Přihlásit

Odešel fořt ze Studeného vrchu

Dne 8. ledna 2020 zemřel v nedožitých 92 letech Josef Friml, lesník a myslivec, který bezmála 70 let působil v Lužických horách. Respektovanou osobnost, která prožila pestrý a zajímavý život, si připomeneme rozhovorem otištěným ve Světě myslivosti č. 2/2018.

Doporučený Odešel fořt ze Studeného vrchu

Ve Světě myslivosti č. 5/2017 jsme jako součást materiálu o kamzičí zvěři na Českokamenicku přinesli krátký rozhovor Josefem Frimlem. Povídání vyvolalo u čtenářů velký ohlas, a tak jsme Josefa Frimla navštívili začátkem roku 2018 s jeho o generaci mladšími kolegy Otou Buršíkem st. a Petrem Zimlem a vyslechli poutavé vyprávění o myslivosti v oblasti v poválečných a pozdějších letech.

Pane Frimle, vy ale nejste místní rodák. Jak jste se dostal do Lužických hor?
Já jsem se sem přiženil. Narodil jsem se v Novém Hrádku u Náchoda. Po válce jsem šel na lesnickou školu do Trutnova, kde jsem v roce 1949 maturoval. Byli jsme první poválečný maturitní ročník. Dne 20. července 1949 jsem poprvé přijel do České Kamenice. Manželka měla rodiče v Kamenickém Šenově, což je kousek odsud. Dali mi vědět, že v České Kamenici funguje národní správa někdejšího velkostatku Kinských, tak jsem tam napsal, jestli by o mě měli zájem. Odepsal mi nadlesní Josef Steigerwald, který to tam v podstatě vedl, že mě do vojny vezmou. Steigerwald byl uznávaný lesník, hrdý na to, že pochází ze starého lesnického rodu. Když jsem se tam trochu rozkoukal, vzal mě jednou k sobě a ukázal mi staré rodové listiny. Pamatuji si na výuční list mysliveckého mládence někdy z poloviny 17. století. Steigerwaldův syn Karel je známý současný dramatik, scenárista a novinář.

Tento rozhovor je převzat ze Světa myslivosti č. 2/2018.

Informace o předplatném časopisu najdete zde. Dárkové poukazy můžete objednávat i nadále!

Jak to tady bylo v té době s myslivostí?
Hned po válce se začaly tvořit myslivecké spolky z Čechů, kteří tady žili nebo se sem přistěhovali. Později vznikly lidové myslivecké společnosti, které hospodařily na dnešní poměry v malých honitbách. Majetek rodu Kinských byl pod národní správou a byla to jedna velká honitba. Lesní pozemky později převzaly státní lesy. Na to mám nádhernou vzpomínku tady na Otova tátu, který po válce dělal zmocněnce generálního ředitele státních lesů pro severní Čechy. Přijel do České Kamenice přebrat bývalé lesní majetky Kinských. Lesní personál byl svolán na českokamenický zámek a čekali jsme, co bude. Stáli jsme s kolegy v houfu a v lesmistru Cvrčkovi, našemu řediteli, který sloužil ještě v c. k. armádě, se najednou probudil rakouský voják, a když viděl „oficíra“ Ing. Buršíka, pokoušel se podat mu hlášení. Stál jsem za ním a viděl jsem, jak byl nervózní. Na kalhotách se mu klepaly puky. Ale dobře to dopadlo. Když potom Cvrčka odvolali, ředitelem byl jmenován Josef Jirotka, což byl bratr spisovatele Zdeňka Jirotky, autora Saturnina.

Friml 2
Josef Friml s o generaci mladšími kolegy lesníky Petrem Zimlem (vlevo) a Otou Buršíkem st. (Chřibská, leden 2018).

Neměli jste problém s nedostatkem lesního personálu poté, co byli odsunuti němečtí lesníci?
Tady se to dalo poměrně lehce dohromady, protože přišel personál z jiných velkostatků, které patřily Kinským – z Horažďovic, z Chlumce nad Cidlinou, z Chocně. Můj nejlepší hajný Josef Řezáč byl z horažďovického velkostatku. Ředitelem udělali lesmistra Cvrčka, který sloužil u Slaného. Ten byl ještě stará škola. Když mě přijímal, vzal si mě do kanceláře, usadil do starého potrhaného koženého křesla a pořádně mě vyzpovídal. Přitom mi pořád onikal. Správu lesního hospodářství Česká Kamenice, jak se tomu začalo říkat, ale řídil v podstatě Steigerwald. Když se mi vojna chýlila ke konci, napsal mi, jestli bych se chtěl vrátit. Odepsal jsem mu, že bych se rád vrátil, ale že mám umístěnku do Frýdku Místku. Přišla odpověď: „Co se týče Frýdku Místku, to je moje záležitost.“ Nějak to vyřídil, a já mohl do Kamenice. Paradoxní bylo, že když jsem přijel, Steigerwald už tady nebyl. Proběhly kádrové čistky a jeho přeložili do Lomnice nad Popelkou, kde dosloužil.

Ota Buršík mi vyprávěl, že jste měl jako dopravní prostředek koně…
To je pravda. Nejdříve jsme měli motorky. Musel jsem si udělat řidičák a dostal jsem služebního péráka. Pak se rušilo hipomobilní dělostřelectvo, armádě zbyli koně a někdo přišel s nápadem, že když v Sovětském svazu jezdí lesníci na koních, tak na nich budeme jezdit také, a státní lesy dostaly koně. Museli jsme si je vyzvednout v Liberci. Koně naložili do vagónu a jeli s nimi chlapi od nás. A už ve vlaku se domlouvali, kdo si kterého vezme. Mezi koňmi byl krásný bělouš, který se jmenoval Doping a údajně jezdil i na závodech. No, chlapi si koně rozebrali a rozhodli, že bělouše dostanu já. Prý ať je mě na tom kopci nad Kamenicí už zdálky vidět. Já na koni jezdit neuměl, všechno jsem se musel naučit. Naštěstí jsme tu měli jednoho starého fořta, který byl za první republiky u jezdectva, a ten mě do všeho zasvětil. Koně nám sice v něčem pomohli, ale na druhou stranu bylo nutné se o ně starat, což nám ubíralo čas. Takže asi po dvou letech byli vráceni armádě a my dostali zpátky motorky. A pak už byla i auta.

Friml 3
Nad prvním jelenem (1953).

Jak jste se dostal na polesí Studený vrch, kde jste pak celý život působil?
Chtěli mě dát do kanceláře, ale vzbouřil jsem se, že chci sloužit venku, a nakonec mě vyslyšeli. Nejprve to vypadalo, že půjdu do Doubice, kde bylo polesí a mělo se tam uvolnit místo po polesném, který měl jít pro změnu do Kamenice. Odrůstaly mu děti, v Doubici nebyla škola a s jejich dopravou jinam do školy to bylo tehdy dost problematické. Nakonec šel do Doubice kolega a mě dali na Studený vrch. A protože jsem byl mladej a blbej, tak spojili rovnou dvě polesí – Studený vrch a Krásné pole – a já to dostal v roce 1952 na starost. Ale mohl jsem vymyslet, jak se bude nové velké polesí jmenovat. „Soudruhu řediteli, a není hloupé polesí říkat Krásné pole?“ namítl jsem. „Máš pravdu, bude to Studený vrch!“

Jak to tady v pohraničí bylo po válce s loveckými zbraněmi?
Německým lesníkům, než byli odsunuti, byly zbraně zabaveny. Ale jak se ukázalo, neodevzdali je všechny. Znám případ, kdy si jeden německý fořt zbraně schoval a pak s nimi utekl. Oni ten odsun pochopitelně moc špatně nesli. Jednou jsem byl na čekané na kryté pozorovatelně u louky, které jsme říkali Pochanton podle sedláka Antona Pocha, který se o ni před odsunem staral. Sedím, čekám a najednou koukám, že jedno prkno pod střechou je uvolněné. Jak jsem jím trochu zacloumal, uvolnil se hřebík a já měl nejednou prkno v ruce. Když jsem ho otočil, na vnitřní straně bylo modrou dřevařskou hlinkou německy napsáno: „Dnes tu sedím naposledy, ale vrátím se. A pak…“

Friml 4
Josef Friml s jelenem, kterého ulovil 21. 9. 1962.

Takže jste měli svoje zbraně?
Ano, náš personál měl svoje zbraně. Já měl už za války, v roce 1944, první malorážku. Bylo mi 16 let a měl jsem lovecký lístek pro mladistvé. Jinou zbraň jsem mít nemohl. Za maturitu jsem pak dostal od svého strýce ze Žacléře kulovnici. Malorážka mi ale přestala vyhovovat, a tak jsem jel do Opočna do firmy Dušek, kde vyráběli i malorážky, že bych se po něčem poohlédl. Věděl jsem, že firma získala bednu rezervních hlavní pro výrobu napodobeniny vojenské pušky určené pro Hitlerjugend. Vypadala jako armádní puška, ale byla to jednoranná malorážka. U Duška ty hlavně použili k výrobě několika civilních malorážek. Vnuk starého pana Duška, Petr Sluka, byl se mnou na praxi v Olešnici v Orlických horách a jednu z těch malorážek měl s sebou. Celopažbenou, v krásném dřevě – nádhera. Jeho táta, tedy zeť pana Duška, měl na starosti prodej zbraní. Tak mu povídám: „Pane Sluka, chtěl bych malorážku. Takovou, jako má Petr.“ On se na mě podíval a říká: „Ty už neděláme. Končím s výrobou, protože mi to tady stejně znárodní.“ Ale pak se na mě chvilku koukal a nakonec řekl: „Počkejte moment.“ Šel dozadu a tu celopažbenou malorážku, kterou jsem tak chtěl, přinesl a položil na pult. Byl jsem překvapený a koktal jsem, že na ni asi nebudu mít peníze. Tak jsme si ještě chvilku povídali a on najednou říká: „Ale víte co, ukažte, kolik máte. Položit na pult!“ Tak jsem před něho položil peníze, on je shrábl a řekl: „A jděte, než si to rozmyslím.“ Tu malorážku mám dodnes. V osmašedesátém jsem o ni a o ostatní lovecké zbraně přišel, protože jsem nesouhlasil s příchodem spřátelených armád. Některé, včetně té malorážky, mi pak v roce 1976 vrátili.

A jak to tu bylo s mysliveckým zařízením?
Revír byl po Kinských perfektně vybavený. Byly tu kvalitní posedy, kryté pozorovatelny, velké bytelné krmelce, všechno v dokonalém pořádku. Některá krmná zařízení jsme bourali až v osmdesátých letech.

Friml 5
U nevyhovujícího přikrmovacího zařízení pro jelení zvěř v honitbě Mysliveckého sdružení Chřibská (1978).

A co spolupráce lesníků s myslivci v lidových mysliveckých společnostech?
S některými jsme moc dobře nevycházeli. Nedodržovali nepsaná myslivecká pravidla a zásady, o zvěř nepečovali, jak se má, hodně nových myslivců tehdy ani nevědělo, co je správná péče o zvěř. Někteří pytlačili, stříleli v noci na polích na zvěř, která vytahovala z lesa. Ale kvůli pytlákovi jsem přišel k dobré jelení trofeji. Jeden z mých hajných, Jarda Veselý, narazil v době říje při kontrole paseky po těžbě na jelena, který se držel stranou říjiště. Viděl ho přetahovat přes paseku a zdálo se mu, že nějak podivně pohazuje hlavou. Jelena tehdy lovit nemohl, já ano, ale nedařilo se mi. Jarda přilétl do kanceláře a vyhrkl, jestli si chci střelit jelena. „Dobrýho osmeráka!“ Rychle jsem ho vyzpovídal, jestli si ze mě nedělá šprťouchlata, a nakonec jsem se nechal vyprovokovat. Na motorce mě zavezl k pasece. Chvilku se rozkoukával a nejednou říká: „Vždyť ten jelen leží tamhle v zálehu! Toho musíš střelit!“ Já na něj, že přece nebudu střílet zalehlého jelena. „Tak se připrav, já ti ho zvednu!“ Vzal klacek a hodil ho směrem k jelenovi, který byl od nás tak šedesát metrů. Já už stál s kulovnicí opřený o strom, napínáček napnutý. A představoval jsem si, jak jelen vyskočí, já ho buď chybím, nebo vůbec nestačím vystřelit a Jarda to pak bude vyprávět o posledních lečích… Dodnes vidím ten klacek, jak pomalu letí. To bylo snad několik vteřin. Mířil jsem, jelen se postavil, já zmáčkl spoušť a jelen se zlomil. Zásah byl pod páteř. Když jsem vyvařoval trofej, zjistil jsem, že jelen měl starší zranění – přestřelený lizák a vytržený kus horního patra. Ten musel zkusit! Do otvoru v horním patře se mu dostávala tráva, kterou žvýkal. Asi proto tak pohazoval hlavou.

Ale lesníci měli u myslivců z titulu své profese vždy jakousi přirozenou autoritu a dalo by se říci, že myslivce v mysliveckých sdruženích svým způsobem kultivovali…
Dříve to tak v myslivosti bylo, že lesníci měli u mnoha myslivců, kteří se myslivosti věnovali ve volném čase, autoritu. Tito myslivci k lesníkům doslova vzhlíželi, protože o nich věděli, že myslivosti rozumějí a mají něco za sebou. A tak si od nich nechali poradit. Tady v oblasti to byl třeba ředitel Lesního závodu Rumburk Ing. Zaoral, na Liberecku táta Oty Buršíka. Takhle to dříve bývalo, ale dnes už je to jinak. A to mně leží v poslední době pořád v hlavě. Po transformaci lesního hospodářství v roce 1992 byli podle mého názoru lesníci státních lesů do značné míry odstaveni od myslivosti. Tím myslím odklon od systému velkých režijních honiteb, jejich rozdrobení a pronájem malých honiteb. To byla podle mě zásadní chyba a nese to s sebou následky v podobě přemnožení spárkaté zvěře.

Jak to tady bylo za vašeho působení se stavy zvěře?
Když jsem v roce 1952 přebíral ta dvě polesí, hlásil jsem kmenový stav 12 kusů jelení zvěře. Tehdy jí bylo málo. Postupně se její stavy zvýšily, a když jsem v roce 1991 odešel do důchodu, bylo tu přes 100 kusů. Srnčího bylo vždy poměrně hodně. V posledních letech se mluví o jeho úbytku a já jsem přesvědčen, že je to kvůli narůstajícím stavům černé zvěře. Pokud divočák najde malé srnče, sebere ho. Když jsem tady začínal, černá zvěř byla vzácná, bylo to úplně jinak než nyní. Jakmile se objevil divočák, hned jsme na něj vyrazili. Ráno za tmy jsme s baterkou hledali stopy, abychom dobře připravili leče. Pokud to šlo, stříleli jsme hlavně selata, z většího kusu jsme neměli moc radost. Tehdy tu měla některá velká prasata jména. Jednou přišel hajný Řezáč domů a hlásil, že zastřelil Houdka. A paní Řezáčová se málem složila, protože tak se jmenoval vedoucí dopravy na lesním závodě a předseda Mysliveckého sdružení Divočák z České Kamenice… Z dalších druhů spárkaté zvěře tu byli kamzíci, jejichž stavy se díky ochraně a péči postupně zvyšovaly, ale po roce 1992 poklesly.

Na velkostatku Kinských se dříve lovili i tetřevi…
To bylo hlavě před válkou, po ní tetřevů ubývalo a dnes už na ně bohužel jen vzpomínáme. V šedesátých letech jsme měli u Doubice tetřeva, který ztratil plachost a tokal v blízkosti lidí. Když se tehdy někde objevila fotografie tokajícího tetřeva, stoprocentně to byl ten náš. Různí fotografové si ho sem jezdili fotit, mezi nimi i Jaroslav Holeček. Jednou, když tu zrovna byl, přijel z Německa dr. Briedermann, který se věnoval kamzičí zvěři. A že se chce na tetřeva také podívat. Holeček byl zrovna v lese, tak jsme se za ním vydali. Než jsme k němu došli, našli jsme snad dvacet krabiček od filmů. Holeček se úplně „ufotil“.

Friml 6
S kolegy na akci připomínající 100 let od vysazení kamzíků v Lužických horách (Česká Kamenice, 2007). Josef Friml druhý zprava.

Měl jste lovecké psy?
Celý život mám dlouhosrsté jezevčíky. Měl jsem takové svoje osobní pravidlo: na drobnou zvěř je nejlepší největší pes, ohař, takže na velkou bude nejlepší ten nejmenší, tedy jezevčík. Já byl s jezevčíky vždy spokojený, měl jsem s nimi výborné zkušenosti s prací na jelení zvěř. Tady od nás, ale i z Krušných hor od mého švagra. Před jezevčíkem jde zvěř pomalu a je vždy čas si ji dobře prohlédnout a pak teprve střílet, což s velkými psy v hlavně lesních honitbách nejde.

Kterou zvěř jste nejraději lovil?
Víte, já toho při vší práci tak moc nenalovil. Když jsme pořádali naháňky, většinou jsem zaváděl střelce, stál jsem na konci, ani jsem nemusel sundávat flintu. Měl jsem radost, když se něco střelilo, ale sám jsem po ráně neprahl. Mám uloveno pár srnců, několik dobrých jelenů, divočáky…
Do hovoru vstupuje Ota Buršík: Pepíku, řekni, jak jsi ulovil toho velkého jelena k šedesátinám.
Josef Friml: Věděli jsme o dvou jelenech, kteří chodili spolu. O jednom jsme se s Otou bavili, že by byl k tomu, ale měl koruny a nebyli jsme si úplně jistí věkem. Já ho odhadoval na osm až devět let. Jednou jsem na něj zase čekal a jelen mi přišel. Nebyl daleko, na padesát kroků se mi zastavil a rozhlížel se, takže jsem měl čas dobře si ho prohlédnout. A říkám si, hergot, v korunách to nevypadá tak dramaticky. A když jsem se tak na něj díval, rozhodl jsem se, že ho ulovím. Jelen se zlomil v ráně, zůstal ležet na boku a já ho celou dobu sledoval. Tehdy jsem jedinkrát v životě viděl, jak ze vstřelu pulzuje barva. Jenže jsem začal o jelenovi přemýšlet, znejistěl jsem a dostal strach, co když mu bude skutečně těch osm let…
Ota Buršík: Vždyť jsem tě k němu musel stáhnout! Stál jsi na skále, já už byl nad jelenem a volal jsem na tebe: „To je on! Lovu zdar! Pojď dolů.“ A ty: „Oto, já tam nejdu, ten bude mladej. To bude průšvih!“ A já zase: „Neblbni, je to dobrý, pojď dolů!“ – „Nepůjdu.“ Tak jsem vytáhl nůž, vyjmul jsem oba kelce, vzal jsem je mezi prsty a na dálku ti je ukazoval: „Vidíš ty perličky? Tak jdeš už dolů?“ – „Teď už jo.“

Jaké jste měl zkušenosti s loveckými hosty?
Hostů k nám jezdilo na kamzíky a jeleny poměrně hodně – domácích, ale i zahraničních. Samozřejmě různí lidé, různí hosté…
Dodnes si pamatuji čínského viceministra lesů, který se jmenoval Li Fan U. Čekali jsme na něho s hajnými u staré hájenky v Lísce nad Českou Kamenicí. Když ho přivezli, zjistili jsme, že nemá pušku, ale nikomu z nás se moc nechtělo půjčit mu svou. Nakonec se jeden hajný uvolil, že si host tedy může vzít jeho kulobrok, o kterém jsme ale my ostatní věděli, že střílí všelijak. Číňan zbraň okukoval, ale nějak se mu nezdálo, když mu hajný do písku maloval, že když bude mířit semhle, střela poletí támhle… Nakonec se rozhlédl po ostatních, sáhl na flintu dalšího z kolegů, a bylo rozhodnuto. Střílel dobře, ulovil kamzíka.
Také tu lovil nepálský korunní princ. Ten chtěl, abychom ho po lese nosili na nosítkách, že nebude chodit pěšky. To jsme mu nesplnili, ale hajný Řezáč za ním chodil, a protože to bylo v zimě, nosil mu kožich. Ten kulovnici měl, v nějaké velké ráži. Patrona mi připadala jako protiletadlový náboj. Nábojnici jsem si schoval na památku, ještě ji možná někde mám.

Kdy jste odešel do penze?
Měl jsem jít v roce 1988, ale tři roky jsem přesluhoval. Pak jsem dělal místostarostu v Chřibské a potom jsem se k lesům ještě na chvíli vrátil. Byl jsem nejstarším adjunktem u Lesů České republiky…
Ota Buršík: Tehdy jsme sháněli na lesní správu dva adjunkty a mě napadlo vzít Pepíka, protože bychom tím pádem měli postaráno o lesní hospodářskou evidenci. Oblastní inspektor byl proti, ale nakonec se to podařilo zařídit, takže jsme opravdu měli oficiálně nejstaršího adjunkta v republice.
Josef Friml: Od státních lesů jsem odešel v roce 1997, kdy se sloučily lesní správy Rybniště a Rumburk. Dění v lesnictví a myslivosti mě pořád zajímá, ale lesařina a myslivost jsou dnes už něco úplně jiného než za mých časů.
Děkuji za rozhovor.
David Vaca

(0 hlasů)

Diskuse na serveru SvetMyslivosti.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na SvetMyslivosti.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.