Přihlásit

Zemřel fotograf přírody Eduard Studnička

Dne 25. dubna 2022 zemřel v Praze ve věku nedožitých 80 let Eduard Studnička, profesionální fotograf přírody a vášnivý myslivec. Známého autora snímků s tématikou zvěře a myslivosti, který spolupracoval se Světem myslivosti od jeho vzniku, si připomeneme rozhovorem zveřejněným v roce 2012 u příležitosti sedmdesátin Eduarda Studničky. 

Doporučený Zemřel fotograf přírody Eduard Studnička Foto archiv redakce

Jaká byla vaše cesta k fotografování?

Celkem přímá a souvisí jak jinak než s přírodou. Coby rodilý Žižkovák jsem s ní do prvního kontaktu přišel v Čerčanech na Benešovsku, kam jsme s rodiči pravidelně jezdili na chatu. Zajímalo mě všechno živé i neživé a moje výpravy za poznáním často končily tím, že jsem pak doma odchovával nalezená mláďata ptáků nebo savců. Po základní škole jsem chtěl studovat Střední lesnickou školu v Písku, ale kvůli kádrovému profilu otce – politicky se neangažoval a navíc pracoval jako vedoucí oddělení dovozu zahraničních tiskovin v nakladatelství Orbis v Praze – jsem nedostal doporučení. Tak jsem skončil na typografickém učilišti v Liberci. Po vyučení jsem podle smlouvy nastoupil jako tiskař do Středočeských tiskáren v Praze. Tehdy, ve dvaceti letech, jsem získal lovecký lístek. S myslivostí jsem začínal v honitbě v Posázaví. V té době bylo všude hodně drobné zvěře a já začal na hony v naší honitbě, ale i jinam nosit kromě pušky i fotoaparát.

 

Kdo vás inspiroval?

To vím zcela bezpečně. V době mých mysliveckých začátků běžel v televizi nezapomenutelný seriál Lovy beze zbraní s úžasným vypravěčem Jaromírem Tomečkem a fotografem Slávou Štochlem. Po vzoru aktérů tohoto pořadu jsem zatoužil zachycovat a dokumentovat zážitky z přírody a lovů fotoaparátem.

 

Jakou výbavu používáte?

Začínal jsem fotit na kinofilm fotoaparátem značky Praktina, vybaveným třemi objektivy. Vydržel mi téměř 20 let. Později kvůli požadavku na větší formáty 6x6 a 6x7 jsem byl nucen přejít nejdříve na západoněmecký Prakti-six a pak na východoněmecký Pentacon-six, jimž se kvůli poruchovosti hanlivě přezdívalo „Prakti-kix“ a „Pentacon-kix“. V současné době používám japonský fotoaparát Pentax 6x7, který je naprosto spolehlivý. Oceňuji, že výborně funguje i za extrémních podmínek v zimě.

Dlouho jsem zůstával u černobílé fotografie, a to hlavně proto, že na barevnou byl dříve nedostatek kvalitního materiálu. Černobílé fotky si „dělám“ kompletně sám, ve fotokomoře v pražském bytě, kterou jsem si zřídil v nevyužívaném pokoji. „Barvu“ si nechávám vyvolávat. Na digitální fotografii jsem nepřešel a kvůli pokročilému věku už ani nepřejdu.

 

Kromě přírody a zvěře fotografujete i jiné objekty…

Ano, vyplývá to z požadavků objednavatelů. Už od začátku jsem se snažil svoji tvorbu prosadit, kde se dalo. Mým největším zákazníkem byly Kolínské tiskárny, které měly tehdy monopol na výrobu kalendářů. Zalíbily se jim mé černobílé snímky přírody. Postupně jsem pro ně fotil také kočky, psy, domácí zvířectvo, české hrady a zámky, architekturu a krajinu – nejdříve v černobílém provedení, později i v barvě.

 

Kde všude jste publikoval?

Publikovat jsem začal poměrně brzy, nejdříve v novinách a časopisech. Dobře si vzpomínám na to, jak mi v r. 1965 o Velikonocích vyšla na titulní straně deníku Svobodné slovo černobílá fotografie zajíčete. Moje fotky se pravidelně objevovaly v příloze Rudého práva pro děti, do podobné přílohy týdeníku Květy nazvané Kvítek jsem k fotografiím dodával i texty. V časopise Myslivost, a to jak na vnitřních stranách, i na obálce, publikuji od roku 1966. Samozřejmě nesmím zapomenout na Svět myslivosti, který využívá moje služby od svého vzniku v roce 2000. Velmi mě potěšilo, že jste si letos vzpomněli na moje jubileum.

 

A co knižní fotografie?

Vidíte, na ty bych málem zapomněl, přestože jich nebylo málo. Zmíním jen ty nejvýznamnější. Výhradně moje fotografie doprovodily text v knížkách pro děti Zvířátka v lese, Zvířátka u vody, Zvířátka na poli a Safari z nakladatelství Aventinum. Mé fotografie se objevily v několika publikacích loveckého průvodce Vladimíra Paulišty a v jiných povídkových knížkách, společně s dalšími fotografy jsem poskytl fotografie do odborných monografií o jelení, daňčí, mufloní, srnčí a černé zvěři a také o zajíci. Autorskou knihu se mi však bohužel hlavně z finančních důvodů nepodařilo dát dohromady.

 

Od kdy se fotografování věnujete profesionálně?

V roce 1987, když mi bylo 45 let, jsem byl přijat do Svazu výtvarných umělců. Byla to významná událost v mojí fotografické kariéře. Od té doby jsem mohl být tzv. „na volné noze“ a věnovat se jen fotografování. Měl jsem na tuto práci mnohem více času, mohl jsem např. k fotografování zvěře ve volnosti a oborách, zooparcích a rezervacích využívat pěkného počasí, což se výrazně projevilo na kvalitě fotografií. Ne jako dříve, kdy jsem ve chvílích volna po práci „ukrádal“ čas bez ohledu na počasí.

 

Za svoji práci jste získal mnohá ocenění. Jak si je považujete?

Každý člověk je rád, když se jeho práce líbí. Obzvláště, když jí věnuje spoustu času a tvůrčího elánu. Já si na oceněních příliš nezakládám, ale samozřejmě mě těšilo, když se moje fotografie objevily mezi těmi nejlepšími. Rád vzpomínám na světovou výstavu myslivosti, která se konala v roce 1981 v bulharském Plovdivu. Ve fotografické soutěži reprezentovaly Český myslivecký svaz práce několika našich fotografů, které získaly celkem pět bronzových, tři stříbrné a dvě zlaté medaile. Jedna ze zlatých medailí byla udělena mojí černobílé fotografii, zachycující souboj daňků v říji. Na mezinárodní výstavě myslivosti v roce 1986 v Norimberku získala moje černobílá fotografie divočáka ve skoku třetí cenu.

 

Na začátku povídání jste se zmínil o myslivosti…

Myslivost patří nerozlučně k mému životu, věnuji se jí padesát let. Dodnes působím v honitbě Mysliveckého sdružení Útěchovičky na Pelhřimovsku, kam dojíždím. Honitba současné výměry okolo 1900 ha, ležící na Českomoravské vysočině, dříve oplývala hojností drobné zvěře. Vzácností nebyl roční úlovek 250 zajíců a 100 bažantích kohoutů. Dnes se bažant neloví, vlastně téměř ani není v honitbě vidět, a zajíc se vyskytuje v omezené míře. Srnčího také ubývá, a asi jako jinde se zvyšují stavy černé zvěře.

 

Můžete se pochlubit svými úlovky?

Nevím, jestli je to na místě. Hlavně proto, že znám nemilou vlastnost mnoha českých myslivců – závist. Ale já se nemám zač stydět. Za život jsem ulovil 600 srnců, 60 divočáků, 16 jelenů, devět muflonů, šest daňků a dva siky. Ale abych to uvedl na pravou míru: kromě bronzových zbraní kňoura z Pelhřimovska není jediná z mých trofejí medailová. Poctivě jsem se věnoval průběrnému odstřelu srnčí zvěře, z uvedeného počtu srnců je nejméně 100 paličkáčů. Dva jeleny jsem ulovil na Šumavě, jednoho v Lužických horách a zbytek v oboře Fláje a ve volných honitbách.

 

Lovil jste i v zahraničí?

Lovil jsem jen v tuzemsku, lov v zahraničí, obzvláště v Africe, mě nikdy nelákal. Nedovedu si představit, že bych vystřelil na zebru, žirafu nebo slona. U nás jsem ještě zažil poslední hony na koroptve. Živě si vybavuji hon na přelomu srpna a září v Polabí, po jehož skončení odcházeli honci a lovci obtěžkáni řemínky plnými koroptví. Hon na koroptve kuriózní z pohledu data konání jsem zažil na Kladensku. Byl uspořádán pro poplatkové lovce z Francie a probíhal v okolí Lidického památníku 20. srpna 1968, tedy v předvečer vpádu spojeneckých okupačních vojsk k nám… Účastnil jsem se ho jako fotograf.

 

Na vašich fotografiích se často objevují lovečtí psi. Jaký k nim máte vztah?

Ten nejlepší. Celý život jsem toužil mít psa, ale vzhledem k tomu, že bydlím v činžáku v Praze, to nebylo možné. Za plnokrevníka mezi ohaři považuji pointra, proto jsem ho také fotografoval při každé příležitosti. Fascinuje mě jeho ušlechtilost a elegance ve spojení s rychlostí, vytrvalostí a maximálním nasazením při práci. Kdyby to jen trochu šlo, určitě bych si ho pořídil.

 

Vychoval jste si pokračovatele ve svých zálibách?

Tak to se mi bohužel nepodařilo. Dcera se fotografování ani myslivosti nevěnuje, a dvě vnučky „ochranářky“ mi svorně vyčítají: „Dědo, jak tu zvěř můžeš střílet …?“

 

Jaké máte před sebou nejbližší cíle?

Vzhledem k tomu, že můj archiv, čítající bezmála 10 000 černobílých a stejný počet barevných snímků, je už dost plný, fotografuji jen pro radost a podle toho, co zdraví dovolí. On totiž fotoaparát s pětistovkou objektivem a kompletní výbavou váží okolo 17 kilogramů a tahat to vše celý den na zádech je skoro „za trest“. Z přírody a zvěře jsem vyfotil snad vše, co jsem chtěl. Jen bych si možná ještě přál zažít příjemné fotografování u nás, ať již ve volné přírodě nebo v oboře, s někým, kdo je této vášni příznivě nakloněn a s kým si rozumím i lidsky. To pak práce dostává úplně jiný rozměr.

Co se týká myslivosti a lovu, mým nesplněným snem je ulovit dobrého silného jelena. V dnešní době však ekonomická situace většiny honiteb s jelení zvěří přímo nutí jejich uživatele chovat se při prodeji poplatkového lovu nanejvýš tržně. Já mohu jen s politováním konstatovat, že ulovit takového jelena mi nedovolují moje finance. Ale určitě nejsem sám. Takže můj sen nejspíš zůstane snem…

 

Co byste vzkázal začínajícím fotografům?

Fotografování je krásná záliba, která obvykle pohltí člověka na celý život. Vyžaduje trpělivost a cílevědomost, mnohé snímky je třeba „vysedět“ a „vykoukat“. Rozhodně doporučuji nevzdávat se při prvních neúspěších, výsledek se nedostavuje okamžitě.

Děkuji za rozhovor, přeji pevné zdraví a inspiraci pro další tvorbu.

Dalibor Pačes

 

Eduard Studnička – fotografování se věnuje od roku 1962, profesionálně od roku 1978. Kromě přírody a zvěře fotografuje také psy, kočky, koně a další domácí zvířata, českou krajinu, architekturu, historické objekty atd. Jeho zpočátku černobílé a později i barevné fotografie se objevily ve více než dvou stovkách knih pro děti a mládež, v monografiích o zvěři a publikacích o myslivosti v tuzemsku. Publikuje v odborných časopisech, podílí se na vydávání kalendářů a prospektů. Za svou práci získal mnohá významná ocenění u nás i v zahraničí. V roce 1987 byl přijat do Svazu výtvarných umělců. V roce 1997 mu byla udělena Umělecká cena ČMMJ. Je nositelem vyznamenání ČMMJ „Za zásluhy o myslivost“ I. až III. stupně. Dnes je čestným členem Klubu fotografů přírody.

(0 hlasů)

Diskuse na serveru SvetMyslivosti.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na SvetMyslivosti.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.