„Saský model“ – co to je a proč u nás (zatím) nemůže fungovat

O principech, které v přístupu k myslivosti prosazuje státní podnik Saské lesy, jsme psali ve Světě myslivosti č. 5/2007. Využili jsme informace získané od dr. Dirka Rogera Eisenhauera, vedoucího Kompetenčního střediska pro les a lesní hospodářství Saských lesů, který nám popsal vývoj přístupu podniku k managementu zvěře, přijatá opatření a dosavadní výsledky. Od té doby uplynulo 12 let a nás zajímalo, kam se za toto období vše posunulo. Začátkem letošního listopadu jsme tedy opět zaklepali na dveře kanceláře dr. Eisenhauera v sídle Saských lesů ve městě Pirna.

KRÁTCE O SASKU Z POHLEDU LESNICTVÍ A MYSLIVOSTI
Lesy v Sasku pokrývají celkem 524 000 ha půdy, což představuje lesnatost území 28,4 %. Z hlediska vlastnictví zaujímají největší podíl soukromé lesy (45 %) a hned za nimi lesy patřící saskému státu (39 %). Zbytek tvoří lesy ostatních vlastníků. O lesy ve vlastnictví Svobodného státu Sasko pečuje státní podnik Saské lesy, který disponuje též právem myslivosti.
Základními právními normami pro výkon myslivosti v Sasku jsou spolkový zákon o myslivosti a zemský zákon o myslivosti. Minimální výměra honiteb je 75 ha (honitba vlastní), resp. 250 ha (honitba společenstevní). Z celkové rozlohy honební plochy 1,56 mil. ha (k 31. prosinci 2018) tvoří 73,5 % společenstevní honitby, 13,7 % vlastní honitby různých subjektů a 12,8 % režijní honitby Saských lesů. Myslivost řídí zemské ministerstvo životního prostředí a zemědělství.
Z pohledu myslivecké spolkové činnosti je v Sasku nejdůležitější Saský zemský myslivecký spolek (součást Německého mysliveckého svazu). V roce 2017 měl 5211 členů, což bylo asi 46 % držitelů loveckých lístků v Sasku. Spolek se v posledních letech potýká s odlivem členské základny. V roce 2019 byl založen Otevřený spolek myslivců Saska jako druhá myslivecká organizace v zemi.
V honitbách Saska bylo v mysliveckém roce 2018/2019 uloveno 4215 kusů jelení zvěře, 768 kusů daňčí zvěře, 37 346 kusů srnčí zvěře, 36 087 kusů černé zvěře a 766 kusů mufloní zvěře. Úlovky některých dalších druhů: zajíc – 494 kusů, jezevec – 3074 kusů, liška – 14 893 kusů, kuna skalní – 1272 kusů, bažant – 112 kusů, kachny – 4534 kusů. Za pozornost stojí úlovky psíka mývalovitého (1710 kusů) a především mývala severního (15 783 kusů).
Saské lesy spravují lesy na výměře přibližně 220 tisíc hektarů a na většině tohoto území vykonávají i právo myslivosti. V posledních letech se ročně v jejich režijních honitbách loví kolem 1400 kusů jelení zvěře, 120 kusů mufloní zvěře, 100 kusů daňčí zvěře, 3800 kusů černé zvěře a 7000 kusů srnčí zvěře.

MYSLIVOST U STÁTNÍHO PODNIKU SASKÉ LESY
Státní podnik Saské lesy je řízen zemským ministerstvem životního prostředí a zemědělství a má dvoustupňovou organizační strukturu: ředitelství a aktuálně 12 lesních správ. Obhospodařuje o něco více než třetinu lesní půdy v zemi. Jde především o monokulturní smrkové porosty pokrývající Krušné hory. V nížinách má významné zastoupení borovice. Mezi hlavní strategické cíle saských státních lesníků dlouhodobě patří postupná přeměna současných monokultur v kulturní lesy se stanovištně vhodnou dřevinnou skladbou a prostorovým uspořádáním. V uplynulých 25 letech se podařilo převážně umělou obnovou vytvořit na přibližně 80 000 ha dřevinnou skladbu v podrostu, která víceméně odpovídá cílové skladbě. Zásadním faktorem, který má vliv na uskutečnění této přeměny a zvýšení podílu přirozené obnovy, jsou podle dr. Eisenhauera dlouhodobě vysoké početní stavy spárkaté zvěře (v podmínkách Krušných hor zejména jelení). Hlavní příčinou nadměrných škod působených jelení zvěří je její početnost (současný odhad 30–40 kusů na 1000 ha lesa) a rovněž její neustálé zneklidňování především individuálními loveckými aktivitami.
Saské lesy přistupují k myslivosti ve svých režijních honitbách jako k velmi důležitému nástroji efektivního řešení přeměny lesa, snížení škod na lese atd. Na prvním místě je dosažení pěstebních cílů, ne zisk z myslivosti.

NOVÁ PRAVIDLA
Za vypovídající údaj o stavu lesa považují Saské lesy procento stromů nově poškozených loupáním. V roce 1995 bylo novým loupáním poškozeno 1,5 % jedinců, ale v roce 1998 navzdory vysokým úlovkům již 4 % a v roce 2002 celkem 3 % nových jedinců. To vyvolalo u podniku diskusi o systému lovu. Bylo konstatováno, že tradiční individuální způsoby lovu jsou málo účinné, nevedou k potřebnému snižování stavů zvěře a vytvářejí permanentní tlak na zvěř v průběhu celého roku. V důsledku toho se zvěř zdržuje v mlazinách či na okrajích porostů a poškozuje les.
V roce 2002 proto podnik přepracoval pravidla pro provozování myslivosti ve svých honitbách, která jsou v mnohém zásadně odlišná od přístupu k nakládání s honitbami u našeho státního podniku Lesy České republiky. Zatímco Lesy ČR většinu vlastních honiteb pronajímají, Saské lesy již od začátku 90. let nepronajímají nic, ale zájemcům z řad myslivců umožňují za roční příspěvek 350 eur lovit ve svých revírech. Peníze jdou na provozní účely související s myslivostí (infrastruktura, organizační a personální náklady atd.). Dr. Eisenhauer považuje rozhodnutí nepronajímat honitby za zcela zásadní, protože podnik tím neztratil vliv na myslivecké hospodaření. „Pokud honitbu na deset let pronajmete, můžete se dostat do problému s dodržováním smlouvy, ať je jakkoliv dobře napsaná,“ říká dr. Eisenhauer. „Proto jsme zvolili jiný přístup ke komerčnímu využití myslivosti.“
V roce 2012 byl novelizován saský zemský zákon o myslivosti. „Myslivost byla novelou zákona potvrzena jako hlavní nástroj pro přestavbu smrkových a borových monokultur u státních lesů,“ uvádí dr. Eisenhauer. „Přeměna monokultur a udržování stavů spárkaté zvěře na takové výši, aby se les mohl úspěšně vyvíjet a zmlazovat, je hlavní úlohou státních lesů. Snížila se také potřeba chránit přirozeně i uměle obnovené porosty před zvěří. Populace zvěře musejí být vitální, ale věci jako trofejová kvalita jsou druhořadé. Myslivost je ve státních lesích definována jako činnost pro zachování a obnovu funkčnosti životního prostředí. Novela umožnila též tvorbu skupinových plánů lovu – revíry se mohou sdružit a plánovat společně. I pro státní lesy je to výhodné, protože mohou tvořit plány lovu pro celé lesní správy.“
Novela zákona o myslivosti též sjednotila doby lovu spárkaté zvěře (jelení, daňčí a mufloní zvěř se loví od začátku srpna do konce ledna, srnci a roční srny od 16. dubna do konce ledna, srny a srnčata od začátku srpna do konce ledna, černá zvěř celoročně) a povolila používání tlumičů a zdrojů umělého osvětlení na zbraních (noční vidění a termovize zatím v Sasku nelze k lovu používat).

LOVY V HONITBÁCH SASKÝCH LESŮ
Roční poplatek za umožnění lovu v režijních honitbách s jelení zvěří činil zpočátku 500 eur a v honitbách s drobnou a srnčí zvěří 350 eur. Později došlo ke sjednocení na zmíněných 350 eur. Za tento poplatek může lovec ve vymezeném úseku revíru lovit zákonem povolenou zvěř (holá zvěř a mladá trofejová zvěř) a má možnost odkoupit si i zvěřinu. Lovec je limitován jen tím, že s výjimkou srnce a kňoura jsou silnější trofeje zvlášť zpoplatněny (například u jelenů trofeje s hmotností nad 3 kg). V roce 2018 evidovaly Saské lesy okolo 991 těchto poplatkových lovců (každým rokem jich o něco přibývá). Protože cílem podniku je snížit stavy spárkaté zvěře, snaží se lovce finančně motivovat ke splnění plánu lovu. Od roku 2006 se od v pořadí šestého uloveného kusu holé býložravé spárkaté zvěře jakéhokoliv druhu a černé zvěře vrací po částech (po 5 %) roční poplatek, přičemž kdo splní celý plán lovu ve vyhrazeném úseku (kolem 25 kusů), dostane zpět celý poplatek.
Do roku 2012 se jako jeden z důležitých ukazatelů hodnocení myslivosti používal roční výnos z hektaru honební plochy, ale poté se od toho upustilo. „Rozhodující jsou náklady na pěstování lesa a jeho ochranu před zvěří. Někdo může tvrdit, že za pronájem honiteb by se získalo více peněz než za roční poplatky za umožnění lovu. Je to ale jen zdánlivé,“ upozorňuje dr. Eisenhauer. „V případě pronájmu sice získáte peníze na ruku, ale ztratíte přinejmenším část vlivu na dění v honitbě. Navíc oddělujete přímý výnos z myslivosti od celkových nákladů a výsledků při pěstování lesa ve smyslu stanovených cílů. Pokud vzrostou stavy zvěře, což je u pronajímaných honiteb velmi pravděpodobné, protože nájemce chce mít dostatek loveckých příležitostí, narostou náklady na ochranu lesa, budou vznikat škody atd. V konečném důsledku tedy více ztratíte, než získáte, a cíle dané zemským lesním zákonem budou jednoduše nerealizovatelné. Ekologicky orientované obhospodařování státních lesů, tedy přechod k podrostní formě hospodaření na základě stanovištně vhodné dřevinné skladby a prostorového uspořádání, vyžaduje i ekologicky orientovaný lov. Zásadní otázku vyslovil již dr. Antonín Bubeník v roce 1963: stacionární chov zvěře, nebo chov na biocenotickém základě? Myslivost dodnes zůstává především u stacionárního chovu zvěře. To je potřeba změnit.“
Přístup Saských lesů k lovu spárkaté zvěře je velmi liberální – například u jelenů se zohledňuje věková struktura, ale nehledí se na trofejovou kvalitu či chovnou hodnotu v našem pojetí. Kromě věkové struktury se sleduje ještě poměr pohlaví. Základním cílem je dosažení rovnováhy mezi stavy zvěře a lesa. Sčítání zvěře pro účely stanovení výše odstřelu se neprovádí, jediným kritériem je trend ve vývoji stavu lesa a poměr k minulému plánu lovu (stav lesa se zlepšuje – stagnuje – zhoršuje, odstřel je možné snížit – zachovat – je nutné ho zvýšit). Kontrola početních stavů spárkaté zvěře obecně probíhá pomocí zpětného propočtu. Protože se do statistiky odstřelu uvádí nejen úlovek mláďat, ale i samic v druhém roce života a ročních samců, lze ve větších komplexech státních lesů zpětným propočtem relativně přesně kontrolovat přírůstek a účinnost lovu. Na čtyřech lesních správách bylo zavedeno velkoplošné plánování, zatím pro tříleté období 2018/2019 až 2020/2021. Intenzita lovu bude na těchto územích diferencovaná v závislosti na intenzitě přestavby lesa.
Plán lovu se stanovuje na tři roky na základě výsledků inventarizace škod působených zvěří, která je prováděna rovněž v tříletých intervalech. „Hodnocení škod působených zvěří se provádí pouze u umělé obnovy. Únosný stav představuje 2 % jedinců poškozených loupáním a 20 % jedinců poškozených okusem,“ říká dr. Eisenhauer. „Tyto hodnoty jsou však různé podle pěstebních oblastí. Například pokud roste buk ve vyšších horských polohách Krušných hor, kde má spíše ekologickou funkci, je tolerováno téměř 20 % jedinců poškozených okusem. U středních horských poloh je to 10 %.“

OD INDIVIDUÁLNÍCH LOVŮ K LOVŮM SPOLEČNÝM
Změna nastala i v „lovecké strategii“. Od roku 2003 platí u Saských lesů zákaz lovit zvěř v noci, protože tím dochází k jejímu zneklidňování a zvěř pak zůstává co nejdéle v krytu, kde působí škody. V roce 2012 bylo toto opatření převzato do zemského zákona o myslivosti (s výjimkou u černé zvěře). Cílem změny je ovlivnit denní rytmus zvěře tak, aby za potravou vycházela na pastviny. V jeleních honitbách se nesmí vnadit černá zvěř. Na vnadištích se podle dr. Eisenhauera loví zpravidla v noci, takže dochází ke zneklidňování jelení zvěře lovci procházejícími honitbou. „Vliv způsobu lovu na vznik škod působených zvěří je prokazatelný,“ říká dr. Eisenhauer.
Kvůli efektivitě vynaloženého času podporují Saské lesy společné lovy. Jde jak o naháňky se slíděním, tak o společné čekané za účasti více lovců, podle potřeby spojené s cíleným zneklidňováním zvěře v krytu, aby vytáhla na střelce. Naopak se neloví šoulačkou, opět kvůli snížení permanentního loveckého tlaku, který je navíc z různých důvodů neefektivní.
Na kalamitních plochách, kde vznikají houštiny, jsou posedy umísťovány do míst s hvězdicovitě vyřezanými linkami, kde se dá lovit celý den, nebo do náletů a podsadeb. Snahou je lovit zvěř tam, kde se koncentruje a působí škody, a umožnit jí pást se na volných plochách. Na takových místech je naopak lov omezován, aby zvěř mohla v klidu přijímat potravu a neškodila v lese. K lovu Saské lesy přistupují velmi pragmaticky, a pokud to nevyžaduje zákon, lovce téměř v ničem neomezují.
Efektivním prostředkem snižování stavů spárkaté zvěře se staly profesionálně zorganizované a vedené naháňky se slíděním, na nichž se během několika hodin uloví více kusů než při tradičních individuálních způsobech lovu (přepočteno na počet návštěv na ulovení jednoho kusu). V honitbě navíc dochází k menšímu zneklidňování zvěře. Naháňky jsou pořádány nejčastěji od října do prosince na výměrách kolem 800 ha, s účastí několika desítek střelců. Loví se veškeré druhy spárkaté zvěře. Střeleckými stanovišti jsou nízké otevřené naháňkové posedy, umožňující střelcům mít maximální přehled o okolí a být v případě střelby dostatečně pohybliví. Rozhodující je hustota těchto loveckých zařízení (asi jeden posed na 10 ha) a jejich rozmístění v terénu (musejí stát u míst, kde zvěř přechází z krytu do krytu). Velice důležité je mít k dispozici dostatek zkušených psovodů a kvalitních psů (přibližně jeden pes na 20 ha krytu) a psy nasazovat na správných místech. Vše je velmi pečlivě připraveno a řízeno.
„Trvalo nám určitou dobu, než jsme náš personál přesvědčili o smysluplnosti tohoto způsobu lovu. Když pak lidé vidí, že se výsledky dostavují, změny respektují,“ tvrdí dr. Eisenhauer. Postupně se zcela obrátil poměr spárkaté zvěře ulovené na individuálních lovech a na lovech společných. Zatímco dříve se na individuálních lovech ulovilo jednoznačně více zvěře, dnes je poměr 80 % ku 20 % ve prospěch lovů společných. Profesionálně připravené naháňky se slíděním jsou podle dr. Eisenhauera v tomto kontextu klíčovým nástrojem. Vše kolem naháněk se časem podařilo dostat na vysokou úroveň – akce jsou perfektně zorganizované, logisticky řešené, byla vybudována potřebná infrastruktura. Samozřejmostí je dostatek dobrých psů a zkušených střelců.
Postupem času se ještě více ustoupilo od lovu pro trofeje. Lov jelenů s hmotností trofeje nad 3 kg je využíván jako motivační faktor pro stálé lovecké hosty, kteří intenzivně loví holou zvěř, chovají lovecké psy využívané na naháňkách pořádaných Saskými lesy, pomáhají udržovat lovecká zařízení atd. Pokud si plní své povinnosti, dostanou možnost lovit silného jelena zdarma.
Význam pro dosažení vytčených cílů mají u Saských lesů podle dr. Eisenhauera „hegegemeinschafty“, obdoby našich oblastí chovu zvěře. Na jejich jednání docházejí zástupci státních lesů a vysvětlují myslivcům postoje podniku. „Tam, kde tyto oblasti nejsou, je třeba je zakládat a aktivně komunikovat s místními myslivci. Pod hlavičkou oblasti chovu lze sestavovat pružné skupinové plány lovu, reagovat na migrace zvěře během roku atd. Myslivci, kteří se do těchto aktivit zapojují, dokazují, že mají zájem společně řešit současné problémy. A naopak – státní lesy prokazují, že uznávají smysl této platformy a její význam pro lesnictví a myslivost. Dialog samozřejmě předpokládá vzájemný respekt navzdory odlišným cílům, oboustranný zájem a ochotu věci řešit.“

JAKÉ VÝSLEDKY ZMĚNY PŘINESLY?
Stavy jelení zvěře v Sasku se v druhé polovině minulého století prudce zvyšovaly a maxima dosáhly na přelomu 80. a 90. let. Počátkem 90. let se v honitbách Saska lovilo téměř 6000 kusů, pak odstřel klesl. V posledním tříletém období 2016/2017–2018/2019 se v Sasku ulovilo celkem 12 237 kusů jelení zvěře, z toho 5622 v honitbách státních lesů. „Průměrný úlovek v celé zemi byl v uvedeném období 4079 kusů. Přitom začátkem 60. let se na území dnešního Saska lovilo kolem 750 kusů jelení zvěře,“ upozorňuje dr. Eisenhauer. „Když tato čísla porovnáme, je zřejmé, že hovořit dnes o genocidě jelení zvěře, z níž nás obviňují někteří myslivci, je propaganda s cílem za každou cenu udržet její ekologicky neúnosně vysoké stavy a zneužívat k tomu veřejnost.“
Podle dr. Eisenhauera je současný stav nadále celkově neuspokojivý, nicméně je třeba všímat si oblastních rozdílů. „Například na Lesní správě Neudorf v západních Krušných horách se díky naháňkám se slíděním podstatně zlepšila efektivita lovu a procento loupání se snížilo z osmi na přibližně polovinu při úlovku okolo 500 kusů jelení zvěře ročně na lesní ploše 12 000 ha. Tlak zvěře je tam ale pořád tak silný, že ve stále značném počtu revírů není možné, aby například jeřáb dorostl do 50 cm. Bez ochrany před zvěří není možná umělá obnova jedle bělokoré, cenných listnáčů, a na některých lokalitách dokonce ani buku. Na extrémních lokalitách neodrůstá ani přirozené zmlazení smrku.
Máme ale lesní správy a revíry, kde po silné redukci jelení a intenzivním lovu srnčí zvěře již vznikla pokročilá stadia stanovištně vhodných kulturních lesů s velkou druhovou diverzitou. A stále se tam ročně loví okolo sedmi kusů jelení zvěře a sta kusů srnčí zvěře na 1000 ha. Na Lesní správě Eibenstock rovněž v části západních Krušných hor proběhla silná redukce jelení zvěře a její roční úlovek se za posledních 15 let pohybuje mezi pěti až sedmi kusy na 1000 ha. Dnes tam již téměř není nutné stavět oplocenky, stanovištně vhodná obnova veškerých dřevin v podstatě bezproblémově odrůstá a v současnosti se tam ustupuje i od individuální ochrany jedle. Za 25 let tam vznikl úplně jiný les. Kolegové tam důslednou a tvrdou prací dosáhli nadějného stavu lesa, ale stále jsou teprve na začátku náročné cesty k trvale udržitelným lesům. Podobné příklady najdeme i v severní části lesních správ Bärenfels a Neustadt ve východních Krušných horách.“
Podle dr. Eisenhauera se zdá, že na většině organizačních jednotek se daří lovit přírůstek, ale to při současných počtech spárkaté zvěře nestačí. Jedním z důvodů tohoto stavu je fakt, že režijní honitby podniku spolu často nesousedí, jsou rozmístěny mozaikovitě a vlastníci či nájemci ostatních honiteb mohou mít (a často mají) na stavy zvěře a myslivost zcela jiný názor. Tyto honitby jsou pak zásobárnou zvěře.
Naši myslivci, kteří by se zajímali o trofejovou kvalitu zvěře z honiteb Saských lesů, se toho moc nedozvědí. Trofej je totiž podle dr. Eisenhauera jednou z posledních věcí, které se sledují. Podobně odlišný názor ve srovnání s naší republikou je i na další zavedené principy myslivosti. Saské lesy například prosazují velmi restriktivní přístup k přikrmování zvěře – v zimním období je zvěř jen minimálně přikrmována. Podnik chápe péči o zvěř především v tom smyslu, že přestavbou lesa jí vytvoří lepší životní podmínky a ústupem od individuálních způsobů lovu zvěř nebude po velkou část roku zneklidňována. Opatření, jako jsou přezimovací obůrky, zvěřní políčka nebo předkládání antiparazitárních přípravků zvěři, se nepoužívají vůbec. Dochází pouze k extenzivní péči o louky poskytující přirozenou pastvu. Tu zvěř nachází i v lesních porostech, kde jsou přirozenému vývoji ponechávány mezery s bylinným patrem.

LESNÍCI VERSUS MYSLIVCI
Dr. Eisenhauer již před lety přiznal, že systém pronájmu honiteb mysliveckým spolkům a jejich hospodaření v honitbách byl pro tradiční výkon práva myslivosti a hospodaření se zvěří lepší než dnešní management zvěře. Jedním dechem však dodal, a trvá na tom dodnes, že mimořádná situace si vynutila mimořádné řešení, což vyvolává mezi saskými lesníky a myslivci diskusi plnou emocí.
„Jestliže si chceme v našich honitbách zachovat vliv na stavy zvěře a její působení na les, nejde to udělat jinou cestou než tou, pro niž jsme se rozhodli,“ hodnotí situaci dr. Eisenhauer. „Pokud jsou naším cílem zdravé lesy s přiměřenými stavy zvěře, je námi zvolená cesta jediným řešením, jak tohoto cíle dosáhnout. Mnozí myslivci nás za náš způsob managementu zvěře ostře kritizují, vyčítají nám, že děláme genocidu zvěře. Jejich argumenty jsou však dosti slabé – na rozdíl od nás nepoužívají konkrétní čísla, data, příklady. Když budu chtít někomu vysvětlit, co děláme, proč to děláme a jak to děláme, vezmu ho na lesní správy Eibenstock, Neustadt nebo Bärenfels a přímo na místě nebo na fotografiích mu ukážu, jaký les tam byl dříve a jaký je tam dnes. A jelení zvěř tam stále je, i když samozřejmě ne v takovém množství jako kdysi. Na druhé straně mohu ale stále ještě prezentovat bohužel i jiné příklady, které jsou ukázkou ekologické katastrofy. Naštěstí se ale již konečně začalo pracovat na změně.
Přemýšlel jsem, jestli úplně zakázat oplocenky a významně omezit individuální ochranu. Ukázala by se tak celá problematika ve smyslu nevyrovnaného vztahu mezi myslivostí na jedné straně a kulturní krajinou se zachováním a obnovou její funkčnosti na straně druhé. Zvěř za tuto situaci nemůže, je pouze předmětem myslivecké sebestřednosti. Ochrana lesa před škodami působenými zvěří u Saských lesů stojí daňové poplatníky každý rok dva až tři miliony eur. Významnější je ale skutečnost, že v oplocenkách není možné pěstovat a obhospodařovat trvale funkční lesy. Přitom jde o víc než o pouhou produkci dříví – jde o funkčnost kulturní krajiny, retenční schopnost horských lesních ekosystémů při přívalových srážkách, o zmírnění povodní, ochranu půdy a klimatu, obnovu stanovištně vhodných dřevin, a tím o funkční biodiverzitu lesů. V takovém procesu jsou oplocenky drahou a nefungující zátěží.
Na Lesní správě Neudorf bylo při tvorbě lesního hospodářského plánu ještě stále navrženo potenciálně 1800 nových oplocených obnovních prvků. To je indikátor toho, že je nevyhnutelné něco změnit. Je potřeba, aby se důsledně šlo cestou, kterou jsme se vydali – cestou pro les ekologicky významné redukce jelení zvěře a intenzivního lovu srnčí zvěře. Profesionálně a s respektem ke zvěři.
Přestavba smrkových a borových monokultur v Sasku je během uplynulých 30 let svou intenzitou a kontinuitou ohromnou šancí v dějinách saského lesního hospodářství. Selhání a zmaření této šance do budoucnosti by veřejnost lesníkům neodpustila, a to zcela oprávněně.“

ČESKO A SASKO: NAJDI JEDEN ROZDÍL
Čtenáři, který očekává odpověď na otázku, proč „saský model“ nejde momentálně přenést do českých podmínek, a dočetl až sem, již asi není potřeba nic vysvětlovat. Zásadní rozdíl tkví v přístupu k pronájmům státních honiteb. Dokud se nezmění, není o čem mluvit a nic nezmůže ani narychlo přijaté legislativní opatření, byť by byly úmysly jeho tvůrců vedeny upřímnou snahou zlepšit situaci.

David Vaca

Článek vyšel ve Světě myslivosti č. 12/2019