Hlavní je zabránit střetu, říká sokolník (5+2 dny)

Petard, zbraní, psů a dravců Jiří Gallat využívá k ochraně oblohy nad pardubickým letištěm.

Poslední čtyři roky bez střetu
Spolu se svými zvířaty a dvěma syny se stará o oblohu nad pardubickým letištěm. Zajišťuje tu již třicet let takzvanou biologickou ochranu.
"Cílem mé práce je snížit předpoklad střetu letadel s ptactvem či jakoukoli jinou zvěří," objasňuje podstatu svého zaměstnání Gallat.
A naplňovat ji se mu daří. Za poslední čtyři roky nedošlo na letišti v Pardubicích k jedinému střetu s ptáky.
Práce to však není ledajaká. Skrývá se za ní mnohem více než jen vypustit dravce, který ostatní ptáky vyplaší, jak si podle Gallata někteří lidé myslí.
"Vše začíná vyhodnocováním.
Musíme zpracovávat statistiky všeho, co se na letišti nachází a jaké by to mohlo způsobit škody. Podle toho se pak volí metody, které se k ochraně používají. Přímo na letišti se pak pracuje od rozednění do setmění," vypráví Gallat.
Nejsou to jen dravci, ale třeba i petardy nebo fyzická likvidace zvířecích "narušitelů". Záleží na tom, co ptáci na letišti dělají. Často je stačí zaplašit, není nutné je likvidovat. Pokud se třeba na letišti objeví odpočívající labutě či husy, které si přistávací dráhu spletou s vodní hladinou, stačí je rozehnat pomocí dělobuchů. Někdy však musí Jiří Gallat přistoupit i k takovému kroku.
"Pokud se pták či zvěř nachází přímo na dráze, popřípadě padesát metrů od dráhy, tedy v tom nejkritičtějším prostoru, není čas přemýšlet. Přistává-li letadlo, v němž sedí dvě stě lidí, musím se rozhodnout, zda zachráním toho ptáka na dráze a těch dvě stě lidí ohrozím, nebo ptáka odstraním a lidé přistanou bez jakýchkoli komplikací. Někdy je to otázka několika minut. A lidé mají vždy přednost," pokračuje.

Orel zlikviduje i srnčí
Zatímco mne Jiří Gallat seznamuje s principem fungování biologické ochrany letiště, procházíme kolem různých dravců, které chová.
Každý z nich reaguje jinak. Někteří si mě klidně prohlížejí, jiní se snaží pohnout směrem ke mně. V rozletu jim brání kožený řemínek připoutaný k noze. Samička sokola sedící na vejcích na mne pokřikuje a snaží se mne odehnat.
"Každý z dravců se používá jinak. Nemohu vzít dravce, který se živí myšmi, a chtít s ním chytat vlaštovky. Pokud mám problém například s holuby, použiji nějakého ze sokolovitých dravců," uvádí Gallat a přivádí mne ke dvěma orlům. Ti prý dokonce uloví i srnčí. Nechápu, dokud si zblízka, ale stále v bezpečné vzdálenosti, neprohlédnu drápy a zobák pětikilové samice Elišky.

Dravec musí být predátor a lovit
Dravce však sokolník nevypouští na letišti jen tak. "Když už využiji dravce, musí lovit. V podstatě tedy zabíjet. Musí se chovat tak, jak je to obvyklé v přírodě, tedy jako predátoři. Pokud mám před sebou hejno ptáků a mezi ně vypustím dravce, musí okamžitě vyrazit za hejnem a lovit. Pak to má efekt. Pokud se vypustí jen létat, ptáci to poznají. Vědí, že neloví," uvádí Jiří Gallat.
Dravců má nyní šestnáct. Sám je na práci na letišti připravuje. "Mláďata nechávám odrůst u rodičů. Poté se učí létat na ruku, zvykají si na mě. I s krmením se začíná na ruce. Musím jim sehnat zvěř, kterou mají lovit - a tou je krmit, aby si zvykli, že to je jejich cíl," přibližuje výcvik dravců, který běžně trvá dva až tři roky.