Vědci potvrdili výskyt kočky divoké v Lužických horách, kde letos úspěšně vyvedla mláďata

Kočka divoká (Felis silvestris) byla v české krajině dlouho považována za vyhynulou. Její návrat dokládají fotopasti i genetické analýzy. Kočka divoká patří k nejvzácnějším savcům české fauny, je zvláště chráněným druhem zařazeným na Červený seznam jako kriticky ohrožený. Od kočky domácí se odlišuje kratším mohutnějším ocasem s pruhy a tupým koncem, výraznou tenkou hřbetní čárou a šedohnědým až šedožlutým zbarvením srsti.

Od stop ke genetickému důkazu

Monitoring je součástí dlouhodobé činnosti Hnutí DUHA Šelmy. „V roce 2022 se během zimy skupince proškolených dobrovolníků Vlčích a Rysích hlídek podařilo objevit ve sněhu stopy malé kočkovité šelmy. Stopy kočky divoké bez dalších důkazů nelze jednoznačně odlišit od stop kočky domácí. Dobrovolníky však stopy dovedly do míst, kde se později kočku divokou skutečně podařilo zachytit na fotopast,“ vysvětlila Kristýna Chroboková, koordinátorka Vlčích hlídek v Lužických horách z Hnutí DUHA Šelmy. S výzkumem tak významně pomáhají i dobrovolníci, jak se ukázalo v tomto i dřívějších případech a v hlášení veřejnosti.

Rok 2025 přinesl zásadní posun: fotopasti zaznamenaly samce pojmenovaného Jonáš a samici nazvanou Tonka, která na jaře přivedla na svět nejméně tři koťata. Analýza DNA vzorků srsti a trusu odebraných z terénu potvrdila, že Jonáš je skutečně kočka divoká. Analýzy provedl Ústav biologie obratlovců AV ČR v rámci projektu Technologické agentury ČR financovaného z programu Prostředí pro život.

Oba jedinci kočky divoké v Lužických horách. Foto Hnutí DUHA Šelmy

„Nejspolehlivějším důkazem přítomnosti kočky divoké je analýza DNA, která umožňuje odlišit kočku divokou od kočky domácí, a identifikovat případné hybridní jedince. K získání vzorků slouží i neinvazivní metody, například chlupové pasti – dřevěné kolíky navoněné kozlíkem lékařským,“ popsala zooložka Jarmila Krojerová z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR. Celkem se povedlo na jaře získat devět genetických vzorků – dva vzorky trusu a sedm vzorků srsti. „Protože pohyb dvou jedinců byl v oblasti hodně intenzivní, získat takový vzorek, který by neobsahoval DNA obou jedinců, se ukázalo problematické. Nakonec byl úspěšně analyzován jeden vzorek srsti z chlupové pasti a dva vzorky trusu. Všechny patřily zmíněnému samci Jonášovi. U samice Tonky, stejně jako u koťat, nebyl zatím genetický původ ověřen, jelikož dosud nebyl získán vhodný genetický vzorek k analýze,“ dodala Jarmila Krojerová.

Dvě koťata lužického páru. Foto Hnutí DUHA Šelmy

Kočka divoká hraje v lesních ekosystémech důležitou roli – její potrava je tvořená zejména drobnými hlodavci, jejichž početnost pomáhá snižovat. Chrání tím kůru stromů a sazenic před ohryzem a zároveň omezuje škody na zemědělských plodinách.

Návrat do českých lesů

Kočka divoká z české krajiny vymizela v průběhu 19.–20. století, pravděpodobně jako důsledek přeměny původních lesů na smrkové monokultury, intenzivního hospodaření a lovu. Po dlouhou dobu byla považována za vyhynulou. Nyní se její výskyt potvrzuje nejen v Lužických horách, ale také v Doupovských horách, na Křivoklátsku, Dobříšsku, Šumavě, v Českém a Slavkovském lese či na moravsko-slovenském pomezí. V Českém Švýcarsku, sousedícím s Lužickými horami, byla také zachycena, avšak bez genetického ověření.

Podle TZ Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR (z 8. 12. 2025), red.