Šelma ze starého medvědova (Téma)

V Česku medvědi trvale nežijí už více než sto let, zato ze sousedního Slovenska o nich slyšíme každou chvíli. Člověk není medvědí kořist, proto bychom před medvědem neměli v panice utíkat, abychom nespustili lovecké instinkty. Musíme být v jeho lese slyšet, abychom ho nepřekvapili a mohl se nám včas vyhnout. Když ho zaskočíme, bude nervózní, a zaútočí-li, pak jen brání svůj osobní prostor. „Pokud ho uvidím, v klidu vycouvám,“ radí prof. RNDr. PAVEL HULVA (49), Ph. D., a s nadsázkou podezírá lidstvo z toho, že si nepodařenou domestikaci této velké šelmy vynahrazuje plyšovými medvídky.

Na konci svých přednášek o medvědech vyslovujete naději, že se s nimi dál budeme v přírodě setkávat. Když vás vezmu za slovo, asi není moc o co stát. Anebo se pletu?

Naším životním prostředím jsou města. Víme, jak se chovat v technosféře, ale už jsme pozapomněli, jak se chovat v přírodě. Na přechodu na magistrále, na tramvajovém ostrůvku nebo nádraží se kolem nás řítí mnohatunové ocelové obludy, stojíme jeden krok od tragické smrti naprosto nevzrušeně a koukáme do mobilu. Kdyby se na našem místě ocitl divoch nebo divoké zvíře, nejspíš by zpanikařili a došlo by k neštěstí. A přesně v této pozici je moderní člověk v divoké přírodě. Víme, co dělat při setkání s velkým strojem, ale nevíme, jak se chovat při setkání s velkým zvířetem. Přitom podle mého názoru jsou nebezpečí pramenící z technosféry větší než ta v biosféře, protože na toto prostředí nejsme ještě evolučně adaptováni.

Celý rozhovor najdete v týdeníku Téma