Vlkům se na severu Čech líbí (5plus2)

Monitoring ukázal, že čtvrtina našich vlčích teritorií se nachází v Ústeckém kraji.

SEVERNÍ ČECHY

Ústecký kraj se stává baštou vlků v České republice. Hned čtvrtina ze všech vlčích teritorií, tedy míst, kde se v Česku pohybují páry či celé smečky, momentálně zasahuje právě do Ústeckého kraje. Vyplývá to z pravidelného monitoringu šelem, který provádějí odborníci. Vlci se v kraji pohybují na několika územích – v Národním parku České Švýcarko, ve Chráněné krajinné oblasti Lužické hory, ale i v Krušných a Doupovských horách.
„Pohybují se převážně v méně urbanizovaných částech republiky, v pohraničí, v podstatě kdekoliv jsou hory a les. Nemají problém se šířit, protože jako vrcholový predátor odpovídají na ohromnou potravní nabídku, kterou tu mají. Většina honiteb v Česku je přezvěřených, mají tedy dostatek přirozené potravy,“ říká Tomáš Salov, mluvčí Národního parku (NP) České Švýcarsko.
Pravidelný monitoring šelem v Česku provádějí společně Hnutí Duha Olomouc, Mendelova univerzita v Brně, Česká zemědělská univerzita (ČZU) v Praze, Správa národního parku Šumava a Agentura ochrany přírody a krajiny. Údaje, které z něj vycházejí, se vztahují k takzvanému vlčímu roku, tedy období od května 2020 do dubna 2021, které lépe odpovídá rozmnožovacímu cyklu vlků než kalendářní rok. Vlčata se totiž většinou rodí v dubnu.
V sezoně 2020/2021 odborníci potvrdili na území republiky celkem 24 vlčích teritorií, tedy o dvě více než při předchozím terénním výzkumu. Nejvíce z nich, celkem šest, aktuálně zasahuje právě do Ústeckého kraje.
Stále ale existují místa, kde jejich výskyt zatím nebyl potvrzen. Stabilní teritoria zatím nejsou známa v Pardubickém, Olomouckém a Jihomoravském kraji, stejně jako v kraji Vysočina nebo v Praze.
Podle Salova se jednotlivá teritoria budou teprve stabilizovat, vlci si v nich budou vzájemně vymezovat hranice. „Někteří myslivci dnes hovoří o tom, že jsou vlci přemnožení, což je naprostá hloupost. Když se podíváte třeba na Krušné hory, působí tam tři smečky na celou délku hor. Samozřejmě existují migrující jedinci, kteří přeběhnou republiku tam a zpátky, čímž si příroda zajistila reprodukci a genetickou variabilitu, ale na druhé straně, jakmile se území zafixuje, je dokázané, že se vlci drží uvnitř svého teritoria,“ nastiňuje.
Česko je podle něj z hlediska vlků stále ještě bílé místo na mapě a existuje spousta míst vhodných k tomu, aby se tady vlci etablovali ve stabilnější míře.

Vojenské prostory

S tím souhlasí i Aleš Vorel, akademický pracovník Fakulty životního prostředí ČZU v Praze a vedoucí česko-saského „vlčího“ projektu OWAD. „Očekávali jsme a očekáváme nárůst teritorií vlků, přece jen naše krajina s vysokými nadstavy kopytníků skýtá ideální podmínky pro silnější rozvoj populace. Ovšem také stále sledujeme osídlování klidnějších partií ČR. Stále je docela evidentní a silná vazba vlků na chráněná území nebo na lidmi méně využívané regiony či vojenské prostory,“ uvádí pro web Šelmy.cz.
To ostatně platí i pro severní Čechy, kde jsou vlci v Krušných a Lužických horách a v oblasti NP České Švýcarsko až po Šluknovský výběžek.
Vlci na severu Čech jsou součástí tzv. středoevropské nížinné populace, jejíž centrum je v západním Polsku a v Německu. Odsud se vlci do Čech nejčastěji šíří. Naopak na Moravu a do Slezska se šíří většinou ze slovenských a polských Karpat. Jedinci z obou populací se však mohou potkávat, ačkoliv většinou nemigrují.
„Pokud nedojde k rozpadu smečky v důsledku lidského přičinění, například smrti jednoho nebo obou členů rodičovského páru, smečka nemigruje, protože potravy ve svém teritoriu má dost. Toto teritorium si naopak chrání, přísně se vymezuje proti jedincům z jiných smeček,“ vysvětluje Kutal.
Co se týče populace vlků v NP České Švýcarsko, její historie sahá do roku 2012, kdy se první skupina objevila na pomezí Saska a Česka v lesním komplexu Hohwald. „Pocházeli ze saské Lužice, kde byl jejich výskyt zaznamenán už kolem roku 2000. Žili v bývalých vojenských prostorech na polskosaské hranici a začali se tam množit. Dlouho ale byli limitováni liniovými stavbami, dálnicemi do Berlína a Zhořelce. Byli uzavření v takovém segmentu a roky jim trvalo, než to překonali,“ popisuje Salov.
Právě v roce 2012 se první vlčí skupina objevila na česko-saské hranici nedaleko Dolní Poustevny a vzhledem k tomu, že vlci mají velká teritoria o rozloze sto až 200 kilometrů čtverečních, bylo jen otázkou času, než se dostane i do národního parku.
„První výskyt na území parku jsme měli v roce 2016 a za dalších pět let už jsme tu zaznamenali i první reprodukci. Loni jsme měli tři vlčata,“ zmiňuje Salov s tím, že nyní v národním parku a okolí žije přibližně sedm až osm vlků ve třech skupinách. „Jedna je na severu, ve Šluknovském výběžku, druhá v západních Lužických horách a Českém Švýcarsku a třetí žije směrem ke Hrádku nad Nisou a k Ještědu,“ vypočítává mluvčí NP.

Dobrá adaptace

Vlk obecný je vrcholový predátor, a tak se podle odborníků v zásadě ani nemůže přemnožit. „Vlci dokážou adaptovat svůj životní styl i počty mláďat potravní nabídce. Je dokázané, že když je malá, rodí méně mláďat,“ popisuje Salov s tím, že ve chvíli, kdy se teritoria příliš zahustí, dochází ke případům, kdy jedinci opustí svou domovskou smečku, protože by je dané teritorium neuživilo. „Logicky, žádná smečka nemůže růst donekonečna. Takže se vydají do jiného teritoria, kde třeba narazí na dalšího vlka, poperou se a jeden z nich zemře. Tím dochází k jejich regulaci,“ dodává Salov.
Největší hrozbou jsou pro vlky liniové stavby – silnice a železnice. Právě doprava je nejčastější známou příčinou úmrtí vlků v Čechách i v Německu, na mortalitě jedinců se ale podílejí i další faktory, třeba pytláctví. „Přirozené nepřátele vlci prakticky nemají, pominemeli vzácné případy úrazů při lovu, virových, bakteriálních nebo parazitických onemocnění, které mohou jedince oslabovat a ve výsledku se podílet na mortalitě. Co se týče pytláctví, vždy se jednalo o náhodné nálezy. Skutečný rozsah je ale pravděpodobně mnohem větší,“ přibližuje Kutal.
Vlk je přitom v českých lesích potřeba, pomáhá totiž regulovat stavy zvěře. „Z 95 procent se živí volně žijícími kopytníky – jeleny, srnci, divokými prasaty, případně i muflony nebo daňky. České lesy trpí přemnožením těchto druhů do té míry, že se nejsou schopny samy zmlazovat ve své přirozené dřevinné skladbě. Přirozené potravy tedy mají vlci v české krajině dost,“ podotýká Kutal.
Nicméně kdyby prý měla být regulace zvěře jen na vlkovi, tak to nezvládne. „Je tady ještě opravdu hodně prostoru pro myslivce,“ doplňuje Salov s tím, že v NP České Švýcarsko se vlci nejčastěji živí právě jelení zvěří.
Podstatným faktorem pro skladbu vlčí potravy je podle něj i jednoduchost lovu. „Máme například snímky z fotopasti, kdy se vlk setkal s divočákem, dívali se na sebe z deseti metrů a divočák pak odkráčel, aniž by na něj vlk zaútočil. Vlk počítá s tím, že by se při lovu mohl zranit a divočák je pro něj těžší kořist, větší bojovník než třeba jelen,“ poznamenává Salov.

Jednoduchost lovu

To dokazují i útoky šelem na hospodářská zvířata, ke kterým v Česku dál dochází, obzvláště ve chvílích, kdy nejsou domácí zvířata dostatečně zabezpečena. „Pro vlky jsou vždy snadnější kořistí. V letech 2019 a 2020 bylo v Ústeckém kraji dohromady nahlášeno 64 ovcí, 24 koz a 4 telata, jež zabili vlci. A ani loňský rok se nijak nevymykal,“ říká Kutal s tím, že přesná data zatím nemá k dispozici.
Pokud jde o tyto útoky, tak alfou a omegou všeho je zabezpečení ohrad. „My máme z národního parku a z CHKO Labské pískovce zkušenost, že se chovatelé hospodářských zvířat návratu vlka do české přírody docela přizpůsobili. Zatímco v roce 2019 jsme měli 6 hlášených případů napadení zvířete vlkem, v roce 2020 byly tři a loni už jen jeden,“ vysvětluje Salov.
Univerzální řešení, jak předcházet škodám, podle odborníků neexistuje. Chovatelé si nejčastěji zlepšují své ohrady proti podhrabání, pořizují si pastevecké psy nebo mění systém chovu, kdy například ovce z rizikových pastvin na noc stahují jinam.

Zdroj: Regionální vydání 5plus2 Ústecký kraj