S barvami v medvědím ráji (Mladá fronta Dnes)

LÉTO LUDVÍKA KUNCE
Proslulý odborník na šelmy Ludvík Kunc vyráží každé léto do Polonin na východní Slovensko. Letos tam vytvořil možná víc kreseb a maleb než v Ostravě za celý rok.

Runina, Ostrava
Odborník na divoká zvířata a šelmy Ludvík Kunc z Ostravy ví, jak těžké je narazit v Beskydech na medvěda. Možná i proto vyráží v létě každý rok na Slovensko, do lesů a na svahy národního parku kolem východoslovenské Runiny. Toto místo ve slovenských Poloninách je podle jeho vyprávění doslova medvědím rájem.
 V pralesovitých bučinových porostech tam totiž žije na poměrně malém území velký počet medvědů.
 "Nejméně pětadvacet v prostoru o rozloze tak dvacet krát třicet kilometrů. Je to zřejmě nejhustější výskyt medvědů na celém Slovensku. Je tam i ráj dalších zvířat, především díky hustému pralesovitému porostu," říká Ludvík Kunc.

Kukuřicí přežraní medvědi

Medvědi si v tomto kousku Polonin užívají nadstandardní péče pracovníků správy parku.
 "Na hřebenech poloninských vrchů je řada krmelišť, která prakticky stále lesníci plní fůrami kukuřice, ovsa a dalších dobrot. Medvědi si na to navykli a chodí od jednoho místa s krmením k druhému. Přežírají se tak, že za pět let někteří váží i dvě stě padesát kilogramů," popisuje Kunc.
 Na Slovensku je dnes obecně medvědů hodně, proto se jich několik desítek ročně stává terčem pro zbraně myslivců či dobře platících lovců. "Peníze za střeleného medvěda pak někde dostatečně poslouží i k tomu, aby měli medvědi stále plné krmeliště," vysvětluje Ludvík Kunc.
 A dodává, že takto už se měli dobře i medvědi v Rumunsku za vlády Nicolae Ceaušescua.
 Právě rumunský diktátor se prý pyšnil největšími úlovky ve svých revírech a dbal na to, aby jeho medvědi měli pořád dostatek kvalitního žrádla.
 Lesníci se dokonce domnívají, že medvědi z Polonin pozvolna vytlačili další šelmy - vlky.
 "Kdysi tam bývalo vlků dost, ale když jsem se tam nedávno účastnil na jaře sčítání, napočítali jsme ve sněhu stopy pětadvaceti až osmadvaceti medvědů, ale jenom dvou vlků," říká Ludvík Kunc. Připouští, že se vlci stávají i terčem myslivců, neboť na Slovensku je na rozdíl od Česka povoleno v určité době vlky střílet. "Znám tam myslivce, kteří mají doma i několik vlčích lebek," říká Kunc.

Maloval cedule i hospodu

Terénní zoolog však letos do Polonin nejel jako pozorovatel divoké zvěře, ale především jako ilustrátor. V kraji, kde jsou kvůli stavbě přehrady a národnímu parku některé horské vesnice kvůli vysídlení zlikvidovány, ho slovenští lesníci ubytovali v jedné z loveckých chat.
 "Navozili mi tam za ten týden hory jídla, pití a pár lahví vodky. Ale hlavně fůru hladkých ohoblovaných desek. Ty přiváželi pořád. Já jsem si z Ostravy přivezl hlavně barvy. A maloval jsem rysy, medvědy, jeleny, orly a také obrázky poloninské krajiny. Ty malebné dřevěné kostelíky v osadách obklopené hustými bučinami. Ty leží pod horami, jejichž vrcholy tvoří malé louky. Je to nádherný kraj," popisuje Poloniny muž, který pracoval řadu let v ostravské zoologické zahradě, kde pečlivě studoval stavby zvířat a měl například na starosti program odchytu a vypouštění rysů v divoké přírodě.
 Slovenští lesníci neúnavně přiváželi Kuncovi další a další desky.
 "Tolik kreseb a maleb neudělám v Ostravě možná ani za rok. Oni těmi malbami zdobili hájenky, různá odpočívadla pro turisty a další místa v parku. Musel jsem jich pomalovat desítky. Hnědým balakrylem jsem jim vymaloval dokonce i hospodu. V posledních dnech jsem už byl docela dost vyřízený. Ale nebylo to jen prací," říká Ludvík Kunc.

Není Rusína bez kudly

Slovenští lesníci totiž každý večer vozili Ludvíka Kunce do hospody. Mezi svérázné Rusíny.
"A těm se nesmí odmítat. Každý se s vámi bratří, objímá vás a musíte si s ním vypít. Když odmítnete, vřelý starousedlík může zbrunátnět a tasit kudlu. Však tam nosí každý chlap v kapse křivák," vypráví Kunc.
 Do Polonin jezdí se svým kamarádem, který učí biologii na Ostravské univerzitě a vozil do tohoto kouta dvacetileté studentky, aby poznaly místní rezervace.
 "Místní chlapi ho za to milují. Studentky totiž vždy pobláznily vesnici, staří chlapi vytahovali své vraky a předváděli se. Alemají ho rády i jejich ženy, protože jim pokaždé přiveze nějaké dárky. Od svých mužů na to nejsou moc zvyklé. Rusíni totiž moc emancipaci neuznávají. Chlapi jdou prostě dopoledne do hospody a ženy jdou třeba orat," popisuje Ludvík Kunc život na východní slovenské hranici.
 Mezi dobré Kuncovy kamarády v Poloninách patří hajný Miro Micenko, jeden z největších chovatelů skalních orlů na Slovensku.
 Když jeho orli začnou vynášet mladé, bere si dovolenou.
 Jeho nejvzácnější orlice Ira navíc jako jediného vůdce a partnera uznává jen jeho.
 Za ta léta už Ludvík Kunc přivykl svérázné nátuře obyvatel Runiny. "Ještě než tam vznikl národní park, pracovali mnozí z nich jako dřevorubci. Měli dobrou práci. Po vyhlášení parku o ni přišli. Zůstala jim malá políčka, pěstují na nich hlavně brambory. A samozřejmě pijí, často to nejlevnější pití. To jim na zdraví nepřidá. Diví se často, že už mi táhne na čtyřiasedmdesát. Takového věku se tam dožije málokdo," říká Ludvík Kunc, ale dodává, že právě tito lidé dělají z Polonin drsný zbojnický kraj hodný Nikoly Šuhaje, ač se román odehrává za mnoha dalšími kopci.
 "Jenže Koločava už dnes příliš není tím, čím byla za Nikoly a Eržiky. Kolem ní se dnes v lesích neúměrně těží a krajina je tam téměř beze zvěře, neboť ji místní loví. Naopak krajina kolem slovenské Runiny je plná zvěře a zbojníci by v ní určitě dobře přežívali," míní Ludvík Kunc.

Foto popis: LUDVÍK KUNC. Proslulý odborník na šelmy a výtvarník, jenž dlouhá léta pracoval v ostravské zoo, stojí u stromu, jehož kůru odrápal zatoulaný medvěd.
Foto Autor - Foto - MAFA - ALEXANDR SATINSKÝ

Foto popis: AKVAREL. Obraz známého odborníka na šelmy, který každé léto jezdí do východoslovenské Runiny.
Foto Autor - KRESBA: LUDVÍK KUNC

Regionální mutace Mladá fronta DNES - jihovýchodní Morava