Žena v zelené uniformě: Myslivci jsou pohodoví chlapi (Strakonický deník)

Myslivecké zkoušky skládala Stanislava Knězová ze Strakonic teprve nedávno - 28. října. I když je žena, do kapsy by určitě, co se týká mysliveckých znalostí, strčila kdejakého muže.
V myslivecké rodině totiž vyrůstala.

* Jak to u vás doma vypadalo?

Táta se myslivosti věnoval už od mládí a vedl k tomu nenápadně i mě. Dnes se mi zdá až neuvěřitelné, jak jsme skoro každý víkend v zimě nosili batohy s krmením a za sebou táhli sáňky s dalším. Postupně vlastnil několik loveckých psů, které jsem mu pomáhala cvičit třeba tím, že jsem "tahala" vlečky. Začínal s německými krátkosrstými ohaři, měli jsme i skotského setra, následovalo pár fousků a nakonec jagdteriér. Psy cvičil i svým kolegům. Byl rozhodčím na zkouškách z výkonu, kam mě také často brával. Sám vyhrál Memoriál Richarda Knolla. Fungoval jako myslivecký hospodář a myslivecká stráž, takže všeobecné povědomí o tom, jak to v praxi funguje, jsem měla. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych sama skládala myslivecké zkoušky. Ale člověk míní a život mění.

* A co vás k tomu nakonec přivedlo?

Vloni na podzim, když se táta vracel z honu, srazil ho pod kopcem neosvětlený a nepřiměřeně jedoucí cyklista. Vrtulník ho převezl do Vinohradské nemocnice s těžkým úrazem hlavy a po půl roce na jednotce intenzivní péče bohužel tatínek zemřel. A protože jsem dospěla k názoru, že někdo z rodiny by měl v myslivosti pokračovat, zapsala jsem se do kurzu.

* Jako adept jste vykonávala roční praxi v Mysliveckém sdružení Černíkov. Jak vás tam přijali?

Kdykoliv jsem chtěla s něčím poradit, nikdy mě neodmítli. Chtěla bych poděkovat všem členům, jak hezky mě mezi sebe přijali.

* A jak vás berou jako ženu?

Jednu ženu v tomto sdružení kdysi měli. V současnosti jsem tam ale jediná. Jak mě vzali mezi sebe? Myslím, že jsou v pohodě. Chodím mezi ně ráda. Jsou to normální chlapi, chovají se ke mně hezky. Dá se s nimi mluvit o všem a je s nimi i legrace.

* Ženy mezi myslivci nebývají často . . .

Stále to není běžné. Já znám všeho všudy asi tři. Asi to je tím, že myslivost je o spoustě stráveného času v přírodě, a většina žen ho v současné době má opravdu poskrovnu. Chlapovi doma hladce projde sobotní absence, ženě asi hůř.

* Už jste absolvovala nějaké hony? Jaké jsou první pocity?

Honů na kachny jsem se zúčastnila už jako adept. Každopádně je to zajímavá zkušenost. Byla jsem už i na bažantím honu a musím říct, že to byla docela "makačka". Člověk nachodí hodně kilometrů někdy dost nepřístupným terénem. Prodíráte se houštím, občas uklouznete po mokrém listí a kamení, lezete do kopce a s kopce... Někdy se člověk sám sobě musí zasmát, co všechno dokáže vydržet.

* Už máte vlastní uniformu? Na jaké příležitosti ji myslivci nosí?

Uniforma je spíše pro slavnostnější příležitosti. Do terénu se chodí v pracovním, to znamená kalhoty, tričko nebo košile, svetr nebo mikina a bunda a klobouk. Jen se musí ctít barva. Já si dala u švadleny tátovu uniformu přešít na dámskou, jinak bych také žádnou neměla. To je věc, která se pořizuje až později.

* Myslivec a zbraň patří nerozlučně k sobě. Jaký máte vztah ke zbraním?

Mám k nim velký respekt, a to pokaždé, když je beru do ruky. Po tátovi jsem jich zdědila několik. Ale střílení chce hodně cviku a praxe. Bude mi trvat ještě hodně let, než mě asi někdo pochválí, že mi to jde. Ale jako myslivec jsem spíš romantik. Mě baví se na zvěř dívat, nebo ji poslouchat. I když vím, že bez lovu se myslivost dělat nedá.

* Vraťme se k vašim mysliveckým zkouškám. Byly obtížné?

Všechny předměty byly obsáhlé. Pro mě bylo těžké například střelectví, protože k tomu jsem se nikdy moc blízko nedostala. Na zkouškách šlo hlavně o to, ukočírovat nervozitu a trému. Člověk si sám sebou není nikdy jistý. Třeba doby lovu různé zvěře jsem se učila nazpaměť jako násobilku ve škole.

* Příprava byla jistě náročná. Co na to říkali doma?

Domakolem toho bylo hodně srandy. A musím říci, že i můj manžel už dneska ví, kdy se jaká zvěř může lovit. Možná je to první krok k tomu, aby ho myslivost také chytla.