Doníček (Moravskoslezský deník)

Můj koníček je možná trochu netradiční - sbírám příběhy ze života. Vyrůstala jsem v hájovně, kde se scházeli lesníci a vyprávěli si různé historky, sbírám historky a příběhy své babičky, maminky i ty, které se udály mně.

Doníček
Zase byl podzim, období honů, myslivci se na to moc těší. U pana nadlesního se začali scházet střelci, pozvaní vážení hosté. Ozýval se štěkot ohařů a jiných loveckých psů.
Jen pan nadlesní byl poněkud zasmušilý. Loni mu omylem na honu zastřelili anglického setra ...
A lovec bez psa je jako člověk bez ruky. Vlastnil sice ještě jednoho psa, ale ten měl své lovecké úspěchy za sebou. Přesto zašel do kuchyně a jal se Doníčka přesvědčovat, aby vylezl ze svého vyhřátého pelechu za pecí. Domácí paní namítala, kam by ten starý chudák chodil, ať mu dá pokoj. Doníček zaslechl radostný štěkot psích slečen. Dal si říct, že se na ně alespoň podívá. Honci naskákali do aut a jelo se do vzdálené honitby. Ozývala se střelba. Nakonec se hon ukázal velmi úspěšný. Na zemi leželo v řadě plno ušáků, bažantů. Všichni byli zváni do místního hostince k oslavě. Jen pan nadlesní se omluvil, že přijde později. Neměl náladu na oslavu. Už v polovině honu zjistil, že Doníček s ním nepracuje. Mezi psy nebyl. To si zase od ženy vyslechnu, že ho vůbec bral s sebou.
Přišoural se do kuchyně, a co nevidí, zajíc pod stolem, oči mu padly na pec. Doníček chrápe. Ani oči nezvedne. Až dodatečně se myslivec dozvěděl, jak se věci udály. Doníčka záhy přestal hon bavit, k tomu se ozvalo staré zraněné packy. Rozhlédl se, kolem běžel mladý pes s ušákem, toho mu vzal a odkráčel na autobusovou zastávku. Řidič linkového autobusu psa znal, za společného veselí cestujícím mu zastavil před domem, aby se s tím ušákem nemusel tahat přes celou ves ...
Vlasta Babjaková, Bohumín