Když potkáš medvěda, otoč se a zmiz! (Mladá fronta DNES)

Na Špicberky se biolog Josef Elster vrací už třicet let. „Studuji tu nástup života po odlednění. Má to dost společného i s možností osídlení Marsu,“ říká.

Josefa Elstera jsem potkal na Špicberkách, kde strávil skoro celé léto. Tento šedesátiletý biolog je šéfem zdejšího Centra polární ekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity a na Špicberky, pouhých 1 300 kilometrů pod severní pól, se pravidelně vrací 30 let. Kromě toho mnohokrát pracoval i na druhé straně zeměkoule, na Antarktidě. „Byla léta, kdy jsem trávil dva letní měsíce tady v Arktidě,“ říká, „a čtyři zimní na Antarktidě...“ V poslední dekádě se ovšem staly jeho druhým domovem Špicberky, kde mají Češi vlastní stanici v divočině, loď a taky středisko v jediném zdejším městečku jménem Longyearbyen. Tam, v laboratoři, jsme se dali s Josefem Elsterem do řeči.

* V kopcích okolo žijí lední medvědi, za městečko nikdo nesmí bez flinty. Zvykl jste si?

Dávno to je pro mě automatické.

* Střílíte občas?

Málokdy, nemám zbraně rád. Ale musíme se chovat tak, aby se nám nic nestalo, a tak jsem pořád ve střehu. Přece jen tu vedu tým lidí, nemám zodpovědnost jen za sebe.

* Dostal jste se do nebezpečných situací?

Dostal, a přibývá jich, protože chování medvědů se mění – jsou pořád nebezpečnější a čím dál blíž. V okolí naší terénní stanice se letos pohybovalo medvědů devět, zatímco před deseti lety bychom tam nejspíš nepotkali jediného. Mění strategii. Ledovec je daleko, a proto většina z nich zůstává na pevnině, kde se živí třeba kuřaty nebo vajíčky; stávají se z nich takoví slídiči. Jedna zajímavost: před třiceti lety začaly na Špicberky létat ve velkém počtu husy, které tu předtím skoro nebyly, najednou od nich byla krajina vypasená. V posledních letech se ale stává, že jim v hnízdech nepřežije jediné mládě – medvěd všechno sežere. A tak si husy možná za čas řeknou, že sem nemá cenu lítat.

* Co děláte, když na medvěda narazíte?

Vždycky se otočím a jdu pryč.

* To ale musí být medvěd daleko, ne?

Ani ne, jednou to bylo deset metrů. Kdyby útočil, tak střílet musím, ale medvěd má stejný strach jako člověk, a pokud je v normální kondici, na devadesát devět procent odejde.

* Stihl byste vůbec vystřelit?

Těžko říct. Jednu sezonu chodil k naší terénní stanici medvěd skoro denně, byl drzej, tak jsme vždy utvořili partu pěti chlapů, vzali tři signálky a tři flinty, šli jsme na něj, dělali co největší hluk, stříleli těmi signálkami a tím ho zaháněli. Když ale potkáte medvěda náhodou v terénu, musíte být připravený na útok, a zároveň se mu urychleně ztratit z očí.

* Vy jste snil o dalekém severu odmalička?

To ani ne, ale příroda mě zajímala. Když mi byly čtyři roky, zasadili jsme s babičkou na zahradě u nás v Dačicích salát, bylo to mé vlastní políčko, měl jsem se o ně starat. Každý den jsem přišel, jeden salát vytrhl ze země a změřil mu kořínek – zajímalo mě, jak to pod zemí roste... Na podzim jsem si pak položil otázku, proč a jak vlastně listy padají ze stromů. Tehdy jsem vyšplhal na větev a celý den sledoval, kdy jaký list padá.

* Prostě zvláštní dítě.

Asi jo. Taky jsme s rodiči jezdívali lyžovat snad po všech horách v Československu, v přírodě mi bylo hezky, ale bolševici mě strašně štvali tím, jak ji ničí. Chtěl jsem se stát ochranářem, na vysoké pak studoval biologii, moje dizertace byla právě o poškození přírody – coby mikrobiolog jsem zkoumal třeba louže okolo kravína, do kterých vytékala močůvka, anebo haldy umělých hnojiv na polích. Byl jsem doktorand, když mi dal roku 1988 můj školitel šokující nabídku, abych se přidal k expedici Československé akademie věd na Špicberky.

* Proč byla tak šokující?

Účast na takové cestě se rovnala zázraku. Letěli jsme přes Moskvu a Murmansk, přistáli tady na letišti, s námi vystoupili samí sovětští horníci, všichni jsme museli projít špalírem ozbrojenců, kteří hlídali, aby horníci neutekli z letiště do městečka, které je norské, a tak by tam mohli žádat o azyl. Zatímco horníci postupně nasedali do helikoptéry a odlétali ještě dál, do sovětské osady Barentsburg, nás devět Čechů do městečka na pár hodin mohlo; pro mě to byla ve třiceti letech první západní cizina, i když na severu.

* Jak dlouho jste tu byli?

Tři týdny uprostřed léta, většinou právě se Sověty v hornickém Barentsburgu. Dva dny po mém návratu domů pak žena porodila syna.

* Jak na vás Špicberky působily?

Prvních pět dnů jsem nemohl spát, tak jsem byl fascinovaný přírodou. Až potom jsem upadl do kómatu.

* Co vás tak zaujalo?

Zdejší pustá krajina zdánlivě nemá vegetaci, chybí tu stromy, prostor je nezvykle otevřený a díky čistému vzduchu je vidět na obrovské vzdálenosti, což můžete jinak zažít jen ve vysokých horách. Když ale kleknete na kolena a podíváte se na jakoukoli kytičku, je to úžasné – každá kvete a voní jinak, za každým kamenem je něco jiného, z hlediska biologického je to velmi různorodý svět.

* Turisty ohromuje, jak tu je v létě celou noc světlo...

Ano, tady bývají minimální rozdíly mezi dnem a nocí, proto musí příroda fungovat jinak než u nás a mě hned zajímalo jak. Tři měsíce je pořád světlo, tři měsíce pořád tma, tak jak to, že kytky přežijí? Jak to zvládají třeba mikrobi? A to mě vlastně zajímá dodnes...

* Mění se postupem času například tohle městečko?

Mění, ale mění se i můj status v něm. Když jsme sem začali před patnácti lety jezdit pravidelněji, tak jsem vozil třeba kanystry plné benzinu na kole z pumpy do přístavu, taxík by byl drahý. Dnes máme mnohem lepší podmínky a já se tady cítím být doma; vždyť znám tři čtvrtiny Špicberčanů osobně. Před třiceti lety byla hlavním byznysem těžba černého uhlí, které se vyváželo do Evropy. Teď už se těží jen málo, aby udrželo v chodu město, zato je tu velká univerzita. Snad třetina lidí pracuje na ní, zbytek se stará o turisty. Před 30 lety tu byly stovky horníků, často bez rodin, zato se spoustou peněz, takže žili divoce, ale postupně převládla intelektuální atmosféra.

* Jak se Špicberky změnily z hlediska klimatického? Liší se počasí?

Těžko říct – lidi přece často říkají: „Za našeho dětství, to bejvaly zimy!“ Ale tuhá zima byla třeba jednou za pět let, jen se jim zafixovala. Osobní vzpomínky nejsou průkazné, ale jistě vím, že na Špicberkách před čtvrt stoletím v létě nepršelo, zato teď proprší třetina doby. Dlouhé dny jsem býval v terénu a nikdy nepromokl, teď najednou lije dva dny tak, že ani nemůžete ven. Dříve taky během zimy nepřicházely oblevy, zato teď k nim dojde klidně pětkrát, všude je voda, bahno. Zatímco v létě vnímáme oteplení na Špicberkách minimálně, v zimě je velké.

* Co to znamená pro vzhled krajiny?

Zima například není po celou dobu bílá. Dřív měly místní děti sjezdovku, ale už ji skoro nevyužívají, protože z ní i v prosinci nebo lednu lezou šutry.

* Řekl jste si před třiceti lety, že se sem určitě chcete vracet?

Řekl jsem si, že jestli bude možnost, chtěl bych se stát polárním ekologem, ale moc jsem tomu nevěřil. Naštěstí se brzy změnil režim a já dostal nabídku na tříletou práci v oblasti severní, arktické Kanady – a když jsem se odtamtud vrátil, logicky jsem byl jedním z nejzkušenějších českých polárních badatelů.

* Čemu se vlastně věnujete?

Jak mizí ledovce, zůstává po nich odledněné území, které začnou osídlovat mikroorganismy, a já od začátku studoval tenhle proces – nástup života po odlednění. Má to dost společného i s věčnou otázkou, jestli a jak jednou můžeme osídlit dejme tomu Mars; co bychom si tam počali.

* Proč bychom osídlovali Mars? Nebude pro začátek jednodušší osídlit třeba právě Špicberky?

Vždyť jo, naše projekty směřují i k tomu. Dostáváme sem technologie, které pomohou k tomu, aby se v městečku Longyearbyen žilo podobně kvalitně jako třeba v Českých Budějovicích. Naše planeta se mění, na některých místech lidi brzy nebudou schopní žít, buď se vyvraždí, či se přesunou jinam, a tady na Špicberkách ta možnost nejspíš bude – ale nám jde i o to, abychom tím minimálně narušili zdejší přírodu.

* Trávíte tu někdy i tu nekonečnou tmavou zimu?

Párkrát jsem tady byl, na krátký čas. Nás ale zajímá spíš konec zimy – v březnu se začne vracet světlo, až do konce dubna jsou tu nejnižší teploty okolo minus pětadvaceti stupňů, krajina je vysněžená, tou dobou oblevy nepřichází, my na skútrech zvládneme třeba dvě stě kilometrů denně, sbíráme vzorky a zjišťujeme, jak se organismy chovaly v zimě; jestli ji vůbec přežily.

* Co se tu dá dělat třeba v prosinci?

Místní lidé jsou družnější a vřelejší, městečko svítí, oč méně turistů, o to víc kultury. Když v březnu začne turistická sezona, lidi se zas vrátí k byznysu.

* Vy jste hned po příjezdu z Kanady začal budovat stanici na Špicberkách?

Nejdřív se rozběhl první český antarktický projekt, tak jsem do něj naskočil a začal jezdit do Antarktidy. Současně jsem ale dostal pozvánku na pobyt v japonském polárním ústavu, takže jsem byl půl roku v Japonsku, právě Japonci mě začali brát na Špicberky, a já dostal postupem času možnost zvát sem i české studenty. To bylo náročnější období, protože jsem českou zimu trávil obvykle na Antarktidě a české léto v Arktidě.

* Nechápu, že se s vámi žena nerozvedla.

Já taky ne. Skoro deset let jsem se intenzivněji věnoval Antarktidě, pomáhal jsem tam zřídit stanici Masarykově univerzitě, a když byla hotová, tak mě ministerstvo školství pověřilo, abych založil jinou stanici i v Arktidě. Postupně jsme postavili tenhle barák, terénní stanici a loď – na všechno bylo třeba povolení, schvalovala nám to norská vláda, desetkrát ročně jsem jezdíval do Osla. Když si chce postavit Česko barák na Špicberkách, je to o dost těžší než postavit si v Krkonoších boudu.

* Považujete špicberskou polární stanici za své životní dílo?

Je to životní dílo, ale trochu se bojím, aby spolu s mým životem neskončilo. Byla by to škoda.

* Hodláte sem jezdit, dokud se udržíte na nohou?

Pokud budu mít pocit, že to dobře funguje i beze mě, uberu plyn. A ono k tomu za pár let snad dojde. Vidím kolem sebe mladší Čechy, kteří jsou schopní pracovat i na Špicberkách s radostí a láskou.

***

Biolog Josef Elster se narodil 14. února 1958 v Dačicích, vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. V Centru polární ekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a v Botanickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Třeboni se zabývá ekologií a ekofyziologií sinic a řas polárních oblastí. Podílel se na projektu založení vědecké infrastruktury Masarykovy univerzity v Antarktidě a byl pověřen založením české arktické vědecké infrastruktury „Stanice Josefa Svobody“ na Špicberkách, této stanici dnes šéfuje.

Tomáš Poláček