Štěkot loveckých psů se liší v reakcích na různá zvířata. Vyplývá to z výzkumu vědců České zemědělské univerzity v Praze. Nejvíce odlišný byl štěkot hlásící nejnebezpečnější zvíře v testu - prase divoké. Výsledky tak potvrzují předpoklady mysliveckých kynologů, uvedla mluvčí univerzity (ČZU) Karla Mráčková. Studii o výzkumu publikoval časopis Scientific Reports. 
Podle ČZU kynologové dlouhodobě diskutují o tom, že lovečtí psi rozdílně hlásí různá zvířata, díky čemuž mohou jejich majitelé odhadnout, jakou zvěř pes sleduje. Zástupci univerzity uvedli, že ačkoliv o chování psů a jejich kooperaci s člověkem se ví mnohé, tomuto typu hlasové komunikace vědci zatím nevěnovali větší pozornost.

Vědci z Katedry myslivosti a lesnické zoologie ČZU porovnali štěkání jezevčíků a teriérů na čtyři různé druhy zvířat - divoké prase, lišku, králíka a kura domácího. "Výsledky ukazují, že štěkání je možné kategorizovat podle druhů zvířat, na které psi štěkají. Nejvíce odlišné bylo štěkání na nejnebezpečnější z testovaných zvířat, prase divoké. Stejnou reakci vykazovali i psi, kteří se s divokým prasetem nikdy dříve nesetkali," popsal vedoucí týmu Richard Policht.

Štěkání na lišku, která může ohrožovat menší plemena, se téměř nelišilo od štěkání na "bezpečné" druhy - králíka a kura. Podle vědců to napovídá, že pro typ štěkotu je klíčová spíše velikost zvířete než možné nebezpečí, kterou dané zvíře představuje pro psa.

Překročení stavu daňků o takřka 200 procent, muflonů o 100 procent – to jsou hlavní prohřešky, kvůli nimž nabylo 27. července 2021 právní moci rozhodnutí, kterým byla Veterinární univerzitě Brno podle zákona o ochraně přírody a krajiny uložena pokuta ve výši 1 500 000 korun. Konkrétně za poškození přírody, vykonávání zakázané činnosti a nedodržení podmínek výjimky v souvislosti s chovem zvěře v oboře Poodří Kunín v Chráněné krajinné oblasti Poodří. Informuje o tom Česká inspekce životního prostředí na svém webu

Oblastní inspektorát Ostrava, který věc řešil na základě obdrženého podnětu, v přestupkovém řízení na základě sčítání prokázal, že univerzita v oboře dlouhodobě chovala daňky a muflony v počtech výrazně překračujících normované stavy stanovené rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti.

Chovem enormního počtu zvěře došlo v oboře k poškození lesních ekosystémů zařazených do I. a II. zóny CHKO Poodří, snížení druhové pestrosti bylin v lučních porostech ve II. zóně CHKO Poodří, zvýšení úživnosti půdy vedoucí k šíření nitrofilních druhů rostlin a poškození vegetačního krytu a půdního povrchu. Následky nezákonného chovu neúměrně vysokého počtu zvěře jsou o to závažnější, že podstatná část lesních porostů v oboře je tvořena biotopy cennými z hlediska ochrany přírody v kontextu celé Evropské unie, neboť se jedná o biotopy, které jsou předmětem ochrany Evropsky významné lokality Poodří, zařazené do soustavy NATURA 2000.

ČIŽP také prokázala, že univerzita opakovaně porušila podmínku výjimky, která jí byla udělena k chovu muflonů jako nepůvodního druhu živočicha. Toto porušení spočívalo v opakovaném volném pohybu muflonů po oboře, ačkoli tito měli být dle výjimky umístěni ve zvláštním uzavřeném prostoru.

Čtete rádi o nezapomenutelných osobnostech? Pak se dveře naší pomyslné síně slávy otevírají a vstupuje do nich další legenda československé kynologie. A neskromně přiznáváme, že tento rozhovor je opravdu nabitý...

Mám za sebou již celkem dost rozhovorů se zajímavými lidmi, výcvikáři, závodníky, chovateli…, ale rozhovor s kynologickou legendou, jakým je Mirko Černý, se stal jedním z těch, které si budu pamatovat celý život.

* 13. 8. 1933

Pane Černý, je asi zbytečné ptát se na vaše kynologické začátky, protože jak všichni víme, vám daly pejskařinu do vínku nejspíš již sudičky. Otázku tedy položím jinak. Jak to bylo s vámi a se psy před nástupem do základní vojenské služby, která prakticky asi odstartovala vaši životní dráhu právě tímto směrem?

Po pravdě řečeno, žádná sláva. Zajímal jsem se o přírodu a vše živé. Nemalou měrou na to mělo samozřejmě vliv, že oba rodiče byli ze zemědělských rodů a tak jsem školní prázdniny trávil povětšinou u příbuzenstva na venkově, kde bylo dostatek hospodářského zvířectva, a to od slepic až po koně. Samozřejmě, že mezi nimi byli také psi, ovšem byli to psi, kteří měli za úkol střežení dvorů, a každý vypadal úplně jinak. Pouze příbuzní z otcovy strany, kteří měli rozsáhlé pozemky a s nimi i honební právo, chovali již tehdy čistokrevné krátkosrsté německé ohaře pro výkon myslivosti. Byli to nezapomenutelní Brok a Elbe ze vzácného německého chovu, o kterých mi otec vyprávěl. I když jsem je pro časový odstup nikdy nepoznal, zamiloval jsem si je pro celý život.