Dostřelná rána z krátké zbraně v praxi – nová legislativa od 1. 1. 2026

V souladu s osvědčenou praxí v zahraničí (u nás v pololegalitě) přišla tato „novinka“ oficiálně i do Česka. O novince píšu uvozovkách, protože je potřeba otevřeně přiznat, že krátké zbraně se v minulosti k dostřelování zvěře již používaly, jen se o tom příliš nemluvilo. Proto tedy nejde o něco nového, k ukončení utrpení poraněné zvěře (nebo třeba vlastního koně) byly krátké palné zbraně využívány od svého vzniku. Ani u nás to v minulosti nebylo něco neobvyklého, pokud byl lovec v daném ohledu náležitě vybaven. Je mi známa například ilustrace zachycující rakousko‑uherské důstojníky na lovu při dostřelování jelena revolverem Rast & Gasser M1898 v ráži 8 mm Rast-Gasser (Revolverpatrone M. 1898). Přinejmenším tedy navazujeme na rakousko-uherskou mysliveckou tradici. Ostatně v Rakousku a Německu je lovec oprávněn nosit krátkou kulovou zbraň již při cestě do honitby a zpět, tedy v souvislosti s lovem, i přes jinak přísnou zákonnou úpravu nošení zbraně.

Od 1. ledna 2026 platí v České republice nové znění ustanovení § 45 zákona o myslivosti, které zakazuje: „j) střílet zvěř srnčí jinou zbraní než kulovnicí s nábojem s energií ve 100 m nižší než 1000 J a ostatní zvěř spárkatou nižší než 1500 J; to neplatí při dostřelné ráně provedené vhodnou krátkou zbraní, lovu prasete divokého, které lze při nadháňce, naháňce nebo nátlačce střílet i brokovnicí s jednotnou střelou, a dále při lovu zvěře, kterou lze v odchytovém zařízení střílet i vhodnou krátkou zbraní.“

Negací zákazu se tedy povoluje užití „vhodné krátké zbraně“ k dostřelné ráně a usmrcení zvěře v odchytovém zařízení. Oproti dřívější výslovné regulaci výkonu (minimálně 300 J) takové krátké zbraně, uvedené v minulosti např. v nařízení Státní veterinární správy v rámci boje s africkým morem prasat, zákonodárce tentokrát ponechává korektiv „vhodnosti“ na zdravém rozumu lovce. Ten může podle druhu lovené zvěře využít např. malorážkovou pistoli či revolver na kunu ve sklopci nebo na slabé srnče k dostřelné ráně na hlavu. Při dosledu kňoura v náletu však nejspíš zvolí zbraň podstatně výkonnější, a to zejména s ohledem na svoji bezpečnost.

Když se vrátím ke svému osm let starému článku, v němž jsem rozebíral vhodnost jednotlivých běžných ráží ve vztahu k usmrcování živých nepostřelených divočáků v odchytových zařízeních a částečně i praxi z dostřelů zraněných divočáků, musím nyní provést revizi a doplnit závěry právě ve smyslu nové zákonné úpravy.

Obecně o dostřelech

Dostřel poraněné zvěře na krátkou vzdálenost prováděný tak výkonnou zbraní, jako je moderní lovecká kulovnice (nebo např. na naháňce brokovnice s jednotnou střelou), mnohdy způsobí nejen zbytečné znehodnocení zvěřiny, ale především je nebezpečný, zejména s ohledem na pravděpodobné prostřelení zvěře a možný odraz střely, která může způsobit poranění psů či osob stojících v okolí. Jak je navíc z praxe známo, k ukončení utrpení zvěře stačí mnohem méně energie.

S dostřelem z dlouhé kulové zbraně, zvláště je‑li vybavena optikou s větším zvětšením, jsou spojené problémy se správným umístěním dostřelné rány vlivem rozdílu mezi osou optiky a osou hlavně. U zaměřovačů s velkým zvětšením může dojít k velmi špatnému umístění zásahu, a to vlivem neostrého obrazu a příliš rozměrného a pohybujícího se rozmazaného cíle v optice. Zkuste například optikou se zvětšením 8×56 zamířit na cíl o velikosti třeba tenisového míčku, který budete mít ve vzdálenosti tři metry, a trefit ho.

Kdo chodí častěji na dosledy, velmi dobře ví, že v situacích, kdy je potřeba poraněnou zvěř rychle najít a ukončit její trápení, je k nezaplacení krátká kulovnice s otevřenými mířidly či s naháňkovou optikou nebo kolimátorem. Já sám s oblibou používám pákovou opakovačku Marlin v poměrně výkonné ráži .375 Winchester (pozor, nezaměňovat s výrazně menším a slabším revolverovým .357 Magnum), avšak ne vždy má člověk možnost i s dlouhou zbraní vkročit v pohotovostní poloze do hustého porostu a ovládat ji oběma rukama.

Jako nejjednodušší cesta se tudíž logicky jeví použití krátké palné zbraně, která kromě výrazně nižšího výkonu a menšího ohrožení okolí skýtá i další výhodu, a to ovládání jednou rukou. Druhou můžete například odtáhnout psa od zvěře, aby nedošlo k jeho zranění výstřelem, nebo se třeba přidržovat vegetace v prudkém srázu.

Zkušenosti z praxe

Jak to ve skutečnosti je s účinností pistolového a revolverového střeliva?

Ráž .44 Remington Magnum

K testování účinnosti pistolového střeliva při dostřelování zvěře jsem se dostal na svých četných zahraničních loveckých výpravách. Na základě získaných zkušeností mohu za naprosto bezkonkurenční označit ráž .44 Remington Magnum v kombinaci s revolverem s délkou hlavně čtyři palce a více. Náboj se střelou XTP o hmotnosti střely 240 grs svým účinkem zcela nahradil kulové střelivo. Dlužno dodat, že tato ráž z důvodu vysokého výkonu, velkého akustického třesku a silného zpětného rázu není volba pro každého a pro každou příležitost.

Ráž .45 ACP

Jako co do pořadí druhou, nicméně v mém případě statisticky nejčastěji používanou zbraň, ráž a náboj s téměř nejlepšími výsledky, uvádím pistoli v ráži .45 ACP se střelivem s řízenou deformací. V případě větších kusů zvěře střela neprošla těly, spolehlivě předala veškerou energii a divočáci bez rozdílu velikosti na tuto ráž poměrně spolehlivě „slyšeli“, a to včetně velkých dospělých kusů. Před lety jsem byl napaden odhadem „asi stodvacetikilovou“ bachyní (na váze pak ve skutečnosti 156 kg), postřelenou dvěma ranami z kulovnice – na měkko a přes kýtu. Bachyni jsem během jejích dvou útočných výpadů čtyřikrát zasáhl střelou ráže .45 ACP do hrudníku a krku. Teprve poté zkolabovala. Byl jsem vděčný za ochranné, kevlarem polstrované kalhoty, o které se mi jednou „otřela“ a odpárala mi z nich nášivku výrobce. O modřině plochy dvou dlaní raději nehovořím.

Ráž .357 Magnum

Dlouhodobě jsem milovníkem ráže .357 Magnum a považoval jsem ji za dostatečně účinnou na veškeré dostřely. Účinná bezesporu je, nicméně pouze se správným střelivem. Za dvěma výše zmíněnými rážemi mírně zaostává do průměru střely. Při experimentování s touto ráží jsem měl i poměrně negativní zkušenost, za kterou si však samozřejmě mohu sám.

Má původní „jalová úvaha“ směřovala k použití celoplášťové střely ráže .357 Magnum ve tvaru komolého kužele o hmotnosti 158 grs, především kvůli tomu, abych neznehodnotil zvěřinu. Hned první dva divočáci mě však natolik vytrestali dalším dosledem, že jsem tuto střelu musel zavrhnout jako k tomuto účelu nevhodnou. Projde tělem zvěře, ale nezpůsobí takřka žádná zásadnější zranění, a pokud „nepotká“ kost, mozek nebo velkou tepnu, nemá znatelný účinek. „Knock down efekt“ se zkrátka nedostavil a divočák, kterého jsem zmíněným nábojem dostřeloval, na zásah znatelně nereagoval, byť šlo pouze o přibližně padesátikilový kus.

Jako mnohem lepší se jevila střela Sierra JHP o hmotnosti 125 grs, laborovaná na horní hranici výkonu, což fungovalo naprosto spolehlivě. S lehkou nadsázkou musím připustit, že zatímco střela o průměru přibližně 9 mm umí expandovat téměř na průměr ráže .44 či .45, tak střela ráže .44 Magnum se nikdy na pouhých 9 mm „nesmrskne“. Nicméně .357 Magnum s dobrou střelou odvede skutečně hodně práce.

9 mm Luger

V minulosti jsem experimentoval též s asi nejrozšířenější ráží 9 mm Luger (9×19). Při dostřelech do hlavy bylo, tak jako u každé jiné ráže, vše v pořádku, ale zásah do těla, a to i s běžnou střelou s řízenou deformací, nebyl nikdy natolik přesvědčivý, abych se rozhodl zbraň této ráže nosit za účelem dostřelování poraněných divočáků, byť je vždy důležité především umístění zásahu a ráž a konstrukce střely až následně.

V poslední době jsem se opět k dostřelné ráži 9 mm Luger vrátil z vysloveně praktického důvodu. Na denní nošení jsem si pořídil pistoli Glock 45 v provedení COA. A nebyla by to firma Glock a její „smysluplné číslování“, aby model 45 neudělala pro zmatení spotřebitele v ráži 9 mm Luger… Glock 45 se vyrábí i v pěkně zeleném provedení Hunter, s rozšířeným hmatníkem k snadnějšímu natažení v rukavicích. Já si ale koupil klasickou civilní černou variantu vybavenou kolimátorem Aimpoint COA a přidal do podvěsu svítilnu s laserovým značkovačem, o čemž se zmíním později. Jelikož tuto zbraň nosím denně „v civilu“, začal jsem si ji s sebou brát i k výkonu práva myslivosti, v tomto případě však s monolitním střelivem s řízenou deformací. Ať už šlo o XRG od Sellier & Bellot či Action 5 od Geco, dosavadní výsledky jsou uspokojivé. Mohu si klást otázku, zda je to způsobeno lepším střelivem nebo lepším umístěním zásahu, když pistole se svítilnou a kolimátorem výrazně zkvalitnila možnost umístění zásahu, oproti dřívějším pevným mířidlům a svitu čelovky.

V každém případě mohu zodpovědně říci, že v případě dobrého zásahu monolitní střelou s řízenou deformací (která je rychlejší a lehčí, přitom zůstává kompaktní a spolehlivě proniká k vitálním orgánům) jsou výsledky poměrně dobré a nemám důvod si stěžovat ani u větších divočáků s hmotností okolo 100 kg.

Těžko na cvičišti…

Ačkoliv by čtenář mohl na základě shora uvedeného nabýt dojmu, že dostřelovat zvěř krátkou palnou zbraní je vcelku snadná záležitost (představa „ono to tam leží, dojdu, zamířím, dostřelím“), je nutné upozornit, že osoba provádějící dostřel by měla svoji krátkou zbraň poměrně často „brát do ruky“. A to jak na sucho (důkladně zkontrolovanou!) procvičovat její ovládání a například u televize „pomáhat těm hodným“ během filmových přestřelek, ale především ve svém vlastním zájmu taktéž trénovat střelbu na pohybující se cíl a počítat se stresem, protože zejména černá zvěř je zvěří rytířskou a rozhodně si nenechá všechno líbit. Daňčí a sičí zase nedá druhou šanci – po chybené dostřelné ráně se pokouší opět uniknout.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. No, to by mohla být skoro pravda, ovšem na běžné střelnici dostřelnou ránu moc realisticky nenatrénujete, aniž byste vzbudili nevoli správce.

Jak uváděl ve svých manuálech Richard Marcinko, jeden z nejslavnějších bojovníků druhé poloviny 20. století a první velitel SEAL Team 6, jeho „žabáci“ museli umět trefit ranou z pistole terč velikosti vizitky v jakékoliv poloze na 50 metrů. Nám by pro potřeby běžného dosledu a dostřelné rány postačila podobná přesnost toliko na vzdálenost přibližně 10 metrů, neboť vizitka v podstatě odpovídá svojí velikostí zóně, kterou je třeba zasáhnout k perfektnímu ukončení utrpení zraněné zvěře, a nikoliv k další dodatečné akceleraci zraněného kusu. Tato dovednost by přesně v duchu Marcinkovy doktríny měla být dosažitelná v jakékoliv poloze, a to i jednou rukou, neboť při dosledu se nemusí vždy naskytnout příležitost k zaujetí ideální polohy, nemluvě o tom, že můžete držet na řemeni psa nebo se třeba přidržovat větve nad potokem.

Na střelnici si lze přinést vytištěný terč třeba se čtverečky či kolečky odpovídajícího rozměru, v souladu s provozním řádem ho umístit tak, aby střely dopadaly do záchytného valu, a vyzkoušet si střelbu ve stoje, z poza krytu, jednou rukou, v kleče, v leže a pokud možno i na pohyblivý cíl, je-li to možné. Jako zajímavá „ekonomická“ možnost nácviku střelby na pohyblivý cíl pro méně vybavené venkovní střelnice (kde to není zakázáno provozním řádem střelnice) se osvědčily nafukovací balonky, nafouknuté pouze vzduchem, které mírný větřík unáší po posekané trávě.

Vybavení

Stejně jako si vybíráme loveckou kulovnici na dlouhodobé užívání a uživatelský komfort, je třeba obdobně přistupovat k výběru krátké palné zbraně k dostřelům. Ta by rozhodně neměla být „tou zbraní, která někde zbyla“, ale plnohodnotnou parťačkou do nepohody. Její nošení nesmí být uživateli na obtíž, měla by být bezpečná a ideálně co nejvíce pohotová a bezúdržbová.

V průběhu času jsem nosil nejrůznější zbraně, od velkých revolverů, přes služební pistole (velikostně) až po kompakty v nejrůznějších rážích od 9 mm Luger, přes .40 S&W, 10 mm Auto až po .45 ACP a .44 Magnum.

Jako svou poslední krátkou zbraň pořízenou vysloveně na nošení na lov jsem si pořídil 2,5“ lehký revolver v ráži .44 Magnum. Spíše než na dostřel jsem si ho ale koupil coby zbraň poslední záchrany při případném útoku medvěda, který se nám v honitbě svého času „producíroval“. Praxe však ukázala, že tato volba nebyla nejlepší. Přestože jsem milovníkem velkých ráží a zpětný ráz snáším nadprůměrně dobře, zjistil jsem, že s velmi výkonným a lehkým revolverem jsem pomalý při případné druhé ráně, že z „dvouapůlpalce“ se mizerně míří a že ohlušující rána a půlmetrová ohnivá koule na ústí také nepřidají při podvečerním dosledu na pohodě…

Diskuze s jedním kamarádem mě pak přivedla na myšlenku, jaká krátká zbraň by na dosledy mohla být nejvýhodnější s ohledem na naši zvěř, a začal jsem experimentovat. Pokusy s terčem rozměru přibližně 10×10 cm, umístěným ve vzdálenosti 10 metrů, jsem měřil střeleckým timerem. Za stejný čas, co jsem dokázal terč zasáhnout dvakrát z .44 Magnum, jsem ho dokázal zasáhout tři- až čtyřikrát z Glocku 23 v ráži .40 S&W či z Coltu 1911 v ráži .45 ACP a dokonce pět- až šestkrát z Glocka 19 v ráži 9 mm Luger. To vše se zbraněmi s otevřenými mířidly.

Jak jsem již výše poznamenal, vloni jsem si pořídil – víceméně ze zvědavosti – na nošení horkou novinku, a to Glock 45 COA (dříve tento model odpovídal označení Glock 19X), který je továrně osazený kolimátorem Aimpoint COA. Komplet jsem doplnil svítilnou Viridian s laserovým značkovačem. Do té doby jsem použití kolimátoru na krátké zbrani odmítal, protože mi vždy připadalo, že kolimátor na pistoli jen překáží a zpomaluje člověka při střelbě (zpočátku určitě ano, později po důkladném tréninku naopak zrychluje). Současně jsem však nemohl kolimátorům upřít jednu velkou přednost, a to, že tečka o velikost 3,5 MOA zakryje na vzdálenost 25 metrů přibližně 6 cm, zatímco za hranolovou mušku moderní pistole s otevřenými mířidly se už schová celá lidská hlava. Dosáhnout precizního umístění případné delší dostřelné rány (jsme-li samozřejmě schopni udržet tečku na cíli) je tedy s kolimátorem jednodušší a také možnost střelby s oběma očima otevřenýma i za snížené viditelnosti taktéž výrazněji pomáhá a přispívá bezpečnosti střelby díky širšímu perifernímu vidění. A svítilna na zbrani? Na lovecké pistoli na opasku skoro nutnost, protože kam mířím, tam svítím a střílím. Mimochodem, když vám u auta náhodou spadnou klíčky do trávy, máte po ruce pohotovou svítilnu… Laserový značkovač je v podstatě hračka navíc (je integrován do mé svítilny). Sice se dá krásně nastřelit (na určitou vzdálenost), ale na bližší i vzdálenější cíle se pak optické osy rozcházejí a je lepší spolehnout se na tečku kolimátoru. Na střelbu jednou rukou pod nohy nicméně laser postačí. Kvůli větší citlivosti lidského oka na zelenou barvu, než na červenou doporučuji připlatit pár korun a volit laser zelený, pokud jej tedy chceme.

Způsob nošení zbraně v honitbě

Otázkou ještě zůstává, jak je nejlepší pistoli či revolver nosit. Uložení v kapse batohu je fajn, neboť zbraň nepřekáží, nicméně není příliš po ruce a v případě dosledu a náhle vyvstalé potřeby uvolnit si pohotově ruce není jak a kam ji bezpečně rychle odložit. Nejlepší variantou tak zůstává kvalitní opaskové pouzdro. Jaké ale? Kožená pouzdra vypadají moc pěkně, zbraň v nich většinou dobře drží, nicméně kůže vydává třením na opasku vrzavé zvuky, vlhne a vlhká způsobuje v místě dotyku se zbraní korozi. Nadto je takové pouzdro docela objemné a výrazně zvětší objem nošené zbraně. O textilních pouzdrech se raději ani nebavme – zbraně v nich špatně drží, ale tato pouzdra jsou mnohem objemnější než pouzdra kožená a jsou i výrazně nebezpečnější z hlediska nechtěného výstřelu při zasouvání zbraně. Jako nejlepší varianta se mi dlouhodobě osvědčila pouzdra kydexová, vyrobená na míru konkrétní zbraně, která její siluetu zvětší pouze o tloušťku přibližně jednoho milimetru materiálu a dokonale obepínají nošenou zbraň. Zbraň drží v tomto pouzdře samosvorem, pouzdro neabsorbuje vlhkost a v případě potřeby ho jednoduše opláchnete ve vodě.

Dostřelným ranám z krátké palné zbraně zdar!

Autor:
Mgr. Miloslav Jančík, Zlín
Foto archiv autora a Jaroslav Vogeltanz