Představy o záchranných stanicích a realita. Pečují o zvířata, ale stát jim moc nepomáhá (Svitavský deník)

Záchranné stanice pomáhají zvířatům v nouzi. Devadesát procent z přijatých živočichů je v nouzi vinou člověka a jeho aktivit. Je proto morální povinností člověka se o tyto živočichy postarat.
Krátí utrpení živočichům, u kterých není možný návrat do volné přírody. Včetně těch, u kterých není pro rozsah trvalého poškození možné zajistit důstojný život v zajetí. Snaží se minimalizovat ohrožení volně žijících živočichů ze strany člověka, tzn. vyřešit všechny negativní vlivy tak, aby činnost záchranných stanic v budoucnu nebyla potřeba. Působí osvětově na veřejnost, zejména ve vztahu k propagaci ochrany biodiverzity, životního prostředí, krajiny i životního prostředí.
Poskytují odborné rady v problematice vztahu člověka a přírody, mnohdy i v problematice týrání domestikovaných zvířat a jsou široké veřejnosti daleko blíže, než kdy může být státní správa. Realizují záchranné transfery, odborný dozor a další práce, na které státní ochrana přírody nemá personální ani legislativní možnosti.
Alespoň částečně non-stop suplují stanice státní ochranu přírody (ČIŽP, Odbory ŽP městských a obecních úřadů, AOPK,.), nezřídka i další státní správu a státní instituce (veterinární správa, policie, hasiči, ZOO - např. odchyty živočichů uprchlých ze zajetí, vyprošťování živočichů, asistence,.) o sobotách, nedělích, svátcích a mimo úřední hodiny.
Pracovníci záchranných stanic vytvářejí u veřejnosti základní povědomí o hlavních negativních faktorech působících na přírodu a krajinu i o možnostech, jak tyto vlivy minimalizovat. Rozbíjejí předsudky a pověry o volně žijících zvířatech. Seznamují veřejnost s tuzemskými druhy živočichů a pomáhají vytvářet pozitivní citové vazby k nim. Kdo miluje, ten chrání. Podílejí se na repatriacích vyhubených druhů (např. akce Návrat orla do Beskyd).
Navracejí rovněž do přírody i jedince vzácných druhů živočichů, kterých je v současné době ve volné přírodě již tak málo, že jejich opětovný návrat do volné přírody může mít pozitivní vliv na divokou populaci (např. sýček, velcí sokoli, orli, luňáci, srostloprstí, lelek, vydra).
Jednoznačná většina občanů České republiky má na problematiku záchranných stanic ale zhruba tento názor. O zraněné volně žijící živočichy je pečováno ve stanicích (útulcích) pro poraněné živočichy, kterých jsou po celé České republice desítky až stovky, skoro u každého města s rozšířenou působností). Ve stanicích pracuje tým profesionálů, kteří mají vybavení podobné vybavení hasičů (odchytové pomůcky jako jsou vystřelovací a jiné sítě, narkotizační pušky, speciální pasti,..), několik služebních aut a jsou 24 hodin denně připraveni odchytávat, léčit a navracet zpět do přírody zraněné živočichy. A to všechno z toho důvodu, že jsou podobně jako u police, hasičů a další státních institucí zřizovány a provozovány státem.

Realita v praxi
Na území České republiky je dvacet tři řádných záchranných stanic, pokud nepovažujeme za stanice zařízení, která se tak jen tváří. Většinou jde o tzv. "komerční sokolníky". Z toho není státní ani jediná.
Až u poloviny s nich je situace již zcela kritická a hrozí jejich uzavření. Fungování stanic zde zajišťují nadšenci, obvykle jedna až dvě osoby na jednu stanici, kteří tuto prospěšnou činnost vykonávají nezřídka dobrovolně. Respektive mnohdy dokonce do toho vkládají svoje veškeré soukromé prostředky a jsou tak generálními sponzory záchranné stanice. Protože ochota veřejnosti k přepravě zraněného živočicha na nejbližší záchrannou stanici je rok od roku menší, najezdí staniční pracovníci čím dál větší množství kilometrů. Nejenže se tím pochopitelně úměrně zvyšují náklady na dopravu a tím i "soukromý sponzoring", ale i zatížení osobních vozidel, která ve většině případů navzdory obecnému přesvědčení nejsou služební, ale patří "pracovníkům" stanic. Jejich technický stav je mnohdy tak vážný, že ohrožuje bezpečnost provozu a ze strany dopravní policie bývá mnohdy náležitě "oceněn". Vzhledem k nonstop vytížení je zdravotní stav některých "pracovníků" horší než zdravotní stav některých přijímaných živočichů. Pracují bez odpočinku, bez sobot, nedělí, svátků, dovolených. Přes bílý den pracují manuálně, přes noc se mění v úředníky a vyřizují staniční agendu. Během sezony, duben až listopad, jsou zcela běžné výjezdy třikrát až desetkrát denně. Do toho je však nutné zajistit péči o trvale poškozené živočichy, zvířata v léčení a mláďata, přičemž např. mláďata savců se musí krmit ve dvouhodinových intervalech ve dne i v noci, vyhledat náhradní hnízda a adoptivní rodiče. Musí také provést školní exkurzi, odchytit labuť se zaseklým háčkem, zabezpečit vylepením siluet prosklený autobusový terminál před nárazy ptáků, zajistit krmivo, dopravit pacienty k veterináři a zpět (nezřídka asistovat u operace), vyřizovat telefonické a emailové dotazy, provést záchranný transfer obojživelníků, vyprostit rorýse uvízlého na stěně paneláku, stavět, čistit a udržovat chovatelská zařízení a "vozový park", odchytit uprchlou severoamerickou užovku, vybavit agendu a účetnictví. A v neposlední řadě i shánět finanční prostředky na provoz stanice, tzn. jednat se sponzory a donátory či chodit do "normálního" zaměstnání, což je obvykle efektivnější než velmi problematické hledání sponzorů.
Pokud má tohle všechno zvládnout jeden až dva lidi, není příliš divu, že na zajištění mnohých zákonných povinností v souvislosti s provozem stanice nezbývají ani prostředky, ani čas. Tím se však osoby zodpovědné za provoz stanice vystavují nemalému riziku trestného řízení, které může v případě vzniku některé nešťastné události končit i odnětím svobody. Jednoduše řečeno v případě většiny "pracovníků" záchranných stanic platí několikanásobně, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán.
Snad každému jen trochu soudnému člověku je jasné, že za tohoto stavu je situace ve stanicích neudržitelná. Není snad ani divu, že "pracovníkům" ve stanicích dochází trpělivost. Obzvláště tehdy, když někteří z úředníků, na které se veřejnost obrací se žádostí o zajištění péče o poraněného živočicha, velkoryse informují o tom, že "pracovníci" záchranné stanice mají povinnost ihned chvátat pro poraněného živočicha a ať stanici jen krátce prozvoní na mobilní telefon, protože stanice ihned zavolá zpět a nálezce tak šetří koruny!
Nebo tehdy, když se dozvíme, že ministr životního prostředí Drobil hodlá naše dlouholeté úsilí "náležitě" ocenit tím, že pro rok 2011 chystá přesunout příspěvky určené na péči o zraněné živočichy (nejsme v tom sami -spolu s dalšími dotacemi na ochranu divoké přírody) na nápravná opatření při stavbách dálnic, aby je tím zlevnil. O tom, že ani v minulosti nepředstavovaly tyto dotace ani čtvrtinu reálných nákladů, ani nemluvě.