Logo
Vytisknout stránku

Bílý srnec (Zlínský deník)

Už jako malé děvče jsem měla ráda všechna zvířata. Když jsem trochu povyrostla, velmi jsem si přála spatřit alespoň jednou nějakého zvířecího albína. Nemyslím tím domácí, uměle vyšlechtěné mazlíčky, ale divoké zvíře, takovou vzácnou hříčku přírody, kterou lze spatřit třeba jen jedenkrát za život. O nich se přece vypráví zvláštní zkazky. Pověsti praví, že Hubertus, patron myslivců, byl v lesích u Lutychu odvrácen od zla k dobru bílým jelenem. Od té doby, kdo prý uloví bílou zvěř, do roka zemře. Stal se téměř zázrak. Bylo to koncem šedesátých let, kdy jsme šli s paní učitelkou na školní výlet do blízkého kunovského lužního lesa, kde se dal se s námi do řeči myslivec a řekl, že kousek odsud můžeme spatřit bílého srnce. Nic jsme však neviděli, tak jsem jednoho dne vypravila za srncem sama. Vedle srnčího chodníčku rostlo plno žampionů a já je začala sbírat. Najednou mě zamrazilo. Za keříkem skloněným nad cestou pomalu vycházel z lesního šera bílý srnec. Sem tam uškubával tvrdou lesní trávu a vůbec netušil, že ho někdo pozoruje. Když na něho dopadly sluneční paprsky, podobal se nádherné bílé kamenné soše a parůžky vypadaly jako královská koruna. Když byl asi čtyři metry ode mne, najednou se zastavil a naše pohledy se střetly. Uplynula nekonečná minuta, nikdo z nás se nepohnul. Jen jsme se dívali na sebe jako na zjevení. Teprve po chvilce srnec poskočil dozadu a neslyšně zmizel za vysokou hradbou kopřiv. Utřela jsem si pot na čele a jako ve snu se obrátila zpět k domovu. Od té doby jsem za ním chodila častěji a trvalo to asi tři roky. Na podzim jsem srnce najednou přestala vídat, nevím, co se s ním stalo. Bylo mi smutno a srncův chodník navždy zarostl kopřivami.

Zaslala: Zdeňka Svobodová, Uherské Hradiště

All Rights Reserved | SvetMyslivosti.cz | Lesnická práce s.r.o.