Výřady a jejich dnešní podoby

Co je smyslem výřadu?

Soustředění ulovené zvěře na jedno místo a její poskládání do úhledných a snadno přepočítatelných řad má v první řadě smysl evidenční. Tato praxe pochází z dob, kdy nebylo možné si výřad vyfotografovat, ale přesto se jeho obraz zapsal do vzpomínek přítomných a bylo na místě ověřitelné, že ohlášený výsledek lovu je skutečně pravdivý. Vedle tohoto vysloveně praktického smyslu výřady měly a mají i význam v tom, že jde o okamžik, kdy všichni lovci mohou vzdát poctu ulovené zvěři, což má souvislost s chováním našich předků. Ti se po úspěšném lovu modlili za duši zvěře a přáli jí pokoj na její další cestě. To může každý lovec udělat samozřejmě ihned po ulovení, ale společný rituál na konci lovu je obřadnější. Výřad je též možností k projevení vděčnosti osudu, svatým patronům, bohům, a hlavně uživateli honitby a všemu podpůrnému personálu za pozvání a odvedenou práci. V neposlední řadě jde o příležitost pro uživatele honitby, postaru pána myslivosti, pochlubit se svými chovatelskými úspěchy a pohostinností. Důvodů, proč
výřad dělat, je tedy více. Postupně ale klesá význam evidenční a naopak rostou ostatní přínosy. Základním požadavkem tak je, aby šlo o slavnostní a důstojnou chvíli.

Jak se výřad vyvíjel

První výřady můžeme vidět již na obrazech, které zachycují např. plachtové lovy (u nás se objevily v 16. století). Z této doby ovšem nemáme jednotná pravidla, jak výřad upravit, a je pravděpodobné, že na jednotlivých panstvích se dalo najít mnoho variant uspořádání. Teprve značně později se zásady pro výřad objevují v učebnicích pro myslivce a logicky docházelo k jejich upřesňování. Podoby výřadů samozřejmě značně závisely na uživatelích honiteb, takže v historii docházelo ke značným proměnám a období rozkvětu se střídaly i s úpadkem. K největšímu rozmachu tradic došlo v době zlatého věku myslivosti (baroko; od přelomu 16. a 17. století až do poloviny 18. století). Po konci práva šlechty na lov na cizím se noví uživatelé logicky hledali. Proto již na začátku 20. století existují výhrady k tomu, jak myslivecké tradice upadly. Podobně tomu bylo po druhé světové válce, kdy u nás mnozí myslivci museli skončit a na jejich místa se dostali ti, kdo s tradicemi neměli osobní zkušenost, případně ani nechtěli tyto zvyky starých dob udržovat. Přesto si výřady své místo zachovaly, takže je můžeme opečovávat a udržovat.

Pro určitý historický přehled jsem vybral několik dnes již historických zdrojů. Antonín Březina v učebnici Československá myslivost z roku 1930 (druhé vydání 1937) slovo výřad nepoužívá a vystačí jen s výloží. Také neřeší přesné pořadí druhů ani to, kde má kdo z účastníků lovu stát: „Výlož se provádí buďto po každé leči, nebo teprve až na konec honu. Při velkých honech vykládá se zvěř jednak podle druhu, jednak podle pohlaví. Do prvé řady klade se zvěř vysoká, např. jeleni, laně, srnci, srny, po té vysoká pernatá a na konec vysoká škodná. Mezi výloží nesmí se procházeti.“

Významné zpřesnění můžeme zaznamenat v novějších učebnicích, jejichž autoři již jasně rozlišují výlož a výřad. Antonín Dyk ve své Malé myslivosti (1934, 1935, 1941, 1946, 1947, 1948) zdůrazňuje, že výřad náleží k myslivecké tradici a má být dodržován pietně s různými místními zvyklostmi. Podle něj má být zvěř položena na pravém boku, ale výjimečně je přípustné i na levém. Vždy však hlavami k čelu výřadu. Překročování je zapovězeno.

Schéma výřadu podle Josefa Žalmana, Základy myslivosti (1949).
Repro z knihy Základy myslivosti
Josef Žalman jde v Základech myslivosti (1941, 1945, 1947, 1948, 1949) o něco dál a uvádí pořadí druhů zvěře, jak jej známe z dnešních učebnic. Srnčí až jako poslední ze spárkaté. Také ukazuje schéma rozestavení. Při malém počtu úlovků připouští smíšenou řadu z více druhů zvěře, ovšem při zachování pořadí druhů. Střelci mají stát v čele výřadu proti hlavám zvěře, před nimi vedoucí honu a pán honitby. Proti nim pak trubači, honci a psovodi. Dvě boční strany tak nejsou obsazeny.

Od 60. let minulého století se pravidla ustálila v dnešní podobě, byť ještě Jaromír Javůrek v druhém vydání knihy Myslivost (1961) staví vedoucího honu k řadě střelců a naproti nim všechny ostatní. Později se ale doporučuje, aby vedoucí honu stál uprostřed boku výřadu u hřbetů zvěře a trubači na opačné straně proti němu, což je schéma, které můžeme vidět ve všech dnešních knihách.

S výřady je spojeno vzdání pocty ulovené zvěři – předávání úlomků střelcům. I tato tradice měla svůj vývoj. Antonín Březina používá termín zlomek, ale v souladu s dneškem doporučuje předávání na klobouku a větvička má být potřísněna barvou zvěře. Antonín Dyk používá termín zálomek opět ve smyslu dnešních úlomků i zálomků. Uvádí, že se předává na klobouku, tesáku nebo z ruky, vždy s loveckým pozdravem. Nezmiňuje ale, že musí být omočen v barvě. Josef Žalman se úlomkům věnuje důkladně. Stále ještě používá společný termín zálomek (úlomek) a píše, že je potřeba, abychom pro zálomky našli u nás jednotný způsob pojmenování a používali je. Předává se levou rukou na tesáku, pokud jej předávající nemá, tak na klobouku. Má být smočen v barvě. Lovci pro předávání úlomků na výřadu mají předstoupit.

Co z výše uvedeného vyplývá pro dnešek?

Analyzovat historický vývoj výřadů a mnohá doporučení našich předchůdců by vydalo na knihu. Pokusil jsem se vybrat to nejpodstatnější a navrhnout zásady, které mohou napomoci organizátorům společných lovů jejich zakončení dělat důstojně.

Nejčastější chyba dnešních výřadů – ulovená zvěř je řazena zleva doprava.
Foto Václav Přibáň

1. Podstatné je, aby šlo o skutečně důstojné ukončení lovecké akce spojené se vzdáním pocty ulovené zvěři, které by v přítomných mělo navozovat pocity vděčnosti a pokory.

2. Pravidla, jak výřad uspořádat, se v posledních 100 letech měnila, jejich dnešní podoba je ustálená přibližně 50 let. V dobách „panské“ myslivosti byly udržovány lokální tradice. Později bylo nutné dát novým myslivcům návody do učebnic a pravidla byla sjednocena. 

3. Dnešní pravidla vznikla v době, kdy se u nás lovila hlavně drobná zvěř. Společné lovy na spárkatou byly vzácné a úlovky na nich velmi nízké. Tomu odpovídá i způsob rozestavení účastníků, kteří se vejdou na malou plochu. Před několika desítkami let si asi nikdo nedokázal představit, že jednou bude možné na jediné akci ulovit desítky kusů spárkaté zvěře.

4. Právě na tom, jak se vyvíjelo postavení vedoucího lovu a trubačů, můžeme vidět, že naši předkové přemýšleli a nebáli se měnit již zavedené zvyklosti. Proto se vedoucí lovu a pán myslivosti přemístili z řady střelců na bok proti hřbetům zvěře, kde je jejich projev mnohem lépe slyšet. Trubači pak byli posunuti proti nim, aby nestáli pohromadě s honci a celý prostor výřadu se tak uzavřel.

5. Na výřadu by měla být shromážděna veškerá ulovená zvěř, která by měla být uložena přehledně, na pravém boku, zprava doleva v pořadí řad: jelení – daňčí – černá – mufloní – srnčí – šelmy – zaječí – bažantí. Trofejové kusy před ostatními. I bažanty odděleně podle pohlaví, ne v párech kohout – slepice. Teoreticky je možná smíšená řada, pokud by bylo uloveno značné množství druhů. Dnes již nemáme problém zajistit dovoz veškeré zvěře v krátkém čase. Zároveň ale i v tomto případě je potřeba postupovat s rozumem. Na větších naháňkách se nevyhneme tomu, že dosledy budou trvat delší dobu a lov je potřeba ukončit v takovém čase, aby to pro jeho účastníky bylo příjemné. Proto je lepší a často i nutné výřad uspořádat i přesto, že nějaký kus se ještě dosleduje. Opět mějme na paměti, že smysl celé akce je hlavně ceremoniální a nelpěme úzkostlivě na nutnosti mít na výřadu za každou cenu vše.

6. Výřad by měl vypadat důstojně. Nejlepší je klást zvěř na chvojí. Ve starší literatuře je doporučováno, aby zvěř na výřadu vypadala vzhledně a nebyla vyvržena. To s ohledem na úctu ke zvěři a využitelnost zvěřiny rozhodně nedoporučuji. Přednost by mělo mít odpovědné chování směřující k hospodárnému využití úlovků.

7. Prioritou je úcta ke zvěři a důstojnost celého aktu. Veškeré chování všech účastníků lovu by mělo být podřízeno tomuto cíli. Zejména se zapovídá překročovat ležící zvěř a případně i vstupem „znesvěcovat“ místo vyložení zvěře.

8. Účastníci lovu se na výřad dostaví tak, jak ráno přišli, tedy i se zbraněmi, jejichž závěry jsou otevřeny.

9. Na výřadech se vyhlašuje výsledek lovu, troubí se hlaholy a předávají úlomky.

10. Doporučuji, abychom se v souladu s názory historických osobností při uspořádání výřadu řídili místními zvyklostmi a vše podřizovali i množství ulovené zvěře a počtu účastníků lovu. V myslivosti přece máme skutečně dlouhou tradici toho, že pán myslivosti je ten, kdo určuje pravidla, a hosté mohou vyjadřovat pouze vděčnost. Jakoukoliv kritiku si mají nechat na doma.

11. V případě skutečně velkých akcí, kde je značné množství účastníků, má postavení vedoucího honu na boku nevýhodu v tom, že jeho pokyny na konci řad střelců a honců nejsou slyšet. To komplikuje již zahájení lovu a na výřadu je to ještě horší, neboť celý prostor se zvětší o ulovenou zvěř. V tomto případě považuji za možné, aby si vedoucí lovu a pán myslivosti stoupli přímo proti střelcům. Ty bychom v tomto případě ponechali u hlav zvěře a honce a trubače pošleme na zbývající strany. Důstojnosti obřadu rozhodně neprospěje, když dál stojící střelci slyší z projevů jen troubení a baví se mezi sebou.

12. Asi nejošemetnější částí ukončení společného lovu je předávání úlomků. Ty by se podle dávných tradic měly předávat zásadně hned po dosledování kusu, ještě před vyvržením. Stejně tak poslední hryz by měl zvěři do svíráku vložit lovec, spolu s modlitbou a vzdáním pocty. Každý to takto samozřejmě udělat může i dnes a úlomky mohou předávat závodčí přímo v leči nad zhaslým kusem. V současnosti však většinou zvěř dostane poslední hryz zpravidla až před výřadem a úlomky se předávají na výřadu. Je to určitý úpadek tradic a preference formy nad obsahem, ale podobný vývoj vidíme všude kolem sebe. Hromadné předávání u výřadu jednoznačně přispívá k důstojnosti obřadu, jen je potřeba mít na paměti, aby nebylo chaotické a příliš dlouhé. Tradičně by úlomek měl být položen na boku zvěře a předá se přes ni, kdy lovec stojí u hřbetu. Předávající i lovec stojí proti sobě se zbraněmi na řemenu. Takto to určitě budeme dodržovat u individuálního lovu a není na tom, co měnit. Pokud však tuto praxi chceme aplikovat u výřadu, na kterém leží někdy desítky stejných kusů černé zvěře, a lovce vyzveme, aby si každý stoupl ke svému úlovku, nutně připustíme vstupování do výřadu, a ne zrovna důstojný mumraj v těsném prostoru. V tomto případě, zase s ohledem na hlavní zásadu důstojnosti, navrhuji, aby úspěšní střelci jen předstoupili před řadu a úlomky obdrželi bez toho, aby stáli u jimi uloveného kusu a úlomek byl smočen v jeho barvě. Úlomky by měl předávat sám pán myslivosti (majitel či nájemce honitby, u spolku předseda). Vedoucí lovu (hospodář) může asistovat. Úlomek se předává tak, aby byl lícem nahoru a ulomeným koncem ke střelci.

13. Toto řešení má vedle znesvěcování výřadu vcházením dovnitř ještě dvě výhody. První tkví v tom, že ten, kdo úlomky předává, může mít zbraň na rameni a nevystavuje se velmi nekomfortní situaci, kdy se musí opakovaně shýbat pro úlomky. Při tom mu nutně zbraň padá z ramene a míří na okolo stojící. Zrovna pán myslivosti si takové ponižování nezaslouží. Druhou výhodou je, že každý střelec obdrží za jeden druh zvěře jen jeden úlomek. V tomto pravidlu se mnozí nevyznají a snaží se na výřadu přeskakovat mezi kusy a v rozporu s tradicemi se dožadují dalších úlomků.

14. Pokud na výřadu předáváme úlomky nad jednotlivými kusy, považuji za přípustné, aby pán myslivosti z výše uvedených důvodů při předávání odložil zbraň nebo měl s sebou pomocníka, který se bude shýbat a úlomky podávat. Mnohem vhodnější je ale varianta s předstoupením střelců, kdy pomocník (nejlépe hospodář) nese úlomky a pán myslivosti je předává. Že nejsou potřísněny barvou daného kusu, je asi nejmenší odchylka.

Správně upravený výřad. Foto Jaroslav Vogeltanz

I tradice se vyvíjejí

Tímto zamyšlením bych rád připomněl důležitost mysliveckých tradic a vyzývám k jejich dodržování. Zároveň bych rád připomněl, že tradice se postupně vyvíjely, a na nás je, abychom je uchovávali, ale také rozvíjeli. Je určitě vhodné zamyslet se občas i nad tím, jaký smysl má daná tradice, a tomu podřizovat konkrétní provedení, byť by to bylo za cenu určité odchylky od převažující praxe. V takovém přístupu vidím i záruku toho, že i mladí myslivci, kteří jsou mnohem méně vychovaní k poslušnosti k řádu a pravidlům, budou naše tradice dál udržovat.

Autor:
prof. Ing. Jiří Kamler, Ph.D., 
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně