Tři překvapení (Slovácké noviny)

Letos jsem si vyšel poprvé vyzkoušet vábničku na srnce k Hluboké cestě nad Kunovicemi. Procházel jsem okrajem Lintavského žlebu. U vysokého travnatého porostu jsem se opřel o strom a zapískal na vábničku. Hned po prvním zapískání se asi 30 metrů přede mnou něco zavlnilo v trávě. Díval jsem se a nechtěl věřit svým očím. To bude určitě srnec, který na zapískání hned zareagoval. Zvedám dalekohled, v trávě leží něco pěkně vybarvené do žluta a do hněda.
Říkám si: „Srnec leží na boku. Ale kde má přední část těla – hlavu?“ Naklonil jsem se a hledal mezi trávou hlavu.
Sundal jsem dalekohled a znovu zapískal. To něco přede mnou se pohnulo a doslova ze země vyrostla mladší bílá žena v žlutohnědých plavkách. Tedy to byl ten srnec.
Znovu jsem se zahleděl do dalekohledu, abych se ujistil, že to, co vidím, je pravda. Nevěděl jsem, co udělat. Zakřičet na ni, že mne pokazila loveckou příležitost, nebo se jí ospravedlnit. Taky ona se má právo osvěžit v klidu přírody. Mávl jsem na ni a zavolal, aby si zase lehla. Asi porozuměla a bez slova si zase lehla do trávy.
Dal jsem vábničku do batohu, otočil se, že půjdu nazpátek domů, a najednou co vidím. Za mnou ani ne 15 metrů stojí v trávě na úplně nekrytém místě mladý srnec šesterák. Srnec musel vyslechnout celý náš rozhovor se ženou a neutekl. Srnec naklonil hlavu na bok, jak kdyby chtěl ještě víc slyšet, lépe se podívat, zda se to jeho vábící družka tak změnila. Zřejmě touha po ní byla ještě veliká – nechtěl uvěřit svému zklamání. Zahnal jsem ho. Udělal dva skoky do keřů a zastavil se. A zase se na mne díval. Zamával jsem mu rukama a vystoupil o několik kroků. Až nyní srnec uvěřil, byl tím třetím překvapeným. Podíval jsem se znovu na něj. Zklamaný – jen pomalým krokem odcházel do žlebu. Taky lidé se se zklamáním těžko a jen pomalu vyrovnávají.

Jan Prachař