Druhý svátek vánoční patří Štěpánovi i myslivcům

Křesťané si na druhý svátek vánoční připomínají život a skutky svatého Štěpána. Štěpán byl řecky mluvícím židem, který se obrátil na křesťanskou víru. Neohroženě hovořil o vzkříšení Ježíše Krista. Roku 33 byl podle legendy za rouhání ukamenován před hradbami Jeruzaléma, a stal se tak prvním křesťanským mučedníkem.
Svátek svatého Štěpána byl přiřazen k vánoční době již od pradávna proto, že se jeho mučednictví vztahuje k narození Krista. Na Štěpána není pána - říkalo se. To proto, že se v ten den měnila služba, především mladé chasy. Konec služby, přesněji její přerušení až do Nového roku, mělo své zvyklosti. Mezi ty reálné patřilo vyplácení celoroční odměny, což byly vedle peněz i naturálie, šaty a například pěkná vánočka.
Zejména v minulosti se v tento den chodilo koledovat a v kostelích kněží světili sedlákům osivo. Domácnosti obcházeli malí koledníčci. Zpívali koledy a blahopřáli. Za své koledování byli odměněni kouskem štědrovky, ovocem a občas i malým penízem. Koleda probíhala mnohdy od sv. Štěpána až do Tří králů. V 19. století chodívaly na koledu děti s hůlkou, na které byla připevněna betlémská hvězda, a s bedýnkou, ve které měli postavené malé jesličky. Koledou se obecně otevřel veselý čas Vánoc.

Všem myslivcům, ať už se chystáte na společný hon či procházku honitbou, Lovu zdar!

Vzpomínku na jeden individuální štěpánský lov popisuje povídka Petra Mánka z knihy Myslivecké vzpomínky u krbu (2009):

Štěpán

Vítr protahující cestu přes Duranu ostře štípe do tváří. V houštinách se ozývá poslední cinkání kosů, kteří se chystají k nočnímu spánku. Kazatelna u cesty pod bukovou strání je dnes mým cílem. Velebné ticho lesa narušuje vzdálené hučení motoru traktoru z vesnice. V zasněženém lese se zvuky nesou daleko. Kolem kazatelny je však naprosté ticho. Je vidět jako ve dne. Vítr ustává a já zabalen do deky sleduji bukovou stráň přede mnou. Do bukového náletu v kraji stráně pomalu vchází srna se srnčetem. Máme ještě nesplněný odstřel srnčí zvěře, a tak beru do rukou dalekohled a oba kusy prohlížím. Kdepak, na vás střílet nebudu. Rozhoduji se. Tady přežijí jenom zdraví a silní jedinci a vy k nim patříte. Srna prochází v náletu buků a srnče poskakuje za ní. Okusují bukové pupeny a paběrkují na ostružiní v okraji stráně. Sedím již téměř tři hodiny.
Srnčí dávno zmizelo ve smrkové seči vpravo od kazatelny a mně začíná být chladno. Do okenního výřezu kazatelny usedá pustovka. Lekli jsme se oba. Deka mně sklouzla ze zad a chlad začíná postupovat celým tělem.
Asi to dnes zabalím, říkám si. V tom okamžiku lesní ticho protne zakvičení prasete, které se několikrát opakuje. Zima je ihned zapomenuta a teplo se rozlévá celým tělem. Dychtivě prohlížím dalekohledem okraj smrkové leče, odkud je slyšet pohyb zvěře a občasné kviknutí. Tlupa černé zvěře se vynořila naráz ve stráni naproti kazatelny. Velké kusy začaly obracet stařinu a bukové listí, menší pobíhají od jednoho ke druhému a přiživují se na zbytcích, které větší kusy nestačí sníst. O nějaký ten štulec zde není nouze, a tak se ozve občas zakviknutí potrestaného příživníka.
Čtyři velké kusy, asi bachyně, šest menších a osm selat se mně podařilo v tom chumlu černých koulí a kuliček spočítat. Ve smrkové tyčovině se ozvalo znovu ono ostré zakvičení a zalámání. Tak tedy ještě nejste všichni, říkám si a dalekohledem sleduji kusy ve stráni. Rozmýšlím, co dělat. Střelit slabšího lončáka, nebo ještě počkat? Náhle z houštiny vyráží velký divočák a těsně za ním druhý, ten se však po několika skocích zastavuje, otáčí a zatahuje zpět do krytu smrčí. Odehnaný kus odběhl směrem dolů a není ho již vidět. Slyším však prudké odfukování a lámání přede mnou. To jsem tomu dal – to byl určitě kňour, který odháněl druhého od bachyně a já je nechám oba odejít. Vždyť je doba chrutí. Stále však doufám, že se bachyně přidá k ostatním v bucích a tím vyláká ven i opatrného kňoura.
Pušku mám již dávno připravenou, jen kdyby se ukázal. Konečně! Bachyně vybíhá do buků a mísí se mezi dva lončáky. Za ní pomalu a rozvážně vchází na scénu s vysoko zdviženým ryjem obrovský stříbrný kňour. Sleduji jeho pohyb v puškohledu a v okamžiku, kdy zastavil, mačkám spoušť. V ráně vyrazil šikmo dolů, směrem ke kazatelně a asi dvacet metrů od ní zhasnul ve smrkovém vývratu.
„Štěpán“, jak jsem mu začal říkat, protože jsem ho střelil na Štěpána roku 1982, vážil po vyvržení 187 kg. Zbraně však nedosáhly ani na bronzovou medaili. Přesto však patří k mým nejlepším zážitkům i trofejím z černé zvěře.

Podle www.i60.cz, www.ceske-tradice.cz a Petr Mánek, povídka z knihy Myslivecké vzpomínky u krbu (2009); redakce