Přihlásit

Bez návratu k základům to nepůjde

S politováním jsme přijali zprávu, že 19. listopadu 2021, jen několik dnů po skromné oslavě svých 95. narozenin, zemřel v Uherském Hradišti známý autor knih loveckých příběhů Ing. Zdeněk Kunert. V aktuálním Světě myslivosti č. 11/2021 byl zveřejněn rozhovor s Ing. Kunertem, který zveřejňujeme jako vzpomínku.

Doporučený Bez návratu k základům to nepůjde Foto archiv rodiny Ing. Zdeňka Kunerta

Když jsem před časem navštívil s povídáním o chřibských jelenech, zveřejněným ve Světě myslivosti č. 9/2019, Ing. Zdeňka Kunerta, dlouholetého ředitele někdejšího Lesního závodu Buchlovice, měl jsem pocit, že mě v souvislosti s tématem článku nic nepřekvapí. Časopis byl dávno venku, a proto nešlo nic změnit na formulaci mého optimistického tvrzení o tom, že snad i s jelení zvěří v Chřibech bude jednou líp. A právě tato věta byla základem několika pozdějších diskuzí nejen o jelenech, jimž „starý pán“ zasvětil celý život. Při mých pravidelných návštěvách tak postupně vznikal rozhovor k jeho 95. narozeninám, které oslavil 10. listopadu 2021.

 

Kdysi jste se mi přiznal, že se z vaší mysli už dávno vytratil „myslivecký“ optimismus…

Je to tak! V době baroka, v časech největšího rozkvětu „hraběcí myslivosti“, se dalo ledasco vrátit, a pokud byl opravdový zájem a k tomu i dost financí, spousta věcí se mohla poměrně rychle vylepšit. Vrchnost prostě poručila, a bylo! Dnes však ani peníze na všechno nestačí, cesta k cíli je rámována závistí druhých a také hromadou zbytečných povolení. Stačí si jen představit, jakou administrativní smršť by dnes rozpoutala žádost vlastníka lesa o souhlas se zřízením obory.

 

Takže cesta k nápravě není?

Jako snad každý člověk jsem i já býval v mládí velkým optimistou. Dnes už ze všeho nejvíc postrádám právě ten optimismus. Nemyslím však, že by to bylo dáno jen mým věkem nebo nejrůznějšími neduhy. Mít opravdu dobrou myšlenku je sice krásné, horší je ji prosadit, ale ze všeho nejtěžší je dnes najít dobrý tým, který by ji byl schopen zrealizovat. Z lidí se totiž už dávno vytratila soudržnost, obětavost a v poslední době i stavovská čest, takže to bude stále obtížnější. Také vážnost lesnického stavu se kamsi vytrácí.

 

Onehdy jeden kamarád konstatoval, že spousta věcí se dříve domluvila o víkendu během přestávky na fotbale, a v průběhu následujícího týdne bylo vše hotovo…

Je to tak. Nevím proč, ale mnozí si myslí, že největšími škůdci lesa jsou sami lesníci. Dříve se ale každá kůrovcová souše dostala z lesa během několika dnů. Dnes se čeká na vypsání výběrového řízení, a hlavně – současná velikost lesnických úseků je dalším důvodem malé pružnosti v každodenní činnosti kteréhokoliv lesníka, ať už u nás v Chřibech, nebo na Šumavě. Žádný z nich nemá bleskově k dispozici zaučenou partu dřevorubců, kterou by mohl kdykoliv operativně nasadit, nebo skupinu žen, jež se za dlouhé roky dokonale osvědčily v pěstební činnosti. Ty obvykle docházely z nejbližší vsi, znaly místní terén a často měly k dané lokalitě osobní vztah, což je obrovský rozdíl oproti lidem, kteří tuto práci dělají dnes.

 

Jak z toho ven?

Dnes už všichni vědí, že zrušení lesních závodů a vznik akciovek byla velká chyba. Nevěřím tomu, že by se mohlo něco změnit. Spíše mám pocit, že bude ještě hůř. Myslím na všechny ty naše předchůdce, kteří s úctou, láskou a pokorou pěstovali les, jejž kůrovec sežral jen proto, že dnešní hajný už nemá na starosti úsek, který stačí za den obejít, aby mohl včas zabránit katastrofě. Přesně tak se v osmém století za vlády franckého krále Karla I. Velikého rozdělovaly revíry, a když Přemyslovci převzali jeho „model státní správy“, přešlo toto pravidlo i k nám. Za stav svého dílu lesa pak dalších tisíc let ručil hajný málem vlastní hlavou. Vždyť ještě za vlády Marie Terezie musel při první krádeži dřeva nahradit vrchnosti dvojnásobnou hodnotu zcizeného dříví, a pokud mu někdo ukradl dřevo znovu, došlo i na tvrdé tělesné tresty.

 

A pytlačilo se?

Samozřejmě! Při tehdejším množství zvěře některý hajný možná mávl rukou nad okařem, o kterém věděl, v jaké bídě žije nebo kolik má doma dětí. Zajíců bylo všude dost, ale srnčí se už pečlivě střežilo. A sáhnout vrchnosti na jeleny – to prostě nešlo. I tady v Chřibech proběhla s pytláky nejedna nevyhlášená válka.

 

Kvalitních jelenů ale moc nebylo…

Pokud to bereme podle bodové hodnoty trofejí, tak asi ne, ale zase se o ně uměli dobře postarat. Na jednotlivých lesních majetcích se i u nás v Chřibech stavěly obory, do nich se vozila trofejově lepší zvěř z vyhlášených lokalit, každý se snažil, jak nejlépe uměl, byť se o genetice ještě skoro nic nevědělo. Nejednomu dobrému nápadu však chyběla plošná koordinace, takže pokud se kus odchovaný v oboře zatoulal jen o kousek dál přes plot, měl to rychle spočítáno. Oborní plot se musel denně kontrolovat, ale ani to často nepomohlo.

 

Víme o jelenech v Chřibech už úplně všechno?

Ale to vůbec ne! Dodnes se třeba neví nic zásadního o oboře na bývalém polesí Roštín, která vznikla ve 30. letech minulého století. Ještě to není ani sto let, a přesto se stále nedá dohledat původ jelenů v oboře, kterou v roce 1939 zabrali Němci, protože šlo o židovský majetek. Strohé zprávy po roce 1945 hovoří pouze o tom, že jeleni byli vystříleni a obora o 700 hektarech zrušena. Případný únik zvěře mohl nepochybně ovlivnit původní chřibskou populaci.

 

A jsme jakousi oklikou zpět u bodové hodnoty trofeje.

Ta opravdová honba za trofejemi začala až po roce 1910, kdy se ve Vídni uskutečnila první světová výstava trofejí. Do té doby šlo především o početní stavy zvěře, která měla vlastníkovi honitby poskytovat dostatečně pestrý a hodnotný lovecký zážitek. A pokud si zval lovecké hosty, šlo mu hlavně o společenskou prestiž, kterou zajišťovalo rychlé ulovení trofejového kusu.

 

A o drobnou zvěř se myslivci nemuseli starat vůbec…

Ale kdeže! Na velkých lesních majetcích se začínalo odstřelem škodné, kterým pověřovali adjunkty a ti podle toho bývali i honorováni. A především všude platilo pravidlo – první obilí do stodoly, první pozadek do zásypu. Mám pocit, že dnes se už o letnině ani neučí v mysliveckých kurzech. Já každé prázdniny musel nachystat nejméně dvě kopy pořádně velkých a tlustých svazků.

 

Takže staré zlaté časy?

Meziválečná myslivost a svým způsobem i myslivost v 50. až 70. letech minulého století, kterou znám nejlépe, byla dobou bohatých výřadů a ve většině případů i dobou opravdového kamarádství, které se často uzavíralo právě na lovu. Myslivci si určitě nezáviděli tak, jako v poslední době, ale to je tak všechno. Nemůžeme tehdejší myslivost vyvyšovat nad současnou jen kvůli množství ulovené zvěře, jen byla prostě jiná. Najít jednoduché zdůvodnění, proč tomu tak bylo, asi opravdu nejde.

 

Bohaté výřady jsem zažil i já ještě jako honec. Tehdy nikdo nepředpokládal, že drobné zvěře bude tak rapidně ubývat…

Snad jsme si toho málo vážili, nebo jsme spíše vše považovali za přirozené a normální. Znepokojují mě aktivity zakázat olověné střelivo, což bude mít v případě drobné zvěře za následek další pokles úlovků, protože spousta zvěře se vůbec nedohledá. Když se k tomu přidá aktuální potřeba snížení stavů spárkaté zvěře v návaznosti na škody při zalesňování rozsáhlých kůrovcových holin, je to podle mě naprosto nedomyšlené! Ti, co o takový zákaz usilují, jsou vedeni mylnými a falešnými představami.

 

To se přece týká i rybářů, ne?

Rybářská stráž má přesně vymezené úkoly a nedovedu si dost dobře představit, jak bude najednou kontrolovat zátěže a zabavovat klasická olůvka. Všichni ti novodobí novátoři by měli myslet hlavou a nepapouškovat nesmyslná nařízení.

 

Papouškování jsme tu už kdysi měli!

To ano, ale ti rádoby nejlepší se přece dokázali ztrapnit sami. Díky tomu celý národ už nadosmrti ví, jaký je rozdíl mezi chovem brojlerů a výrobou bojlerů. Dnes se však mnozí nad svými výroky ani nezastydí, jen mávnou rukou, bez ostychu vymění partajní dres a rázem se zase cpou nahoru, ale v jiném mančaftu.

 

A nabízí se spousta podobných příkladů…

Přesně tak! To, co se dříve v obavách zahalovalo, se dnes veřejně vystavuje, a to, o čem se mluvilo jen šeptem, se propaguje za podpory či účasti nejznámějších celebrit. Tím nemyslím jen Prague Pride, ale právě tady je to podle mě nejkřiklavější. Začalo to prosazováním nároku na uznání registrovaného partnerství a určitě to neskončí požadavkem na osvojení dětí.

 

No to jsme od myslivosti odbočili až příliš, nemyslíte?

Všechno souvisí se vším. Dokud nebude směřovat myšlení lidí znovu zpět k tradičním hodnotám, mezi které patří především muž a žena v harmonicky fungující rodině a k tomu poctivá lidská práce, pak jsou jakékoliv jiné cíle – třeba i ta lepší trofej – jen tím, co zítra už nemusí mít žádnou cenu. A proto bychom měli i myslivost prožívat jinak. Přece úplně stačí mít radost, že zase sedím na posedu a znovu uvidím toho kapitálního srnce, kterého jsem včera pustil bez rány.

 

Říkáte „poctivá lidská práce“. Umíme to ještě?

Nejsem si tak docela jistý. V zemi, která dala světu Komenského, jsme téměř zrušili učňovské školství, všichni chtějí mít nejméně maturitu a na lesnickou fakultu v Brně se už bere bez přijímacích zkoušek. Kam se ale umístí stovka absolventů každý rok? Jaké skutečné hodnoty vytvářejí všichni dnešní manažeři a jim podobní? Rozumím tomu, že rohlíky napeče nějaký automat, ale na opravu vodovodního kohoutku musí i za příštích dvacet let přijít člověk s brašnou plnou nářadí, ve kterém se vyzná a umí ho používat.

 

Kolik jste letos potkal jelenů?

Už toho moc po lese nenaběhám. Na starých říjištích v Chřibech jsem byl jen dvakrát a i tam se spousta věcí změnila. Naštěstí ne tolik, ale všude jinde se les kvůli kůrovci mění možná ještě překotněji než názory či hodnotové žebříčky těch, kteří řídí naši společnost.

 

Dokáže vás vůbec ještě něco potěšit?

Ale ano! Začetl jsem se do knihy o třísetleté historii jedné staré myslivny a obory pod hradem Buchlovem v Chřibech. Mám radost z toho, že existují lidé, kteří dokážou usilovně pátrat v archivech a pak nalezené věci dávat do souvislostí tak dobře, že mohou rozdávat radost ostatním. Mám výhodu v tom, že jsem nepodlehl kouzlu internetu, a z novin si vybírám jen ty pozitivní věci. Jednou z nich může být i to, že od jara roku 2021 mohou zemědělci pěstovat jednu plodinu na ploše maximálně 30 ha. Pokud opravdu zmizí obrovské monokultury, určitě to přinese větší pestrost pozemků a tím se zlepší úživnost honiteb. Tady ale nejde jen o zvěř – mělo by to především zlepšit schopnost krajiny zadržovat vodu.

 

To je jistě i pro většinu myslivců dobrá zpráva!

Jsem po operaci obou očí, mohu znovu dlouho číst a někdy mi k opravdové radosti úplně stačí listovat starými časopisy nebo katalogy zbraní ještě z dob, kdy nebyly přístroje pro noční vidění a zvěř měla větší šanci. To není projev staromilství, jen prostě některým věcem už nerozumím. A ani nechci rozumět. Přesto stále věřím, že lidé dojdou k rozumu a všechno se nakonec i v myslivosti a lesnictví změní k lepšímu. Ale na to se už určitě budu dívat z té druhé strany.

Děkuji za rozhovor.

František Bezděk

Poslední změna: 19. listopad 2021

(0 hlasů)

Diskuse na serveru SvetMyslivosti.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na SvetMyslivosti.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.