Jemčinská halali vystřídali dřevorubci s pilami (Jindřichohradecký deník)

Deset tisíc českobudějovických náměstí, deset tisíc hektarů protkaných stovkami cest, potůčky a rybníky - to je Jemčina, jehličnatý komplex , do něhož lze vstoupit stejně tak za Mnichem jako u Novosedel nebo u Plavska.
Ráj houbařů, borůvkářů a lesní zvěře. Zajíci, srnčí, černá i dančí. Jen jeleni chybí, ti, jejichž předkové v roli štvanců byli hlavními aktéry parforsních honů, čili francouzských štvanic, pořádaných Černíny v letech 1791 - 1821. Štvanice,jichž se zúčastňoval výkvět tehdejší šlechty (Lichtensteinové, Schwarzenberkové, Kinští aj.), byly událostí více společenskou a "sportovní" než loveckou. Vlastní úlovek neměl při tomto lovu žádný zvláštní význam.
Uvnitř jemčinského komplexu byla ve druhé polovině 18. století vybudována obora, která rozdělena na 135 dílů, měla přibližně 2300 hektarů. Byla oplocená a vysoká zvěř v ní byla evidována, přičemž stav jelenů byl kolem 300 kusů. Jelen byl lovný od pátého roku věku.
Lovecká sezona začínala obvykle kolem 10. září a končila kolem 15. října. Vždy bylo určeno, který jelen bude štván. Ten byl vytipován a myslivci sledován jeho pobyt. V den lovu byla za jelenem vypuštěna smečka psů, za ní se vydala družina jezdců. Lov trval zpravidla pět až šest hodin a uštvaný jelen byl, poté, co se pikéři (jízdní myslivci) přesvědčili, že není schopen odporu, některým ze vznešených lovců usmrcen tesákem. Nad mrtvým jelenem bylo posléze odtroubeno slavnostní halali.
Připomeňme, že se jedná o francouzské "ha, la lit"hle, zde leží... Halali se ovšem troubilo i v dalších dnech, kdy byly pořádány hony zaječí, bažantí či koroptví.
Večer se pak panstvo bavilo v jemčinském zámku, v jehož stájích bylo připraveno 120 koní na druhý den.
Větrná smršť v roce 1822 končí éru parforsních honů, jemčinské lesy se rozeznívají údery seker a svištěním pil, po budějovickým podnikatelem Lannou splavněné Nežárce začínají plout vory, dým desítek milířů zbarvuje zbylé lesy do modra. Všechny tyto změny zaznamenávala lesnická generace Wachtlů, která ve čtyřech pokoleních pečovala o jemčinské lesy.
V tradici parforsních honů pokračoval od roku 1836 na svém chlumeckém panství hrabě Kinský, později byla tato "jízda na koních přes překážky" přenesena do Pardubic - a zde vzniká v polovině 19. století proslulá Velká pardubická...
Vydáte-li se do podzimních jemčinských lesů, neuslyšíte břeskné fanfáry, ohlašující začátek štvanice, a zahlédnete-li náhodou jelena, pak je jen "průchozí". Rozrytá kaliště připomenou existenci přemnožené černé zvěře, a v romanticky teskném Evženově údolí si vzpomeňte na naše předky z okolních vesnic, kteří zde za třicetileté války hledali úkryt. Ale budete-li mít štěstí, uslyšíte právě teď na podzim ono starobylé halali, ukončující hon a vzdávající poslední poctu ulovené zvěři.