Vlci a my: Jak jsem se v české krajině setkala s vlky (denikreferendum.cz)

Fotopast umístěná na Šumavě tento týden přinesla doklad o zdejším pobytu vlků. Leona Machalová popisuje svoje setkání s touto šelmou na Kokořínsku. Dokážeme návrat vlků přijmout bez předsudků?

 

Zpráva o zachycení vlka fotopastí na pravém břehu Lipna před pár dny vyvolala nejen nadšený ohlas mnoha milovníků velkých šelem a vědců-zoologů, ale také velký zájem médií. Jak by taky ne – zmíněné snímky jsou jedinými věrohodnými důkazy o výskytu divokého vlka v oblasti Šumavy za posledních deset let. Výzkumníci z Alka Wildlife, v rámci jejichž výzkumu rysa ostrovida se podařilo náhodou zachytit i tuto vzácnou psovitou šelmu, se domnívají, že se jedná o samostatného migrujícího jedince.

 

O jeho původu je zatím možné jen spekulovat, protože není k dispozici vzorek na analýzu DNA pro porovnání s populacemi vlků v Německu, Polsku nebo v Karpatech. Jisté však je, že než dorazil do okolí obce Loučovice nedaleko lipenské přehradní hráze, musel urazit úctyhodně dlouhou trasu, která nejspíše z velké části vedla také kulturní krajinou, ať již českou, německou nebo rakouskou.

 

Vlci jsou poměrně přizpůsobivé šelmy a dokáží obývat i území člověkem silně pozměněné či stále využívané. Samozřejmě, pokud by si mohli vybrat, dali by jistě přednost krajině lesnaté s minimem lidského osídlení. Takových oblastí však v Evropě už příliš nezbývá.

 

Naštěstí, pokud nejsou tito houževnatí tvorové přímo legálně likvidováni – jako se tomu děje například na Slovensku –, daří se jim šířit do teritorií, kde bývali stejně běžní, jako jsou dnes u nás třeba lišky. K životu potřebují především dostatek kořisti: jelenů, divočáků a srnců či klidná místa pro vyvedení mláďat a prostor pro své toulky a obživu. To vše nalézají i v mnoha kulturních krajinách v těsné blízkosti lidského osídlení.

 

Ukázkově to předvedl vlčí pár, který se již od podzimu 2013 pohyboval v oblasti Kokořínska a na jaře následujícího roku zde v nově rozšířené části CHKO Kokořínsko-Máchův kraj vyvedl tři vlčata, což se opět podařilo doložit díky fotopastem, tentokrát Správy tamní CHKO. Zdejší zajímavá skalnatá a rovinatá krajina v okolí velkých rybníků mě nalákala k návštěvě začátkem loňského podzimu právě díky přítomnosti vlků uprostřed Čech.

 

Dosud jsem se totiž při své práci – monitoringu a ochraně velkých šelem – setkávala s těmito zvířaty či jejich pobytovými znaky jen ve strmých kopcích a rozsáhlých lesích karpatských pohoří, v Beskydech a slovenských Kysucích. A nutno dodat, že v moravských Beskydech, ačkoli se zde pohybuji nejčastěji (šelmy sleduji již osm let) a o výskytu vlků zde se mluví již téměř dvě desetiletí, se mi podařilo jejich stopy či trus nalézt jen výjimečně.

 

Stejně tak dobrovolníci Vlčích hlídek, jež zde fungují již patnáct let, a kromě prevence pytláctví je jejich hlavním úkolem také mapovat výskyt velkých šelem, při každoročním intenzivním monitoringu v zimě v posledních několika letech nacházejí spíše jen možné indicie výskytu jednotlivých vlků v podobě stop (které je však velmi obtížné rozeznat od psích), než jasné důkazy o stálé vlčí přítomnosti či dokonce pobytu celé smečky. Navzdory desítkám našich fotopastí v celé CHKO Beskydy se podařilo za čtyři roky sledování primárně rysů zachytit vlka jen jednou, a to v květnu roku 2013.

 

O to větší bylo moje nadšení při návštěvě Máchova kraje, když jsem už po jedné hodině chůze od vlakové stanice v Doksech objevila první jasnou známku pobytu vlků – typický trus na okraji lesní cesty, po které evidentně denně proudí desítky místních lidí i turistů, pěších a cyklistů. Většina okolních lesů měla také docela daleko k zažité představě divočiny jako vhodného útočiště vlčí smečky s mláďaty.

 

Největší překvapení a téměř neuvěřitelný zážitek mě však čekal na druhý den. Po přenocování v jednom z místních lesíků jen tak ve spacáku na karimatce (jak to pro mě bylo běžné při výjezdech za šelmami na Slovensko) jsem hned ráno přímo ze svého ležení zahlédla několik vlků, probíhajících mezi stromy asi deset až patnáct metrů ode mne.

 

Kdybych pohotově nevytáhla příruční videokameru a nepořídila dokumentační záběry, snad bych si později i myslela, že těch pár okamžiků, kdy se mihli mezi stromy, byly jen vysněné představy v polospánku. Ale podařilo se – jeden z vlků, nejspíše tohoroční vlče, sledovalo s nosem při zemi pach nějakého zvířete a přitom se blížilo mým směrem.

 

Jakmile mne vlk spatřil, na vzdálenost odhadem osmi metrů, odskočil za nejbližší stromy. Obezřetně, ale zvědavě pak několikrát vylezl a zíral na mne, snažil se nejspíš pochopit, co za divného tvora leží v jeho lese. Možná ještě člověka nikdy zblízka neviděl, a v takovéto pozici nejspíš vůbec ne. Bylo úplné bezvětří, takže nemohl k mé identifikaci moc dobře využít ani svůj citlivý čich. Po chvilce rozmýšlení odklusal za ostatními vlky.

 

Zážitek to byl sám o sobě úžasný, ale vzbudil ve mne také určitou lítost, že takováto setkání jsou v našich lesích jen výjimečná. Většina lidí nemá s vlky vlastní přímou zkušenost tak jako s běžnými lesními zvířaty. A jejich představy o nich jsou proto často velmi zkreslené, ovlivněné pohádkami, vymyšlenými příběhy a předsudky.

 

Ačkoli vlci v Evropě za posledních nejméně sto let smrtelně nezranili ani jednoho člověka, značná část obyvatel například v Beskydech považuje případné setkání s touto šelmou za nebezpečné. Potvrdilo se to například v mé diplomové práce z roku 2011. Kdy jste však naposledy slyšeli, že by vlk někoho třeba jen pokousal či napadl například na Slovensku, kde jich žije několik stovek?!

 

V důsledku dlouhodobé nepřítomnosti těchto predátorů v naší krajině lidé zapomněli, co ve skutečnosti soužití s nimi obnáší. Obávají se neznámého, což je vlastně pochopitelné. Ale trochu smutné, když i velmi inteligentní a vzdělaní lidé dokážou se vší vážností argumentovat, že vlk už v české přírodě nemá co dělat, protože zde žije spousta lidí, do lesa chodí i samotné děti a dravá šelma pro ně znamená velké nebezpečí.

 

Syndromu Červené Karkulky se asi jen tak nezbavíme, ať je jakkoli iracionální. Neškodilo by ale připomenout, že mnohem reálnějšímu nebezpečí se vystavujeme každodenně při pohybu po silnicích a městech než při procházce vlčím teritoriem.

 

Doufám, že třeba prostřednictvím podobných setkání, jako jsem měla možnost zažít, vlci místním lidem sami ukážou, že strach z nich není na místě a ani případná pozorování vlků v blízkosti obce za bílého dne nejsou důvodem k panice či pocitu ohrožení. Stejně, jako si na kulturní krajinu a blízkost člověka zvykly srny, zajíci a jiná divoká zvířata, děje se to zřejmě i u vlků.

 

Kdo stále pochybuje, zda hodit obavy z vlků jen kvůli jednom setkání, které „náhodou” dopadlo dobře, tomu doporučuji k pozornosti více jak patnáctiletou zkušenost našich západních sousedů. V celém Německu nyní žije okolo sto padesáti vlků, z toho nejvíce smeček – asi dvanáct – v oblasti Lužice, severně od Šluknovského výběžku.

 

Tamní krajina je dosti podobná té v Čechách, prostředím i osídleností, a vlci se tam pohybují stejnými místy jako lidé, jen v jinou denní dobu. Jistě dochází i k občasným setkáním, ale ukázalo se, že vlk prostě není lidem nebezpečný. Jiná je samozřejmě situace s nehlídanými ovcemi, ale zde už jsou k dispozici účinná tradiční i moderní preventivní řešení.

 

Stačí mít vůli a staronovým obyvatelům naší země se trochu přizpůsobit. Osud těchto vzácných zvířat máme v rukou jedině my lidé – pokud mají v dnešní Evropě přežít, potřebují, abychom byli jejich tolerantními sousedy i v kulturní krajině.
Autorka: Leona Machalová