I klíšťata mají nepřátele! (21. století)

Klíště je lidmi nenáviděný roztoč, který se živí krví savců, plazů i ptáků, přičemž ve svém hostiteli nezřídka zanechává stopu v podobě závažného onemocnění. I tento mimořádně odolný a nebezpečný parazit má však své přirozené nepřátele, kteří jeho stále se zvyšující počty do jisté míry redukují.

Loučení se zimou každoročně přechází v množství článků o blížící se sezoně klíšťat spolu s radami, jak předcházet napadení tímto nevítaným parazitem, popřípadě jak se ho co nejúčinněji zbavit. Klíšťata mají pověst téměř nezničitelných tvorů, kteří nemají prakticky žádného přirozeného nepřítele, a proto se nekontrolovatelně množí. To je ovšem pravda jen částečně. Ve skutečnosti existují živočichové, kteří mají klíšťata ve svém jídelníčku. A není jich zrovna málo!

NEMOCEM SE NEUBRÁNÍ

Jako nejvýznamnější predátor v souvislosti s likvidací klíšťat se jeví sám člověk, který udělá z lovce kořist ve chvíli, kdy si přisátého parazita na svém těle všimne a odstraní ho. Kupodivu však nejsou lidé jediní, kdo klíšťatům pořádně zatápějí.
I bakterie, kvasinky či houby umějí významně zredukovat jejich počty. Jedním příkladem za všechny je entomopatogenní houba (Metarhizium anisopliae), která mimo jiné slouží k biologické ochraně rostlin a dokáže klíšťata efektivně likvidovat.

MINIATURNÍ LOVCI

Sami pavouci či mravenci jsou mnohdy nevítaní, a přesto jsou to právě oni, kdo s oblibou požírají klíšťata. Ta se pro ně stávají snadnou kořistí především ve chvíli, kdy jsou nasátá a obtížně se pohybují.
Parazitem však nepohrdnou ani další zástupci z říše hmyzu. Například někteří draví brouci, mouchy nebo vosičky Ixodiphagus hookeri, které na svou zvláštnost v jídelníčku poukazují i skrze název („Ixodiphagus“ lze přeložit jako „požírač klíšťat“). Právě vosičky mají tu mimořádnou vlastnost, že kladou svá vajíčka do klíštěcích larev, které jsou posléze vosími larvami požírány.

OKŘÍDLENÍ LIKVIDÁTOŘI

Klíšťata se nemohou cítit v bezpečí ani v přítomnosti některých ptáků. Zejména těch hrabavých. Patří sem například perličky kropenaté (Numida meleagris), kuři domácí (Gallus gallus f. domestica), bažanti (Phasianinae) či koroptve (Perdicinae).
Podobně jako v případě hmyzích lovců i u ptáků platí, že si vybírají především velká nasátá klíšťata s omezenou schopností pohybu. Někdy se dokonce uchýlí k tomu, že sezobnou přisáté klíště přímo z těla hostitele. V tomto ohledu je přeborníkem pestrobarevný klubák žlutozobý (Buphagus africanus), který za jediný den sezobe z těl buvolů několik stovek přisátých klíšťat.

KONEC V ZUBECH HLODAVCŮ

V rozsáhlém seznamu nepřátel klíšťat nemohou chybět savci. Člověk není jediný savec, který si umí přisátého roztoče vytáhnout z těla.
Běžným jevem je to především u hlodavců, kteří si klíšťata vykusují buď sami, nebo jeden z druhého. Klíšťata savce vyhledávají, protože se jejich prostřednictvím mohou dostat do dalšího vývojového stadia. Lze tedy říci, že množství savců v našem okolí může výrazně ovlivnit i počty klíšťat v dané oblasti.

Metarhizium anisopliae zabíjí roztoče a chrání rostliny.

STOPY, KTERÉ NEZMIZÍ

Hlavní důvod, proč lidé klíště nenávidí, tkví v nemocech, která na něj jako na hostitele mohou přenést. Především to jsou lymská borelióza a klíšťová encefalitida. Borelióza se zpravidla projevuje šířící se červenou skvrnou v místě kousnutí či červenými skvrnami s blednoucím středem kdekoliv na těle. Tento jev zpravidla provázejí bolest hlavy, horečka, třesavka či únava. Rozpoznání klíšťové encefalitidy je podstatně složitější. Zpočátku se totiž nemusí projevovat vůbec, nebo jen lehkými bolestmi hlavy a zvýšenou teplotou.

Jan Martinec