Vlk byl od pradávna považován za symbol zla. Zbytečně (Mladá fronta DNES)

PÍSEK
Návrat vlků na Šumavu? Proč ne, pokud to bude do výběhu, říká šedesátiletý František Hrach z Písku. Zkušený kynolog, který právě těmto šelmám zasvětil svůj život, proti návratu vlka do volné přírody v šumavských lesích bojoval už v 80. letech.

            „V České republice je sice vlk chráněný, realita vypadá ale jinak. Když je někde vypuštěný, pořádají na něj lidé hony. Vlk byl od pradávna považován za symbol zla a je tomu tak dodnes,” upozorňuje František Hrach.

            Aby v roce 1980 dokázal, že vlky v přírodě neochrání ani zákon, pořídil si sám prvního vlka, kterého pojmenoval Lobbo. V roce 1981 ho vypustil do volné přírody. „Měl jsem z toho výčitky, ale musel jsem zachránit další vlky, a proto ho obětovat,” vysvětluje Hrach.

Lidé nejdříve nechtěli věřit, že se jedná o opravdového vlka. Pak ale přišel článek v novinách, který informaci potvrdil. A začaly přicházet „zaručené” zprávy, kde všude byl viděn. Lobbo přežil na svobodě 18 měsíců. Pak byl zastřelen a vystaven na Šumavě v jednom masném krámku, odkud ho později někdo ukradl.

            Ve vybudování výběhu pro vlky v Šumavském národním parku problém František Hrach nevidí. „Předpokládám, že tam nebudou vypuštěni vlci z divoké přírody, a tak pro ně nebude blízkost návštěvníků stresující, zvyknou si na ni. Pokud bude areál dostatečně veliký, mohou tam žít celkem spokojeně,” říká.

            Františka Hracha zajímalo také to, jestli je vůbec možné, aby existovalo trvalé přátelství mezi vlkem a člověkem, jako je tomu u psů. A pokud ano, zda by lidé mohli později s vlky po vysazení do volné přírody vedle sebe v klidu žít a hlavně za jakých podmínek. Proto si pořídil dalšího. Tentokrát karpatského vlka jménem Durman. Vychovávat mu ho pomáhal jeho německý ovčák Oran. Když pak musel odjet František Hrach na vojenské cvičení, svěřil Durmana do rukou odborníka přes československé vlčáky. Předpokládal, že bude vědět, jak se šelmou zacházet. „Opak byl pravdou. Při jedné procházce došlo ke konfliktu mezi tímto mužem a Durmanem a on vlka zabil. Po této smutné zkušenosti jsem se rozhodl s vlky definitivně skončit,” vzpomíná František Hrach.

            Nakonec bez nich ale přece jen nevydržel. Studoval jejich život v přírodě, četl odborné knihy a v roce 1998 mu souhrou náhod osud přihrál do života vlčici Lupínu. Ta mu za více než patnáct let života dokázala, že soužití vlka a člověka možné je, ale stojí hodně sil a vzájemné tolerance. „Mohl jsem jí sáhnout pod čumák nebo na žrádlo. Nikdy jsem jí ho ale nebral a nedráždil ji. U vlka všechno musí jít nenásilně, postupně,” popisuje majitel.

František Hrach už pořízení dalšího vlka neplánuje. Napsal o nich ale dvě knihy. A v současné době připravuje filmový příběh na DVD k už hotovému příběhu - Poslední divoce žijící vlk na Šumavě, zastřelený v roce 1874 stavitelem Janem Štěrbíkem.

            „Příběh dal na papír Karel Hartl v padesátých letech, dlouholetý vojenský kynolog a zakladatel chovu československého vlčáka. Ze zapsaných zpráv na zámku Hluboká od myslivců z té doby vznikl ucelený příběh o poslední vlčí smečce a o jejich jednotlivých vlčích členech na Šumavě. Doplnil jsem ho fotografiemi 'mluvícími' k napsaným větám, aby se shodovaly s projevy chování ze smíšené smečky vlčice Lupíny. Na DVD vyhledávám filmové záběry, aby odpovídaly k psanému příběhu,” říká František Hrach.