Ochránci pomáhají zvěři přežít krušné zimní časy (Rokycanský deník)

Ti, kteří přikrmování nedoporučují argumentují tím, že trávení býložravé zvěře se v zimním období zpomaluje, tedy přechází na jakýsi úsporný režim a předkládáním energeticky výživného krmiva může dojít ke komplikacím. Dalším názorem je i údajný návyk zvěře obstarávat si potravu pouze z krmelců a ztráta schopnosti obstarávat si potravu ve volné krajině. Praxe však ukazuje, že je potřeba mluvit ne o intenzivním krmení, ale o přikrmování. Tím není zvěř odkázána pouze na to, co jim myslivci, ochránci přírody nebo jiní milovníci přírody připraví. Zvěř, má-li možnost, si většinu potravy co potřebuje najde sama. Nicméně v extrémních podmínkách, které občas na některých místech jsou, jistě zvěř vezme zavděk člověkem předkládanou potravou. Každopádně je potřeba si uvědomit, že celá řada myslivců, kteří pečují v honitbách o přidělená zařízení sloužící k přikrmování se do honitby dostanou jedenkrát až dvakrát týdně. A to by jistě zvěři nestačilo. Posledním důležitým důvodem pro nepředkládání potravy zvěři je snaha o zachování přirozených mechanismů v přírodě, tedy zjednodušeně řečeno - přežít by měli jen ti nejlepší a nejsilnější. Je tu snaha o zkvalitnění chovu a snížení počtu jedinců, zvláště býložravých druhů zvěře. To je jistě chvályhodné, nicméně přirozené mechanismy zajišťující rovnováhu v přírodě jsou v dnešní době natolik porušeny, že musí nastoupit člověk, v tomto případě myslivec. Ten by se o udržování rovnováhy v přírodě měl postarat. Jaké jsou tedy klady přikrmování zvěře? V první řadě je to zřejmě skutečnost, že v zimním období dochází v těle samic spárkaté zvěře k vývoji plodu, u samců dochází k tvorbě paroží, zajíci se honcují a vrhají svá první mláďata, zatímco pernatá se připravuje na snůšku. Současně s krmivy je zvěři také předkládána i nezbytná sůl a medikamenty zajišťující zdravou populaci jednotlivých druhů.
Na místě je jistě i zmínka o tom, že správné přikrmování má významný vliv nejen pro zvěř, ale i celý ekosystém. Díky přikrmování se snižují i škody působené zvěří, což je zcela vítané nejen u majitelů honiteb, ale především u lesníků a zemědělců. Kromě výše možná ještě neúplně vyjmenovaných faktorů, které opodstatňují přikrmování je zde ještě i hledisko humánní, tedy lidské. Myslivci byli, jsou a budou prvními ochránci přírody, kteří se kromě vyjmenovaných činností v zákoně č.449/2001 Sb. zabývají i intenzivní ochranou zvěře, do níž jistě přikrmování zvěře v zimních měsících patří. K nim se postupně přidávají další. V roce 1979 vznikl Český svaz ochránců přírody, který je jednou z největších nevládních organizací v České republice sdružující zájemce o ochranu přírody a trvale udržitelný rozvoj. Od svého vzniku se zaměřuje především na dobrovolnou práci pro přírodu. V jeho řadách lze nalézt vynikající odborníky, vědce, ochránce přírody, ale především lidi, kterým není lhostejné prostředí, ve kterém žijí, a kteří jsou odhodláni pro jeho zlepšení přiložit ruku k dílu a obětovat i část svého drahocenného času. Právě mezi tyto členy patří i řada myslivců, sokolníků či zkušených kynologů, kterým jde o to, aby v přírodě byla zachována rovnováha a aby se v ní vyskytovalo co nejvíce živočišných druhů. Je potřeba si také uvědomit, že se nejedná ze strany myslivců o péči pro úzkou skupinu živočichů - zvěře, ale o celou řadu druhů. Domníváme se, že správné a kvalitní přikrmování, které respektuje biologické potřeby zvěře, má své opodstatnění. Zároveň si však uvědomujeme, že je to nutné právě díky změnám v naší krajině s poklesem přirozené úživnosti. A aby se přirozená úživnost krajiny zvýšila, snažíme se od roku 1994 vysazovat plodonosné dřeviny na vhodných lokalitách Rokycanska. Zde nám významně pomáhají myslivci z různých mysliveckých společností, za což jim patří velký dík. Současně se k těmto myšlenkám snažíme přivést i mladou generaci. Tím se utváří jejich kladný vztah ke všemu živému, přičemž právě přikrmování zvěře a ostatních volně žijících živočichů je vítaným zpestřením kroužků mladých přátel myslivosti či ochránců přírody. Myslíme si, že vzhledem ke společnému zájmu, může žít myslivec s ochráncem přírody v rovnováze. Musí však chtít obě strany, neboť jen tudy vede cesta ke zlepšování komunikace mezi lidmi i okolní přírodou, jíž je člověk pouhou součástí. Bohužel ne každý je schopný to pochopit.