Poněšický oborník

V minulosti jsme ve Světě myslivosti přinesli několik článků o výborných chovatelských výsledcích v Poněšické oboře (Lesy České republiky, s. p., Lesní správa Hluboká nad Vltavou). Naposledy jsme o tomto oborním chovu jelena evropského psali v loňském prosincovém čísle. Klíčovou postavou úspěchu je oborník František Řehoř, který v Poněšicích „slouží“ od roku 1986. Díky němu je obora dlouhodobě na špičce mezi těmito mysliveckými zařízeními u nás. Jak nám však prozradil, ne vždy to bylo jednoduché.

Můžete přiblížit své začátky v Poněšické oboře?

Pocházím z Vitína, což je vesnice vedle obory, a táta tady od roku 1955 dělal hajnýho. Do důchodu šel v roce 1988. Tady to fungovalo tak, že obora byla lesnicky rozdělena na čtyři úseky a každý měl na starosti jeden hajný. Na myslivost tu byl oborník. Táta měl asi 400 ha v oboře a dalších 400 ha venku. Už od svých šesti let jsem s ním chodil do lesa. O prázdninách jsem byl pořád v lese a pomáhal mu. Když mi bylo dvanáct, začal jsem o víkendech krmit zvěř. Tehdy byl systém krmení jiný než dnes, nekrmilo se centrálně. V jedné půlce obory krmil Vláďa Hanzal (doc. Ing. Vladimír Hanzal, CSc. – pozn. red.), jehož táta tady byl oborníkem, druhou půlku, východní stranu, jsem měl na starost já. Přes prázdniny jsem už krmil každý den. Postupně jsem se samozřejmě účastnil naháněk a různých mysliveckých a lesnických akcí. Jakmile jsem měl volno, byl jsem s tátou v lese.

Takže při výběru střední školy to musela být „lesárna“…

No jo, samozřejmě jsme se o tom doma bavili. Já chtěl jít na píseckou „lesárnu“, ale ten rok už měli plno, proto jsem šel na lesnický učiliště a po druháku přestoupil do Písku. Celou tu dobu jsem tady pořád tátovi pomáhal. Od šestnácti jsem už jezdil s traktorem a brigádně vyvážel dříví. Po maturitě mě čekala vojna a doma se řešilo, kam půjdu pracovat – jestli sem, nebo jinam. Už před vojnou jsem se ale rozhodl, že chci na Šumavu, k vojenským lesům do Horní Plané. Skončil jsem na Lesní správě Plešný. Tam jsem byl do října, kdy jsem narukoval. V Horní Plané jsme byli domluvený, že když se tam budu chtít vrátit, mám se půl roku před koncem vojny ozvat. Nevěřili, že se vrátím. Já už se těšil, že budu zpátky na Šumavě, a půl roku před koncem vojny jsem tam jel. Táta mě vezl. Kádrovák byl někde na obědě a člověk, který byl v kanceláři, se mě ptal, co chci. Když jsem mu řekl, že k nim chci nastoupit, odpověděl, že nemají místo, ale ať si počkám na kádrováka. A ještě se mě zeptal, kde jsem byl před vojnou. „Na Plešným!“ já na to hrdě. „No tak to počkej, to je něco jinýho, to jsi náš!“ obrátil ten člověk. Pak přišel kádrovák, který byl rád, že jsem se vrátil. Znal mě a věděl, že se se mnou dá mluvit a že vycházím s lidmi.

A šel jste zase na Lesní správu Plešný?

Ne. Dali mi vybrat. Buď jsem mohl zpátky na Plešný, ale to bylo odtud z Poněšic daleko. Druhá možnost byl Stožec, což bylo to samé v bleděmodrém, pak Chvalšiny, které mi nic neříkaly, Horní Planá, což bylo moc blízko ředitelství, a to se mi také moc nechtělo, a nakonec Lesní správa Arnoštov. To mě zaujalo. „No, tam je ale určitej problém – personál dost pije,“ drbal se za ušima kádrovák. „Koneckonců se tam můžete zajet podívat.“ Byl pátek odpoledne, asi tak jedna hodina, když jsme tam přijeli, a všichni na správě byli jak zákon káže. „No, to sis vybral dobře,“ komentoval to táta. Ale já si stál za svým a po vojně jsem nastoupil do Arnoštova. Vydržel jsem tam pět let a byl jsem spokojenej. Mně se tam líbilo, dělala se tam dobrá lesařina a myslivost. Práce mě bavila, byla to velká škola. A tamtěm nástrahám jsem unikal... A také už tam byla jelení zvěř, silní jeleni, shozy. Na svém úseku jsem měl jelena, který měl 212 bodů. Tam už to bylo i o jelenech.    

Ale nakonec jste se stejně vrátil do Poněšic.

Naši se rozvedli, brácha zůstal u mámy, já byl u táty a o víkendech jsem mu musel jezdit pomáhat, protože kolem baráku byla fůra práce. Jednou, když jsem přijel, tak jsem večer vezl bráchu k muzice a tam jsem potkal svoji budoucí ženu. A bylo rozhodnuto, v roce 1981 můj šumavskej příběh skončil. Jsme spolu čtyřicet let. Když jsem se sem vrátil, nebylo tady ale místo. Tak jsem šel jezdit do lesa traktorem. Dva roky jsem přibližoval dříví, peníze se tím daly vydělat. Pak nám ale na správě zemřel těžební technik, takže jsem slezl z traktoru a šel trochu „rovnat hajný“, co mi do tý doby psali úkoláky (smích). A protože jsem se zajímal o myslivost, měl jsem výbornýho psa, alpskýho brakýře, byl jsem odsud a znal jsem to tady, jevil jsem se perspektivně a počítalo se s tím, že až půjde oborník do důchodu, nastoupím místo něj. V polovině roku 1985 mi začal pan Hanzal předávat oboru a od 1. ledna 1986 jsem už byl oborníkem.

Takže jste začal hned realizovat svoje plány?

Postupně. Obora měla dobrý jméno, bylo odtud i několik zlatých jeleních trofejí. Zvěř, která tady byla, měla různý původ a hospodařilo se s ní tradičním způsobem. V osmdesátých letech se prováděly u státních lesů různý reorganizace, který podle mého k ničemu moc nevedly, a pořádně se nevědělo, co bude s myslivostí. Mě ale už v roce 1984 poslali na pomaturitní studium myslivosti-obornictví. Trvalo dva roky a jezdilo se do Písku a do Kostelce nad Černými lesy. Já dostal za úkol zpracovat závěrečnou práci na téma „Zkvalitnění chovu jelení zvěře v Poněšické oboře“. A to, co jsem do ní napsal, jsem pak tak z devadesáti procent v oboře zrealizoval.  

Podle čeho jste práci psal?

Měl jsem knihu Naše obory od Wolfa, Jelení zvěř od Lochmana, příručku Průběrný odstřel jelení zvěře také od Lochmana a sborník referátů z celostátní konference o oborách v Lanžhotě. Podle těchto materiálů jsem dal práci dohromady – popsal jsem, co je tady potřeba udělat, a podle toho jsem postupoval. A taky jsem vycházel ze svých znalostí o oboře. Třeba jsem podědil chovnou obůrku. Já se ale rozhodl udělat ji jinde, na jiným místě. To bylo řečí, že to je špatně, že expozice je na západ, že je to tam studený. Vycházel jsem ale z toho, že když jsem jako kluk jezdil do obory na motorce na houby, vídal jsem na tom místě zvěř dopoledne i odpoledne. Pořád tam stála. Řekl jsem si, že jí to tam musí vyhovovat, a obůrku jsme tam postavili. Měla výměru 25 ha. Jenže jak jeleni začali stárnout a dostali se do věku šesti až sedmi let, samozřejmě mezi nimi vznikaly konflikty, který mohly končit špatně. A další věc: když jsem tam nechal hlavního jelena na říji, jeleni zvenku útočili na obůrku a snažili se dostat dovnitř. Jednou mi tam dva přeskočili a zabili ho. Nakonec jsem tedy obůrku přestal používat. Akorát když se přivezla zvěř odjinud, tak jsem ji tam na chvíli dal, aby se aklimatizovala, ale brzy jsem ji pustil ven. S mladou zvěří v obůrce problémy nebyly, ale velkej jelen je velkej jelen a potřebuje prostor. Jinak vznikají potíže.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve Světě myslivosti č. 5/2022.

David Vaca