Albrecht von Bayern: Život zasvěcený srnčí zvěři

Život vévody Albrechta von Bayern poznamenaly události 20. století. Po zániku bavorské monarchie na konci první světové války se rodina stáhla z veřejného života. Albrecht studoval lesnictví v Mnichově. V roce 1930 se oženil s hraběnkou Marií Franziskou Drašković von Trakošćan. Z jejich manželství se brzy narodily čtyři děti – dvě dcery a dva synové.

Po nástupu nacismu k moci Albrechtův otec Rupprecht veřejně aktivně vystupoval proti režimu. Také Albrecht se odmítal přihlásit k národnímu socialismu a vstoupit do nacistických organizací. Jeho postoj k Říši byl důvodem, proč mu bylo znemožněno dokončit studia a vedl k jeho odchodu i s rodinou do exilu v Maďarsku. Během pobytu v exilu působil Albrecht jako vrchní lovčí jugoslávského prince regenta Pavla. Albrechtův otec Rupprecht odešel do Itálie, kde se po jejím obsazení wehrmachtem skrýval. Albrecht i s manželkou a dětmi byli později v Maďarsku zatčeni gestapem a vězněni v koncentračních táborech Sachsenhausen, Flossenbürg a Dachau. Během věznění Albrecht téměř zemřel na úplavici.

Po skončení války se vrátil ke studiu lesnických věd, věnoval se také zoologii a botanice. Jeho velkou láskou a vášní byla myslivost. Předmětem jeho zájmu byla především srnčí zvěř, jejímuž výzkumu a studiu zasvětil celý život, a to zejména ve svém revíru ve štýrském Weichselbodenu. Na jeho práci se spolupodílela jeho druhá žena, hraběnka Marie-Jenke Keglevich von Buzin, s níž se oženil v roce 1971, dva roky po smrti své první manželky.

Výzkumy srnčí zvěře

Vlastní revír kolem loveckého zámečku Weichselboden ve Štýrsku měl rozlohu 100 hektarů. K tomu vévoda Albrecht získal dalších 9050 hektarů do pronájmu od rakouských státních lesů. Celkem 70 hektarů bylo oploceno za účelem experimentů s krmením a výživou zvěře. Provoz honitby pomáhali vévodovi Albrechtovi zajišťovat čtyři myslivci z povolání. Jeho manželka vévodkyně Jenke, která se věnovala fotografování zvěře, zahynula v roce 1983 při autonehodě v honitbě, když se zřítila se svým terénním autem do horské rokle. Po její tragické smrti stála vévodovi po boku při jeho výzkumech zejména jeho druhorozená dcera Marie Charlotte von Bayern, provdaná kněžna von Quadt (a matka Bertrama von Quadt, s nímž přinášíme rozhovor na předcházejících stranách).

Svými výzkumy vévoda Albrecht doložil vliv životního prostředí a výživy na populaci srnčí zvěře. Dokázal, že nedostatečná úživnost a podmínky prostředí jsou hlavní příčinou její degradace. Účelem pokusů, které prováděl ve zmíněné sedmdesátihektarové oboře, nebyl chov trofejově silných srnců pro lovecké účely. Zkoumána byla souvislost mezi škodami způsobenými okusem a nedostatečnou výživou srnčí zvěře. Obora ležela v oblasti s drsnými povětrnostními podmínkami, vysokou sněhovou pokrývkou, s různorodým terénem včetně strmých skalnatých svahů, s horskými loukami a vodními zdroji. Zvěř v ní měla naprostý klid.

Pro vévodu Albrechta bylo obzvláště důležité prokázat, že škody okusem, zejména na smrkových porostech, nevycházejí z potřeby srnčí zvěře po vláknině, ale jsou známkou nedostatečné výživy. V oboře bylo zřízeno 12 krmelišť, na kterých se přikrmovalo celoročně. Krmivo bylo sestaveno podle receptury Franze Vogta (50 % kukuřice, 30 % sezamových výlisků a 20 % kokosových koláčů). Podařilo se prokázat, že při dostatečné potravní nabídce, nezávisle na konkrétních podmínkách revíru, se jak smrkové porosty bez jakékoli ochrany, tak srnčí zvěř vyvíjejí optimálně, a to i při zvýšené hustotě zvěře oproti volné honitbě. Výzkumy dále ukázaly, že teritoriální chování srnčí zvěře a její vzájemná snášenlivost nezávisí v první řadě na velikosti životního prostoru a hustotě zvěře, ale na změnách v nabídce potravy.

Vévodovy výzkumy se samozřejmě neomezovaly jen na oboru. Vyslovil se proti obecně rozšířené tezi, že srnčí zvěř je geneticky degenerovaná a průběrný odstřel je třeba plánovat podle charakteristiky parůžků (sic!). Zastával názor, že genetická výbava se nemůže změnit v tak krátkém časovém období a bez závažných vnějších vlivů, ale že slabá kondice srnčí zvěře je spíše výsledkem vlivu prostředí. Domníval se, že zvěři chybí především dostatek podzimní pastvy, v důsledku čehož nedokáže vytvořit dostatečné zásoby energie na zimní období. Tento deficit srnčí zvěř coby okusovač pak již nedokáže nahradit spásáním potravy dostupné v zimním období. Ta obsahuje vysoký podíl hrubé vlákniny a dřevnatých částí, naopak podíl bílkovin je nízký. Taková potrava poskytuje zvěři pocit sytosti, ale nedostatečnou výživnou hodnotu.

Za příčinu nedostatku podzimní pastvy považoval především změny v krajině, změny porostní skladby, nízký podíl listnatých stromů, nedostatek keřů, ovocných a plodonosných stromů, kácení remízů pro snadné mechanizované obhospodařování půdy a další důsledky lidské činnosti (stavby, silniční síť, zemědělské a lesnické hospodaření), které vedou k tomu, že zvěř nemá k dispozici dostatek vhodné pastvy v daném ročním období, trpí nedostatkem klidu a musí více migrovat, protože úživnost prostředí na plochu se v důsledku uvedeného významně snížila. Aby tyto své teze dokázal, snažil se vytvořit ve svém štýrském revíru co nejlepší podmínky pro zvěř, zejména ve vztahu k výživě. Bylo zde umístěno 180 krmných zařízení. Tak zajistil kupříkladu dostatek podzimní pastvy pro zvěř, ta byla v zimě v lepší výživové kondici a srnčata měla více času pro svůj růst a vývoj. Aby bylo možné sledovat vývoj jednotlivých kusů, byla mláďata označena, shozy, trofeje a lebky byly sbírány a zvěř byla pravidelně pozorována a fotografována pro identifikaci.

   
Titulní strany knih Albrechta von Bayern, v nichž shrnul své poznatky z výzkumu srnčí zvěře.

Výsledky svých výzkumů shrnul v knize Über Rehe in einem steirischen Gebirgsrevier (O srnčí zvěři ve štýrském horském revíru, 1975 a tři další vydání), za kterou obdržel čestný doktorát mnichovské univerzity Ludvíka-Maximiliána. Na ni pak navázala druhá kniha Weichselboden – Bilder und Abschluss der Rehbeobachtungen (Weichselboden – Fotografie a závěr pozorování srnčí zvěře, 1991).

Srnčí muzeum plné unikátních sbírek

Během svých terénních výzkumů nashromáždil vévoda Albrecht množství materiálu, který byl uložen v loveckém zámku Grünau (ve Světě myslivosti č. 1/2026 vyšla reportáž z největší německé myslivecké výstavy pod širým nebem, která je na tomto zámku pořádána).

V roce 2005 u příležitosti nedožitých stých narozenin svého otce Albrechta von Bayern zřídil jeho syn vévoda Franz von Bayern v bývalých stájích královského zámku v Berchtesgadenu v Bavorsku Srnčí muzeum (Rehmuseum), kam byly sbírky z Grünau převezeny. Realizace expozic se ujal ředitel Muzea myslivosti a rybářství v Mnichově Bernd Ergert a uspořádal je zcela v duchu odkazu vévody Albrechta. O jeho úctě k tomuto muži svědčí i to, že práci prováděl zdarma ve volném čase.

Sbírka obsahuje 3425 shozů, 1290 lebek srnců a 590 lebek srn a srnčat. Exponáty jsou uloženy v desítkách vitrín, které navrhl sám vévoda Albrecht tak, aby byly bezprašné. Dvě řady srnčích trofejí na stěně názorně demonstrují vývoj parůžků v souvislosti s výživou. Nahlédneme do vévodovy pracovny, zařízené originálním inventářem. Psací stůl působí dojmem, že si Albrecht právě někam odskočil, nejspíš před vycházkou do revíru, ke které jsou na věšáku připravené dvě kamizoly a batohy. Na stěnách expozic visí fotografie, pořízené vévodkyní Jenke. Ty najdeme i v mediální místnosti, kde můžeme zhlédnout filmový dokument o vévodovi Albrechtovi.

Když vévoda v roce 1975 své závěry z výzkumu publikoval v knize Über Rehe… a popřel tím řadu do té doby uznávaných učebnicových pouček, vyvolalo to mezi odbornou veřejností vlnu rozruchu a otázek. Je opravdu možné, že se téměř všechny znaky parůžků mohou rok od roku měnit? Jak by se pak daly parůžky hodnotit a klasifikovat podle věku a kvality…? Shromážděné shozy vévoda katalogizoval a přiřadil je k jednotlivým lebkám. Vznikly tak vývojové řady, dokumentující vývoj parůžků během srncova života. Systematicky byly zkoumány a dokumentovány nemoci zvěře, vývoj chrupu, vývoj parůžků a jejich změny v čase, vývoj pučnic a mnoho dalšího. Na základě analýzy sbírkových materiálů, podpořené dlouholetým značkováním ušními značkami a fotografickou dokumentací vévodkyně Jenke, formuloval vévoda Albrecht řadu tezí o srnčích parůžcích, jejich vývoji a růstu, které demonstroval na shromážděných kolekcích parůžků. Dospěl k závěru, že parůžky srnce mohou být v průběhu jeho života značně variabilní co do velikosti, tvaru, síly, perlení i barvy, včetně specifických znaků, jako je tvar a velikost růží a pečetě. Vzhledem k této proměnlivosti se selektivní odstřel podle parůžků ukazuje jako metodicky chybný a neúčinný.

Pohled do jedné z expozic Srnčího muzea v Berchtesgadenu.

Že to vzbudilo rozruch, si lze dobře představit. Vycházel ale vévoda ze správných předpokladů? Byly řady, z nichž vyvozoval své závěry, správně sestavené? V roce 2017 v rámci své disertační práce na univerzitě v Gießenu prozkoumala vévodovy sbírky dr. Maria Kölblová s využitím moderní metody analýzy DNA. Po vyloučení některých chybně zařazených vzorků dospěla vyhodnocením zbylých správných k závěru, zpochybňujícímu dosavadní zavedenou praxi selekce srnců na základě charakteristik jejich parůžků. Vévoda Albrecht s tím přišel již před 50 lety a je obdivuhodné, jak přesné byly jeho závěry a jak mála chyb se dopustil při katalogizaci svých sbírek při metodách, které měl v té době k dispozici.

Vévodovy výzkumy ve Weichselbodenu ukončilo v roce 1991 neprodloužení nájemní smlouvy ze strany rakouských státních lesů. Svá pozorování z let 1977–1991 publikoval ve své zmíněné druhé knize Weichselboden – Fotografie a závěr pozorování srnčí zvěře. Znovu zdůraznil tezi, že relativně malá tělesná velikost „moderní“ srnčí zvěře není dána degenerací, jak se tvrdilo, ale nedostatečnou výživou a nevhodnými podmínkami.

Po konci práce ve Weichselbodenu se naplno věnoval výzkumu jelení zvěře ve svém revíru La Garganta ve Španělsku, s nímž započal koncem 80. let. Zabýval se myšlenkou, že poddruh jelena evropského ze středního pleistocénu, označovaný jako Cervus elaphus angulatus, považovaný za vyhynulý, přežil ve Španělsku do dnešní doby. Jeho práci ukončila smrt.

Nejen vědec, ale také myslivec

Vévoda Albrecht von Bayern nebyl jen výzkumníkem, byl také zapáleným myslivcem. Ve svém španělském revíru měl velmi dobrou jelení zvěř, na kterou doprovázel hosty výhradně on sám. Jedinou výjimkou byl jeho osobní řidič Hans Hirschberger, který směl hosty také doprovázet. Ne snad kvůli svému jménu, ale proto, že uměl posoudit zvěř stejně přesně jako vévoda, který ho to naučil. Vévoda kladl vždy velký důraz na znalosti a praktické dovednosti myslivce, mysliveckou etiku, správně prováděný odstřel a zacházení se zvěří. Důrazně se vyslovoval proti tlakům na drastické snižování stavů zvěře pod záminkou její degenerace a pro nutnost zlepšování jejího životního prostředí a podmínek. Své myslivecké vědění a znalosti shrnul ve své třetí knize Das jagdliche Vermächtnis Herzog Albrechts von Bayern (Lovecké dědictví vévody Albrechta Bavorského, 1997), která stojí za pozornost. Je to jednak významné dílo myslivecké historie, jednak mnoho z autorových tvrzení v této knize je dodnes aktuálních a použitelných.

Vysoké nároky na praktické dovednosti myslivce kladl vévoda Albrecht především sám na sebe. V svých 70 letech dospěl k přesvědčení, že jeho střelecká kondice s kulovnicí nesplňuje již jeho vlastní nároky, a přestal kulovnicí lovit. Až do konce osmé dekády svého života ale výborně střílel z brokovnice, ke konci pak už v sedě. Na jeho střelecké umění vzpomíná švýcarský vydavatel Giacomo Maggio, kterého s vévodou pojily přátelské vztahy. Na vévodovo pozvání se zúčastnil lovu orebic ve Španělsku: „Samozřejmě jsem dodržel svůj slib, odletěl jsem tam a zjistil, jaký jsem ve svých nejlepších letech břídil v lovu orebic, ve srovnání s osmdesátiletým vévodou. Vládl svojí brokovnicí ráže 20 esteticky dokonalým způsobem, byla radost se na to dívat, a s přesností, které bych nikdy neuvěřil, kdybych to sám neviděl. Devět z deseti orebic, na které vystřelil, padlo jako kameny z nebe, a to zpravidla po prvním výstřelu. A pokud situace umožňovala čistý zásah, padly samozřejmě ,tuplyʻ. Žasl jsem a můj respekt se proměnil v opravdový obdiv.“

Všeobecně respektovaný člověk

Ti, kdo vévodu Albrechta von Bayern znali, vzpomínali na něho jako na člověka veselého, srdečného, otevřeného, šlechetného a velkorysého, na muže pevných zásad, který měl přirozenou úctu a respekt ne pro svůj původ, ale pro to, jaký byl. Jím založená organizace Nymphenburger Hilfsverein do jeho smrti poskytovala humanitární pomoc obyvatelům východní Evropy v časech studené války a funguje dodnes. Vévoda měl vždy na paměti své vlastní těžké roky během druhé světové války, kdy byl pronásledován nacisty. Myslivec tělem i duší, který nebyl příliš hrdý na to, aby s loveckým kopím v ruce protláčel každou houštinu kvůli divočákům, protože lovečtí hosté pro něj měli vysokou prioritu. Byl příkladem pro své myslivce z povolání a lesní dělníky, kteří s ním chodili jako honci.

Na závěr ještě jedna vzpomínka již citovaného Giacoma Maggia z lovu orebic: „Nikdo mi neřekl, že po nádherném loveckém dni bude k večeři vyžadována ‚večerní garderoba‘. V mém kufru nic takového nebylo. Zeptal jsem se na to vévody. Ten se šibalsky usmál: ‚Určitě byste nepřijel, kdybych vám řekl, že k večeři je tu zvykem »frak a večerní toaleta«. Jdeme oba na večeři v mysliveckém!‘ To byl typický vévoda Albrecht: naprosto solidární se svým hostem. Znal mě opravdu velmi dobře. Pro něj bych prošel ohněm.“

Letos uplyne 30 let od úmrtí vévody Albrechta von Bayern. Zemřel 8. července 1996 na zámku Berg u Štarnberského jezera ve věku 91 let.

Autor:
Ing. Petr Koutenský, Plzeň
Foto archivy Bertrama von Quadta, Srnčího muzea v Berchtesgadenu a redakce