Přihlásit

Z Kanady do Čech, z lovce myslivcem

Dne 30. dubna 2020 zemřel v Žamberku ve věku 97 let John Marmaduke Parish. Začátkem 90. let získal v restituci rodový majetek na Žambersku ve východních Čechách, o který se staral se svým synem Davidem. Na svých majetcích se věnoval i myslivosti – honitba rodu Parishů se rozkládá v Zaječinách – kdysi vyhlášené oblasti s chovem mufloní zvěře. Johna M. Parishe si připomeneme článkem zveřejněným ve Světě myslivosti č. 6/2002.

Doporučený Z Kanady do Čech, z lovce myslivcem

ČECHOKANAĎAN
John M. Parish měl na své vizitce dvě adresy. Jedna byla do Čech – do Žamberku, kde přišel 4. března 1923 na svět, druhá do Kanady. V Kanadě žil do roku 1990, kdy se přestěhoval zpět do své vlasti. Postupně shromáždil doklady potřebné k tomu, aby mu byl vrácen rodový majetek na Žambersku. V roce 1993, kdy vznikaly nové honitby, již disponoval více než třemi tisíci hektary lesů v podhůří Orlických hor. Protože však jeho lesy netvořily souvislý komplex, mohla mu být uznána honitba o výměře 1800 hektarů. Další pozemky vložil do společenstevní honitby poblíž Brandýsa nad Orlicí, kde se se synem Davidem rovněž věnoval myslivosti. Zbylé roztroušené lesní pozemky jsou součástmi společenstevních honiteb v okolí Žamberku.
Myslivost je u Parishů tradiční záležitostí. „Velkou lovkyní byla moje babička, která střelila dlouho nejsilnějšího místního srnce,“ vzpomínal John M. Parish. „Před první světovou válkou u nás byli silní srnci. Můj dědeček tehdy dal na části hranic naší honitby postavit asi desetikilometrový plot, aby zvěř nemohla přecházet na sousední panství k Nostitzům. Většinu loveckých trofejí, mezi nimi i zlaté srnce z výstavy v Berlíně, jsme měli vystavené na zámečku na Čiháku u Orlice, který však vyhořel. Několik trofejí z našeho panství zbylo na loveckém zámku Ohrada.“ Jak vidno, John M. Parish se s myslivostí seznamoval již od dětství prostřednictvím svých rodičů a prarodičů ve vlastních honitbách. Po emigraci do Kanady využíval především tamních loveckých možností. Svůj vztah к přírodě přenesl i na své syny. David Parish jako lovec procestoval velký kus Kanady a podíval se i do Evropy.

Parishove

MYSLIVOST NA ŽAMBERSKÉM PANSTVÍ
Podstatnou část vlastní honitby Zaječiny (1843,91 ha), okolo které se náš rozhovor převážně točil, představuje stejnojmenný lesní komplex ležící severně od Žamberka. Tvoří jej především smrkové porosty všech věkových stupňů, od mlazin po kmenoviny. Lesy obklopuje dříve intenzivně využívaná zemědělská půda, která dnes slouží jako louky a pastviny pro skot a ovce. Před rokem 1993 šlo o režijní honitbu Východočeských státních lesů. Z té doby v honitbě zbylo myslivecké zařízení, které muselo být zčásti opraveno, zčásti zrušeno a zlikvidováno. Časem byly postaveny nové kryté pozorovatelny, posedy a odchytová zařízení pro kontrolu zdravotního stavu mufloní zvěře, o které bude ještě řeč. Speciálně pro její chov byla v zaječinském lese v roce 1988 postavena obora Vidlice, která má dnes výměru 80 hektarů.
Myslivecká péče v honitbě Zaječiny je zaměřena zejména na srnčí, mufloní a černou zvěř. Jelení zvěř není v honitbě v současné době normována a loví se pouze na povolení státní správy myslivosti. Sčítané stavy se u srnčí zvěře pohybují okolo 50 kusů (ročně se uloví 10–15 kusů) a u černé rovněž okolo 50 kusů (loví se kolem 40 kusů). Mufloní zvěře, která je normována pro Oblast chovu Zaječiny, se loví 20–30 kusů, jelení zvěře 10–15 kusů.
Soudě podle toho, kam se stočil náš rozhovor, učarovala pánům Parishům především jelení zvěř. „Nejvíce jelení zvěře je u nás od konce října. Schází z hor a přezimuje v našich lesích. Zpravidla v květnu odchází zpět,“ popisoval situaci John M. Parish. „Vliv na migraci má i roční období, kdy les intenzivně navštěvují výletníci, cyklisté, houbaři a další návštěvníci. Jelení zvěř odejde na hory, divočáci do polí a u nás zůstává jen srnčí, která je stálá, a zbytky mufloní populace.“
„Každý rok máme schválený plán lovu a z toho něco rozdělíme mezi naše zaměstnance, kteří pečují o chod honitby, zbytek připadne nám,“ ujal se slova David Parish. „Lovíme trofejovou zvěř, zveme hosty – naše přátele – ale nic neprodáváme jako poplatkový odstřel. Poslední dobou však trofejová kvalita již není jako dříve. Ještě před čtyřmi pěti lety u nás přezimovalo okolo 20 jelenů, mezi kterými byly i silné kusy. Dnes jich z hor přichází sotva polovina a většinou jde o šesteráky a osmeráky v I. věkové třídě. Jelena ve II. věkové třídě není téměř vidět.“ Zaměstnanci Parishových lesů loví převážně holou spárkatou zvěř a divočáky.
Lov zvěře je závislý na počasí. Jelení zvěř se do nižších poloh stahuje k přezimování. Pokud však v zimě napadne vysoký sníh a tvoří se mlha, což není nic neobvyklého, je lov značně ztížen a od toho se odvíjejí i jeho výsledky.
Jak již bylo řečeno, oboru Vidlice, v níž byli dříve chováni mufloni, Parishové dnes využívají k chovu siky Dybovského, který se stal hlavní oborní zvěří. Normované stavy jsou 20 kusů. „Začínali jsme s dvěma jeleny a čtyřmi laněmi. Dnes je v oboře 16 kusů. Všechny jeleny znám od špičáka a asi bych na ně nedokázal vystřelit,“ přemítal nahlas David Parish. Přesto byla na rok 2002 naplánován lov prvního trofejového kusu – devítiletého jelena, který měl své lepší roky již za sebou. Chovatelské cíle Parishů nejsou nikterak nízké – chtěli by v oboře mít nejsilnější národní trofej. Pomoci by jim k tomu měl kromě kvalitní péče o zvěř i její dobrý původ: „dybováci“ pocházejí z obor Opočno a Volský Žlab.
Před I. světovou válkou rodina provozovala i malou bažantnici, v níž se ročně lovilo okolo 400 kusů bažantí zvěře. Dnešní Parishové se snaží na historii navázat: „V roce 1994 jsem byl pozván na hon k našim sousedům – Kolowratům – do bažantnice Černíkovice. Hon se mi velmi líbil a rozhodl jsem se, že u nás rovněž zřídím bažantnici,“ uvedl David Parish. Vhodným místem k tomuto záměru se stal 220 hektarů velký zámecký park patřící k žamberskému panství. Vznikla v něm bažantnice Park o výměře 202,67 ha. „Koupil jsem voliéry, líheň, všechno potřebné zařízení a začal s chovným hejnem čítajícím 100 bažantů. Dnes vypouštíme okolo 500 až 1000 kusů ročně. Bažantnici využíváme jen pro své potřeby. Pořádáme dva hony ročně. První je pro naše hosty, sousedy, obchodní přátele a všechny, kteří s námi spolupracují. Druhý hon je pro naše zaměstnance jako poděkování za jejich práci.“
Správa rodového majetku vyžaduje ekonomickou rentabilitu. Na jedné straně stojí náklady, na druhé výnosy. Jak do toho zapadá zajištění výkonu práva myslivosti v honitbě, provoz obory a bažantnice? „Myslivost děláme hlavně pro zvěř. Prostě ji rádi vidíme v lese,“ odpověděl David Parish. „Kdybychom se chtěli chovat ekonomicky a dívali se na myslivost jako na formu podnikání, asi bychom s ní museli přestat.“

ZAJEČINŠTÍ MUFLONI VČERA A DNES
Mufloni byli v Zaječinách vysazeni v letech 1954–1955. Zaječinský muflon byl ještě před deseti lety pojmem. Z jednoho z nejlepších chovů mufloní zvěře ve volnosti pochází světová trofej z roku 1974 s bodovou hodnotou 240,65 CIC a zvěří ze Zaječin byly zazvěřovány další honitby. Když Parishové přebírali rodový majetek, často na svých pozemcích vídali velké tlupy muflonů. „Mufloni nás zajímali, protože v Kanadě nejsou. Tady jsme pozorovali tlupy o 100 až 150 kusech. Holou zvěř a berany všech věkových tříd, mezi kterými vynikali nadprůměrní jedinci,“ říká John M. Parish. „Ta doba je však již pryč.“
V roce 1995 vznikla Oblast chovu Zaječiny zaměřená na chov mufloní zvěře o výměře 9649 ha. Do oblasti bylo začleněno sedm honiteb včetně honitby Zaječiny a normovaný stav mufloní zvěře pro oblast byl stanoven na 122 kusů. O dva roky později v roce 1997 byli v honitbě Bartošovice, patřící do oblasti chovu, pozorováni kulhající mufloni. Jak se ukázalo, šlo o nakažlivé kulhání, které se začalo rychle šířit do okolních honiteb. Jeho původcem je baktérie Bacteriodes nodosus způsobující zvěři destrukci spárků. Nakaženým kusům přerůstají spárky, ty se v důsledku toho špatně pohybují, slábnou a během krátké doby hynou. Podle Johna M. Parishe se choroba na Žambersko dostala spolu s rozmáhajícím se chovem ovcí, které se volně pohybovaly i v lesích a muflony nakazily. V letech 1997 a 1998 se na majetcích Parishů uskutečnila řada pokusů, jak zvěř léčit. Dařilo se ošetřit okolo 70 % muflonů. Vše však bylo marné, někdejší populace byla postupně zdecimována. V letošním roce bylo v celé oblasti nasčítáno celkem 142 kusů, přičemž v honitbě Zaječiny se eviduje přibližně čtvrtina tohoto stavu. Ještě v letech 1993 a 1994 to bylo asi 65 % z tehdejších stavů.
Možná kvůli tomu pramení jistý odstup ke Státní veterinární správě, která podle Parishů v polovině 90. let neudělala vše, co pro záchranu mufloní zvěře udělat mohla, a nepřipustila svůj podíl na dnešním stavu.

KANADA
John M. Parish žil dlouhou dobu v Kanadě, jeho syn David většinu života. Mohou tedy srovnávat, jak se věci dělají za mořem a jak u nás. Nás samozřejmě zajímala především myslivost. „Myslivost v té podobě, jako je u nás, v Kanadě prostě neexistuje. Tam jde pouze o lov, přičemž porovnávat ho s lovem zvěře v České republice prostě nejde,“ vysvětlil David Parish. „V Kanadě se k lovu přistupuje úplně jinak. O péči, o cílevědomém chovu zvěře není vůbec řeč. Jako příklad uvedu třeba jelence běloocasého. V Kanadě má velmi krátkou dobu lovu. V Ontariu, kde máme dům, se smí lovit pouhé dva týdny. Lovec si může v jednom roce koupit licenci k lovu pouze jediného kusu. Počítá se totiž s tím, že zvěř je nezbytnou potravou šelem – vlků, rysů a medvědů – a je nutné ji pro ně zachovat. Člověk hraje do jisté míry vedlejší roli. V České republice však predátoři nejsou, a tak je musí člověk zastoupit. V Kanadě se loví v nesrovnatelně rozsáhlejších oblastech. U nás má honitba maximálně několik tisíc hektarů, v Kanadě se loví v oblastech o několika tisících čtverečních kilometrů.“
Také přístup lovců ke zvěři je diametrálně odlišný od tuzemských pravidel průběrného odstřelu. „Neexistuje rozdělování zvěře do věkových tříd. Jestliže lovci přijde před kulovnici třeba tříletý silný jelenec, tak ho bez okolků střelí a nepřemýšlí o tom, jestli ho má nechat jít, zda je nadějný nebo průběrný. Je to absolutně jedno. Nekonají se žádné přehlídky trofejí, kde by se hodnotily chovatelské zásady. Proto když к nám do Žamberku přijedou kanadští přátelé třeba na bažanty, je pro ně ohromným zážitkem sledovat dodržování mysliveckých tradic. Trubači, výřady a všechno to, co je pro nás normální, je pro cizince obdivuhodné. Myslím si, že část lovců, kteří k nám jezdí častěji, se již také trochu naučila některé myslivecké zvyky a tradice dodržovat a chovají se podle toho u nich doma. Mám na mysli třeba to, že již nestřílejí na všechno, co vyjde z lesa, tak divoce, ale před zmáčknutím spouště více přemýšlejí. Před lety jsem jako Kanaďan chodil na lov v civilním oblečení, žádnou zelenou barvu jsem nectil. To až poté, co jsme se přestěhovali do Čech. Moc se mi líbí, když čeští myslivci přijdou na hon v kravatě a stejnokroji. Poprvé to byl pro mne úplný šok, ale teď? Popřát Lovu zdar! jsem se naučil od otce, ale teprve tady jsem poznal organizaci lovu a všeho okolo, pořádání posledních lečí, přátelství mezi myslivci. To považuji za špičku.“
Rozdíl je rovněž ve znalostech kanadských lovců a českých myslivců. Naše zkoušky jsou podle Davida Parishe mnohem obsáhlejší a komplexnější. Český myslivec je po teoretické stránce lépe připravený, protože musí znát biologii zvěře, veterinární problematiku, principy péče o zvěř, základy lovecké kynologie atd. Většina těchto znalostí není v Kanadě po lovcích požadována.

VLASTNÍK LESA A MYSLIVEC V JEDNÉ OSOBĚ: ZVĚŘE MUSÍ BÝT TAK AKORÁT...
Mnoho našich myslivců by se jistě radovalo z toho, že v Kanadě se nijak nehodnotí škody působené zvěří. Je to však kvůli tomu, že koncentrace zvěře v přirozených ekosystémech nejsou zdaleka tak velké jako v našich podmínkách, a rovněž díky již zmiňovaným přirozeným predátorům. Jsou sice oblasti, v nichž se spárkatá zvěř shromažďuje (např. v zimním období) a vyvíjí vyšší tlak na lesní porosty, ale s našimi podmínkami to nelze srovnávat. Hodně také záleží na výši sněhové pokrývky. Méně sněhu – méně škod.
U škod a lesnictví vůbec se na chvíli zastavujeme. Oba páni Parishové totiž mají lesnické vzdělání, a protože se díky správě svého majetku v této problematice orientují, mohli rovněž srovnávat.
Lesnictví srovnatelné se středoevropskou podobou v Kanadě není. Na mnoha místech ještě rostou původní lesy, jinde – na dříve vytěžených plochách – je dnes džungle z mladých porostů javorů, topolů, cedrů, smrků a dalších dřevin. Těžba v Kanadě znamená zpravidla holoseče. Charakter lesa není samozřejmě jednotný a mění se podle různých oblastí, což je při rozloze Kanady pochopitelné.
Smrkové lesy v Zaječinách bývaly vyhlášené kvalitou dříví, které se používalo i k výrobě hudebních nástrojů. I dnes jsou v majetku rodu Parishů kvalitní porosty. Viděno jejich očima však není vše tak růžové. „Porosty starší sedmdesáti let jsou kvalitní. Pamatují ještě mého dědečka a pradědečka,“ popisoval John M. Parish, „ale to, co tady vyrostlo v posledních asi padesáti letech, je značně poškozené zvěří. Nedokážu si představit, jaká bude cena dříví z těchto porostů, až dorostou do mýtního věku. Za socialismu to tady vypadalo jako v oboře a na škody se nehledělo.“
K otázce stavů a kvality zvěře se David Parish stavil jednoznačně: „Mám radši kvalitu než kvantitu. Raději budu jednou za tři roky střílet silnějšího starého jelena než každý rok deset špičáků a šesteráků a přitom trpět škody na našem majetku. To mě nezajímá, ale taková situace dnes bohužel je.“ I přes tyto méně příjemné skutečnosti však zůstávám myslivcem – optimistou: „Mysliveckou radostí je už pro mne každá návštěva honitby, kdy se mohu projít lesem se svým psem.“

David Vaca a Jiří Lamka

Foto www.wikipedia.com a archiv redakce

Poslední změna: 15. květen 2020

(0 hlasů)

Diskuse na serveru SvetMyslivosti.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na SvetMyslivosti.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.