Vendelín sebou trhl, lekl se. „Chachachá,“ popadal se za břicho tatík, „tak panáček má v kalhotách!“ Vendelína polilo horko, v kapse zatnul pěst a musel se kousnout do jazyka, aby nevypustil z pusy něco moc ošklivého. „Aninko, promiň,“ podíval se na ni pohledem, pod nímž se jí podlamovala kolena, „tohle doopravdy nemusím. Sbohem.“ Sedl na kolo a na zemi po něm zůstala jen kytka pro Anninu matku.
Tatíkovi se houpal knír od zadržovaného smíchu. Anna se rozplakala.
„Děvče, tohle není mužský pro tebe,“ dal dceři přátelskou herdu do zad. „Vendelín prodává a k tomu se ještě učí u pana lékárníka,“ vzlykala. „Študiózo?“ čistil si pušku táta. „Těmi písmenky ti zajíce na neděli nezastřelí,“ dodal.

TAJNÁ DOSTAVENÍČKA

Mezi myslivcem a nápadníkem byl konec. Jeden druhému se vyhýbal jako čert kříži. Že si nepadli do oka ti dva, ovšem neznamenalo, že by se spolu mladí lidé rozešli. Ba právě naopak! Překážky jejich lásku ještě posílily.
Od té doby se Anna s Vendelínem scházeli tajně. Remízek uprostřed pole mezi lesem a vesnicí bylo to pravé místo, kam v čase lovu nikdo kromě nich nechodil. Byli tam spolu šťastní. Nic jiného je nezajímalo.
Anička něžně rozfoukávala vrásky na Vendelínově čele, protože se k němu doneslo, že si její otec vybral jako svoji pravou ruku urostlého Pepana, syna náčelníka Sokola. „Popral by se i s medvědem,“ říkalo se o něm. „To by tu napřed musel nějaký být,“ kroutil hlavou Vendelín, „medvěda u nás v kraji nepotkal snad ani můj praděda.“

PROČ NEPŘICHÁZÍ?

Z lesa se ozývala střelba. Ten den se Anna v remízku otáčela jako korouhvička, ale Vendelín nepřicházel z žádné strany. Slunce se pomalu klonilo k západu a jí bylo jasné, že se už neobjeví. Hlavou se jí honily různé myšlenky. Vzdal to, nebo se zakoukal do nějaké městské slečinky, která u nich v krámě nakupovala? Domů se vrátila ve špatné náladě. Nevěděla, zda je jí to víc líto, nebo má zlost.

ZTRACENÝ PES

Před myslivnou se začali scházet zakabonění lovci. Úlovek tentokrát nestál za moc a do toho si ještě Pepan s Borem změřili síly. Bůhví, co kterému z nich přeletělo přes nos, ale Pepan chytil psa slídícího za bažantem za zátylek a hodil ho stranou. Bor se nedal, vrátil se a svalovec ho nakopl.
Nic strašného by se nestalo, kdyby je neviděl myslivec. „Bor!“ přivolal psa. Jenže ten se uraženě vydal úplně jiným směrem.
S naskládanými úlovky na louce před myslivnou si chlapi tentokrát ne zrovna příjemně vyměňovali názory. Že nepřinesli ten počet zajíců a bažantů, který si ráno vytyčili jako cíl, Anninu otci nevadilo zdaleka tolik, jako že se zaběhl Bor. Jeho pes přece vždycky poslouchal na pouhé gesto. Trápit se pro psa sice nebylo moc chlapské, ale Bor byl Bor... Myslivec byl rád, když mu tentokrát zmizel Pepan z očí.
I smutné Anně bylo psa líto.
„Tatínku, vezmeme Azora, třeba se k němu Bor v lese vrátí,“ drbala jejich druhého pejska, tehdy teprve odrostlejší štěně. „Jdeme,“ souhlasil otec.
Stejně by neměl klidnou noc. Spolu s Annou pak v tichosti pročesávali místa, kudy ten den lovci procházeli. Smrákalo se. Ticho. V lese jen tiše šuměly větve stromů. Náhle Azor trhl šňůrou, na které ho myslivec vedl, a rozštěkal se.
„Haúúú, haf, haf,“ ozývalo se odkudsi z dáli. Rozběhli se za zvukem.
„Bóóór,“ volal rozrušeně myslivec.
Z jámy se vyšplhal pes, popoběhl k nim, otočil se a pelášil zpátky.

POSTŘELENÝ

První byla u lesní prohlubně Anna. Myslela, že ji šálí zrak. Na rozpadlém kmeni tam seděl Vendelín!
Měl roztržené kalhoty a stehno ovázané zakrvavělou košilí. Bor ležel klidně vedle něj.
„Bore,“ chtěla psa odehnat. Chlupáč se ani nehnul.
Vendelín ho hladil po zádech a on mu trpělivě lízal ruku. To už se k nim šinul Annin otec. „Kristova noho!“ zaklel. Když se podíval blíž, došlo mu to. Vendelína někdo postřelil. Hlavou mu proběhl rychlý film. Jasně, tady někde přece mířil na zajíce. Minul, protože zahlédl tu potyčku Pepana se psem. „Mával jsem na vás,“ Vendelín máchl rukou, „pak mám tmu. Probral mě až tady ten,“ objal Bora kolem krku.
Postřeleného nápadníka dovedli do myslivny a poslali pro doktora. „Čistý průstřel, jen si tady u vás chvíli poleží,“ prohlásil lékař a nenápadně mrkl na Annu. Znal totiž její a Vendelínovo láskyplné tajemství.
„I malé děcko ví, že když se v lese střílí, nemá se motat kolem,“ spustil ještě nabroušeně otec. „Nechtěl jsem se už s Aničkou scházet za vašimi zády. Místo do remízku jsem šel přímo za vámi,“ odpověděl mu Vendelín. Táta mu na usmířenou nalil štamprli.

SRDCE Z POUTI

Vyhráno však mladí ještě neměli. Rána se hojila i díky roztoku, který přinesl lékárník, a poseděl pak před myslivnou s otcem. Ledy pomalu tály. Otec připouštěl, že dokonalý chlap nemusí jen sázet a kácet stromy nebo dohlížet na zvěř v lese. Požehnání jim dal ale až o pár měsíců později, o pouti. Vendelín už je směl doprovázet. Na střelnici vystřelil Anně to největší perníkové srdce a její matce druhé, jen o trochu menší. Annin otec se culil pod vousy. „Otče, bude to dobrý chlap. Vždyť ty jsi mi ho vlastně taky vystřelil a Bor vyčuchal,“ vysvětlovala mu dcera.
Měla pravdu! Po svatbě opustila myslivnu a ve městě, v bytě nad lékárnou, pak s pradědou spokojeně žila přes padesát let. *

Kdo nedrží v ruce flintu nebo sekeru, není chlap! I děcko ví, že když se v lese střílí, nemá se tam motat!

Zdroj: Chvilka pro tebe, 16. 3. 2022