Přihlásit

Odešel MVDr. Pavel Forejtek, CSc.

Po těžké nemoci zemřel dne 2. dubna 2021 v úzkém rodinném kruhu doma v Židlochovicích MVDr. Pavel Forejtek, CSc., veterinární lékař, výzkumník, pedagog, publicista a zapálený myslivec. Naše myslivost tak přišla v krátké době o další výraznou osobnost. MVDr. Forejtka si připomeneme rozhovorem „Chybí nám sebereflexe a nechceme se změnit“ uveřejněným u příležitosti jeho sedmdesátin ve Světě myslivosti č. 1/2021.

Doporučený Odešel MVDr. Pavel Forejtek, CSc. Foto archiv redakce

Pavle, na úvod asi očekávaná otázka: jak jsi se dostal k myslivosti?

Já měl velké štěstí, protože už jako dítě předškolního věku jsem chodil do lesa s takovými personami, jako byli kynolog Richard Knoll nebo puškař Adolf Machač, s nimiž se přátelil můj dědeček. Společně měli mezi válkami pronajatou honitbu v Brně‑Žebětíně. Díky setkávání se s těmito pány a dalšími dědečkovými kolegy jsem bral myslivce jako někoho, kdo zvěř loví, z úlovku má radost, ale současně má úctu ke zvěři, pokoru před přírodou. V tomto prostředí jsem vyrůstal. Dědeček bohužel poměrně brzy zemřel, takže pak došlo k přerušení mého kontaktu s myslivci a myslivostí. O přírodu jsem se nicméně nadále zajímal a chodil do nejrůznějších kroužků. Ale pozor, ty neměly nic společného s myslivostí! Kdyby mi někdo kolem 15. roku řekl, že se budu někdy věnovat myslivosti, tak bych si zaťukal na čelo.

 

Proč?

Tehdy jsem byl naladěn úplně jinak, ochranářsky, a myslivce jsem neměl nijak zvlášť v oblibě. Po gymnáziu jsem šel na Vysokou školu veterinární v Brně a teprve na studiích, ve 23 letech, jsem absolvoval zkoušku z myslivosti. Tehdy se můj vztah k myslivosti diametrálně změnil. Seznámil jsem se s prof. Josefem Hromasem z Lesnické a dřevařské fakulty, tenkrát tedy ještě inženýrem, a lidmi kolem něho a myslivosti jsem zcela propadl. Praktické myslivosti jsem se začal věnovat v Mysliveckém sdružení v Brně‑Komíně, které hospodařilo v úžasné honitbě, kde se dal ulovit medailový daněk, medailový muflon, dobrý srnec, drobná tam byla…, všechno. To bylo v letech 1975, 1976, kdy začaly prudce klesat stavy drobné zvěře. Tam jsem také zažil první experimenty s umělým chovem bažanta.

 

Jak jsi se dostal na myslivecky velmi prestižní místo na Lesním závodě Židlochovice?

Po promoci jsem nastoupil nejprve do Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně, kde jsem se věnoval problematice reprodukce hospodářských zvířat. Již tehdy jsem si ale vymohl, že jsem tam mohl mít malou parazitologickou laboratoř. V té době se začínalo s experimenty zaměřenými na odčervování zvěře, odborně s aplikací antiparazitárních přípravků volně žijící zvěře. Toto téma mě nadchlo, protože jsem měl pocit, že můžu pomoci zvěři. V roce 1984 jsem dostal možnost odejít na Lesní závod Židlochovice na pozici veterinárního lékaře. A tak jsem z ústavu prchl. Ono to pro mě bylo důležité i z toho důvodu, že jsem byl jako vědecký pracovník tlačen k tomu, abych vstoupil do strany a angažoval se politicky, což jsem rozhodně neměl v úmyslu.

 

V Židlochovicích jsi se tedy hned věnoval profesionálně myslivosti?

Počkat, pozor, to nebylo tak úplně jednoduché! K lesnímu závodu jsem nastoupil jako veterinář a v popisu práce jsem měl nejrůznější úkoly, kromě jiného například dohled nad zdravotním stavem koní pracujících v lese. To pro mě bylo trauma, protože koním jsem nikdy nerozuměl. Naštěstí to netrvalo moc dlouho. Postupně jsem se soustředil na problematiku intenzivních chovů zvěře, tedy na bažantnice a obory, a k tomu později přistoupila myslivost u lesního závodu jako celek, správa židlochovického zámku, ekologie atd. Na závodě jsem působil dvacet let – do roku 2004, kdy jsem byl tehdejším vedením vyhozen bez udání důvodů. Na práci na lesním závodě vzpomínám jen v dobrém, byly to krásné roky. A protože boží mlýny melou pomalu, ale jistě, ti, kteří mohli za můj odchod, dopadli později stejně. Dnes už opět s lesním závodem spolupracujeme, za což jsem rád. Ono, když někde pracuješ tak dlouho a naučíš se říkat „můj lesní závod“, tak už se ti to z hlavy nedostane.

 

Čemu jsi se věnoval po svém vyhození?

Byl jsem sice vyhozen, ale zůstaly mi všechny kontakty, takže mnoha věcem, kterými jsem se zabýval na lesním závodě, jsem se začal věnovat jako soukromá osoba. Mám na mysli komerční odchov bažantů, obchod se zvěřinou atd. K tomu jsem měl a stále ještě mám veterinární praxi, působil jsem jako pedagog na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně a Fakultě lesnické a dřevařské v Praze, pracoval jsem pro Středoevropský institut ekologie zvěře Vídeň‑Brno‑Nitra a tak dále. Nemůžu si stěžovat, že bych neměl co na práci.

 

Co byla tvá hlavní specializace v Židlochovicích?

Mým hlavním tématem byl bažant a všechno kolem něho. Snažil jsem se doplňovat znalosti o nové poznatky, byl jsem v kontaktu se zahraničím, což mi práce umožňovala. Koncem 80. let bylo na Lesnické a dřevařské fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně otevřeno postgraduální studium, které jsem absolvoval a rovněž v jeho rámci se věnoval bažantí zvěři. Při této příležitosti jsem si uvědomil, jak je nutné vzdělávat se po celý život a mít o to zájem. A to je věc, která mi u většiny našich myslivců chybí.

 

Jak to myslíš?

Myslivci vědí, že stačí uspět u základních zkoušek, o jejichž kvalitě můžeme diskutovat, a pak už nemusejí dělat vůbec nic. Číst odborné časopisy, knihy, hledat si informace na internetu, to dělá jen malá část z nich a většina žije z toho, co se dozvěděli v kurzu. A z toho chtějí vyžít celý život. Přitom spousta věcí se vyvíjí, objevují se nové poznatky, mění se pohled na různé věci. Když to vztáhnu na sebe, tak krátce poté, co jsem složil zkoušku z myslivosti, jsem se zapojil do vzdělávání myslivců a přednášel jsem v kurzech, kromě jiného i věci, jimž se dnes směji, například že zvěřina nesmí přijít do kontaktu s vodou, nebo jsem zapáleně vysvětloval, jak se má správně vyháčkovat bažant, vymačkat zajíc apod. Z dnešního pohledu nesmysly. Myslivost má totiž jedno velké minus, a to tendenci k přeceňování tradic. Tradice je nádherná věc, ale musí to být tradice, která je přínosná a má nějaký pozitivní výsledek. My však v mnoha případech papouškujeme s prominutím nesmysly nebo odborně neopodstatněné věci a argumentujeme tím, že jde přece o tradice. Papouškoval jsem i já, nemám problém to přiznat. Je smutné, že tento jev mezi mnoha myslivci, a dokonce mysliveckými funkcionáři stále přežívá. U mladých adeptů myslivosti sleduji, jak přemýšlejí, co si myslí. A je to poněkud hořké zjišťování. U mnoha z nich pozoruji velké nadšení pro myslivost. Myslím, že 15–20 procent adeptů je pro ni schopno obětovat vše. Ale nejsem si jistý, jestli těch 15–20 procent adeptů je ochotno vzít si odbornou knížku a něco si přečíst. Spíše se budou vracet k tomu, co se naučili u zkoušek, a to dokola omílat.

 

Jak z toho ven?

Podle mého názoru je systém vzdělávání nastaven špatně. Představ si současnou nejznámější učebnici myslivosti – Penzum. Tlustá publikace formátu A4, přes 700 stran. Obrovské množství informací, které má problém opravdu poctivě se naučit vysokoškolák. A my tuhle knihu dáváme do rukou i lidem, kteří nemají vysokou školu, a očekáváme od nich, že se vše dopodrobna naučí. Já nechci snižovat jejich schopnosti, ale obávám se, že pro většinu adeptů není možné, aby úplně vše detailně nastudovali, a ještě aby si to uchovali v hlavách. Pak samozřejmě zkouška velmi často vypadá tak, že komisař uchazeči řekne „povězte mi něco o jelenovi“, uchazeč si zpravidla na něco vzpomene, a zkoušku z předmětu zoologie má za sebou. A tak to jde předmět po předmětu, až máme hotového nového myslivce… Věř mi, že po letech, co se věnuji vzdělávání myslivců, vím, co říkám.

Když se ptáš, jak z toho ven, tak cestou je podle mého názoru zúžení objemu znalostí, které by se měly požadovat po uchazečích o lovecký lístek. Vybraly by se věci, které jsou skutečně podstatné, především z biologie zvěře, plus věci aktuální pro výkon myslivosti a při zkouškách by byly striktně vyžadovány skutečně perfektní znalosti tohoto učiva. Tedy ne, že si uchazeč vzpomene na „něco o jelenovi“, ale že bude dokonale znát to, co bude v učebních textech. A další důležitá věc – u zkoušek nesmí zkoušet „strejda strejdu“. Zkušební komise by měly být celé z jiného okresu, než je ten, kde se zkouška koná. Nesmí to fungovat tak, že „tohle je Frantův kluk, támhle Pepův kluk a buďme rádi, že máme mladý“.

 

To by byly ovšem dost revoluční změny…

Pozor, nastavení systému základního vzdělání je jen jedna věc. Druhá je najít způsob dalšího vzdělávání. Podobná situace jako u základních zkoušek je totiž u zkoušek pro myslivecké hospodáře, protože „hospodáři nejsou“. Uznávám, že změnit současný systém by bylo velmi obtížné, a to i proto, že bychom naráželi na to, kdo by měl kontrolovat, jestli vše funguje, jak má. Podle mě by to měla být státní správa. A tím jsme u dalšího velkého problému.

 

Státní správa a její pravomoci jsou dlouhodobě předmětem diskuse, a to zejména s ohledem na reálné ovlivňování hospodaření v honitbách…

Nedávno jsem četl článek jednoho z místopředsedů Českomoravské myslivecké jednoty, který si v něm postěžoval, že nám, myšleno myslivcům, se neprávem přisuzují vysoké stavy spárkaté zvěře. Já nevím, komu jinému by se měly přisuzovat, když jsme to my, kteří v honitbách hospodaříme. Jestliže nám neustále narůstají stavy jelení, daňčí a sičí zvěře a u těchto druhů máme enormně narušenou pohlavní a věkovou strukturu, tak kdo za to může? To se jeleni a daňci, hlavně ti staří, zabíjejí v lese o stromy nebo skáčou pod auta? Samozřejmě, že všichni víme, jak to je, ale nikdo nemá sílu změnit to, zůstáváme jen u proklamací. A nikdo to ani nemá sílu kontrolovat. Tam je někde chyba a tam je potřeba hledat řešení. Tedy pokud ho vůbec chceme hledat. Já bych řešení hledal v souvislosti se státní správou.

 

Někde změny vyvolává tlak na uživatele honiteb kvůli škodám působeným zvěří…

Je fakt, že asi tak na přelomu tisíciletí to chvíli vypadalo, že škody působené zvěří v zemědělství myslivce zlikvidují. Kdekdo za ně uplatňoval náhradu. Jenže pak se začaly vyplácet dotace a dnešní zemědělce, tedy alespoň ty velké, kteří mají rozhodující slovo, škody působené zvěří v podstatě nezajímají. Oni poberou dotace a nemají zájem handrkovat se s nějakými myslivečky. Notabene když mnozí z nich jsou sami myslivci. Takže jsme v situaci, která vyhovuje skoro všem. Spárkaté zvěře máme tolik, že každý rok trháme rekordy v odstřelu. A že nejsou staří jeleni nebo daňci, nad tím se mávne rukou: buďme rádi za ty šestileté, vždyť i ti nějaké parohy mají. A to je další věc, která mě dost trápí. V roce 1983 jsem začal jezdit do Jeseníků. K povolence na dobrého jelena jsem se nedostal, ale byl jsem štěstím bez sebe z toho, že jsem v říji mohl mezi takové jeleny chodit. S kamarády průvodci jsme se v lese před jelenem dohadovali, jestli mu je dvanáct, nebo třináct let. A když se jelen střelil, táhli jsme ho dolů a nebyli si jistí, jestli má alespoň 11 let, tak jsme se všichni třásli strachy. A dnes? Ze všeho nejvíce mě mrzí, že ti moji kamarádi a jejich následovníci loví na stejných místech šestileté jelínky, protože nic jiného tam nemají.

 

Jak to vidíš dál s vývojem stavů spárkaté zvěře?

Nenapadá mě, jaký mechanismus by mohl v současné době nárůst stavů spárkaté zvěře zastavit. Je ale možné, že práci za nás budou dělat choroby. Na severu Evropy se vyskytuje chronické chřadnutí jelenovitých. Blíží se k nám africký mor prasat. Takže budeme z lesa vytahovat padliny a nechávat si za to vyplácet nálezné? Je toto smyslem myslivosti?

 

Jaká je tvá prognóza, co se týče rozšíření afrického moru prasat na naše území?

Podle mého názoru nemáme šanci, že by se nám vyhnul. Kleště se svírají a my jsme jednou z enkláv v Evropě s nejvyššími stavy černé zvěře ve volnosti. Je pouze otázkou času, kdy se k nám mor dostane. Jedinou výhodou České republiky je, že v podstatě nemáme malochovy domácích prasat a velkochovy jsou dnes již tak chráněné, že pravděpodobnost, že by divočák pronikl do tohoto typu chovu, je minimální. Africký mor prasat se tak bude týkat pouze černé zvěře a myslivecké komunity a opatření budou dopadat na myslivce a volně žijící prasata divoká. Tím jsem si jistý, a přesto sleduji, že velká část myslivců bere situaci na lehkou váhu. Vloni jsme vytvořili nový rekord v úlovku černé zvěře, asi 240 tisíc kusů. Mám důvod se obávat, že ve skutečnosti se jí ulovilo mnohem více. A za této situace na mnoha naháňkách slyšíš pokyn od mysliveckého hospodáře, že se nemají střílet dospělí divočáci. Někde za to dokonce hrozí pokutou. Kde to jsme? Tím se opět dostáváme k odborným znalostem myslivců. Až mor přijde, tak místo na naháňky budeme chodit sbírat padliny.

 

Co by se dělo s českou myslivostí, kdybychom přišli o divočáky, resp. o jejich současné početní stavy?

Hodně myslivců by bylo zklamaných a smutných. Ale pozor, divočákům nehrozí, že zmizí. Akorát jich bude podstatně méně než dnes. To se dotkne asi nejvíce tzv. rychle vzniklých myslivců, jejichž zájmem jsou kromě nejlepší lovecké výzbroje a výstroje velké výřady a kapitální trofeje, které je potřeba získat co nejrychleji, aby se mohli poměřovat s kamarády. Tito lidé o skutečné myslivosti nevědí nic, pro ně je to jen soutěž v tom, kdo bude mít silnější trofej, kdo na naháňce uloví více kusů, kdo absolvuje více loveckých cest do ciziny. Podle mého názoru se ze současného systému mysliveckého hospodaření bohužel vytrácejí uvědomělí a odborně zdatní myslivci, kteří jsou zárukou toho, že v honitbách věci fungují tak, jak by fungovat měly, a že se například kromě velkého jelena uloví i potřebný počet kusů holé zvěře. Takoví lidé by měli mít v honitbách největší slovo, ale ti podle mě chybějí.

Když se vrátím k divočákům, tak jsme v situaci, kdy na základě zastaralých znalostí o této zvěři a nejspíš s pocitem, že její početní stavy jsou stále na úrovni jako před možná už desítkami let, stále hájíme dospělou zvěř, především bachyně, aby se mohly rozmnožovat. To ale nepůjde do nekonečna. Vysoké stavy a úlovky spárkaté zvěře obecně bohužel způsobují to, co sami proklamativně odmítáme – myslivost se zužuje jen na lov, zatímco ostatní věci, které dělají myslivost myslivostí, jsou odsouvány do pozadí.

 

Jak by v současné době měla být myslivost definována?

To je samozřejmě věc širší diskuse. Každopádně by nemělo jít o kulturní a spolkovou činnost v krajině, ale o aktivní management zvěře s ohledem na krajinu. Pokud stavy hlavních druhů spárkaté zvěře permanentně rostou, hlavním úkolem nás myslivců je tento trend zastavit a stavy snížit. To je bez diskuse. Ale to se bohužel neděje. A bojím se, že společnost se na nás jednou obrátí a zeptá se: myslivci, co jste dělali? A bude třeba hledat jiný způsob řešení, v němž již ale nebudeme hrát hlavní roli.

 

Jedním z problémů naší myslivosti je úbytek myslivců, a to za situace, kdy stavy zvěře narůstají. Jak moc velká komplikace to je?

To, že myslivců u nás ubývá a zvěře přibývá, jsou holá fakta. Je možné, že v budoucnu tady vznikne něco jako institut profesionálního lovce, asi se k tomu dostaneme. Ale tomu by musela opět předcházet diskuse a především by se musela zásadně změnit legislativa.

 

Mluvili jsme o škodách působených zvěří v zemědělství. Ale co škody na lese?

Pokud zemědělci dokážou díky dotacím přimhouřit nad škodami působenými zvěří oči, můžeme být jen rádi. Škody na lese jsou ale něco jiného, v tomto případě jde o ochranu přírody. Zatímco cyklus pěstování polních plodin je jednoletý, les roste několik desítek let. V posledních letech u nás navíc odumřely rozsáhlé smrkové porosty a zalesnit vzniklé holiny při současných stavech spárkaté zvěře bude nesmírně obtížné. Pokud se v zasažených oblastech nepodaří včas stavy zvěře snížit a udržovat je na nízké úrovni, do budoucna očekávám velké problémy a konfliktní situace mezi lesníky a myslivci.

 

Jak se díváš na spojení myslivost rovná se ochrana přírody?

S tím lze souhlasit jen do určité míry. A pokud někdo tvrdí, že myslivci jsou jedinými skutečnými ochránci přírody, tak s tím nemůžu souhlasit vůbec. Co chrání myslivci? Především ty druhy zvěře, které chtějí mít v honitbách, aby je mohli lovit. Nedělejme si iluze, že většina myslivců se věnuje ochraně vzácných rostlin, ptáků nebo třeba velkých šelem. Nic takového se neděje. A pak si přečteme v článku zmíněného funkcionáře ČMMJ, že ochranáři jsou vlastně pseudoochranáři. Nazývat takto lidi, kteří určité skupině živočichů či rostlin zasvětili celý život, zabývali se jejich studiem na vysoké škole a průběžně sledují odbornou literaturu, je nonsens. A my se před ně postavíme a řekneme jim: vy nejste ochranáři, jste pseudoochranáři! Když to bude sledovat rozumný nezasvěcený člověk, tak musí pohrdat ne těmi ochranáři, ale námi. Měli bychom si uvědomit, že taková vyjádření jsou, řekl bych, až nehorázná a sami si jimi škodíme.

 

Kdo kromě již zmíněných mysliveckých osobností ovlivnil nebo stále ještě ovlivňuje tvůj pohled na myslivost?

Díky své práci, ať už ve Výzkumném ústavu veterinárního lékařství, na Lesním závodě Židlochovice, nebo později, když jsem byl na volné noze, jsem měl možnost setkat se nebo dokonce být v pravidelném kontaktu s mnoha mysliveckými osobnostmi, čehož si velmi vážím a rád na ně vzpomínám. A nemuseli to být vždy významní lovci. Pokud bych mohl alespoň někoho uvést, jako první by to byl Ing. Zdeněk Kux, myslivec, ornitolog a vedoucí zoologického oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Spolu jsme zkoušeli adepty v kurzech myslivosti. Dalším byl doc. Karel Hudec, náš význačný ornitolog, který sice nebyl myslivec, ale velice fundovaně a s racionálním pohledem dokázal posuzovat různé myslivecké problémy. Nikdy nezapomenu na doc. Pavla Hella z Nitry a samozřejmě na již zmíněného prof. Josefa Hromase. A pochopitelně nesmím zapomenout na mého „mysliveckého a lesnického tátu“ a kamaráda Ivana Višňáka, vedoucího polesí Židlochovice. Ti všichni se na nás dívají už shora. Když mám jet někam přednášet nebo zkoušet, těším se na setkání se zde přítomným prof. Petrem Koubkem, s prof. Jaroslavem Červeným, doc. Vladimírem Hanzalem nebo s doc. Vlastimilem Hartem, což jsou moji přátelé, s nimiž máme společné názory na svět a vždy se dokážeme hodiny bavit o tom, jak by věci v myslivosti měly správně fungovat a co by se mělo změnit, abychom se na příštím setkání vzájemně ujistili, že se nezměnilo vůbec nic.

 

Změny v myslivosti může přinést nová politicko‑společenská situace, jak vidíme například v Polsku nebo nejnověji na Slovensku. Letos budou v České republice parlamentní volby, které můžou vynést do popředí nová politická uskupení, jež by se mohla postarat o změnu některých starých pořádků. A to žádoucím, ale i nežádoucím směrem…

Taková situace může nastat velice snadno a pak by se změnil i přístup státu k myslivosti v té podobě, jak ji známe, a myslivost by se mohla dostat do úplně jiné pozice. Klidně by se mohlo stát, že někdo nový „nahoře“ si řekne, že není nadále možné, abychom měli tak vysoké škody působené zvěří, bouchne do stolu a zavede nový přístup a nová pravidla, která se nám vůbec nemusejí líbit. Obávám se, že by to mohl uspíšit i fakt, že obraz myslivců v očích většinové společnosti bohužel neustále klesá. Nutno říci, že v mnoha ohledech si za to můžeme sami.

 

Můžeme se ještě vrátit k předkládání léčivých přípravků spárkaté zvěři, jemuž jsi se v 70. letech věnoval? Dnes jsi jeho velkým kritikem. Jak došlo k té změně názoru?

Jak jsem již řekl, tehdy jsem byl z léčení zvěře nadšený, protože jsem v tom viděl něco, čím jí můžeme pomoci. Uvědom si také, že to bylo v polovině 70. let, kdy stavy spárkaté zvěře byly na úplně jiné úrovni než dnes. O černé jsme skoro nevěděli, jelení zvěře jsme lovili sotva polovinu, co dnes, daňci byli hlavně v oborách atd. Takže jsem měl pocit, že se tím zvěři pomůže. Postupem času jsem však došel k závěru, že jde o nesmysl, protože chtít něco ovlivňovat tímto způsobem ve volné přírodě je odborný nonsens. Vysvětlím proč. Nikdy přesně nevíme, kolik zvěře ve volné přírodě je, kolik jí zrovna v daný moment, kdy bude v korytě předloženo medikované krmivo, přijde, jaké mají jednotlivé kusy parazity, jakou mají ty kusy hmotnost atd. To znamená, že neznáme základní vstupní informace pro to, abychom mohli dávkovat přesné množství léčiva. Vše jen odhadujeme. Jakým výsledkem to asi tak může skončit? Dalším aspektem je, že bychom se měli vyvarovat vnášení dalších chemických prvků do přírody. Pokud ale někdo chce léčit zvěř v oboře, proti tomu nic nemám. Oborník by měl vědět, kolik zvěře v chovu má, a podle toho připravit a aplikovat medikované krmivo, stanovit třítýdenní ochrannou lhůtu atd. Žádný problém.

A již jen na okraj – k otázce, proč je dnes tolik parazitů, proč se například hodně objevuje střečkovitost. No protože máme hodně zvěře! Některé honitby jsou vysloveně přezvěřené a jejich uživatelé se diví, když má zvěř parazity. Zase jsme u té odbornosti… Podobné je to s přikrmováním. My myslivci rádi říkáme, že zvěři pomáháme tím, že ji v zimě přikrmujeme. To, že ji přikrmujeme, je pravda, ale jakým způsobem ji přikrmujeme? Každý zootechnik studuje pět let na to, aby uměl krmit jalovici. My myslivci si někde přečteme něco málo o tom, jak se má přikrmovat spárkatá zvěř, a hned jsou z nás odborníci na výživu zvěře. Výsledkem je, že většina myslivců nanejvýš o víkendech nosí nejrůznější krmiva do krmelců, aniž by věděli, kolik zvěře jim k těmto zařízením chodí a v jaké skladbě. Neřeší, co tento způsob přikrmování udělá s trávicím traktem zvěře, uzpůsobeným v zimním období přirozené potravní nabídce, atd. Všechno špatně! A s léčením je to podobné. Dnes jsme jedním z posledních států v Evropě, ne‑li posledním, který to povoluje. Už to by nás mělo upozornit, že asi něco není v pořádku.

 

Mohl bys prozradit, kde se v současné době věnuješ myslivosti?

Díky dobrým vztahům s Lesním závodem Židlochovice mám povolenku k lovu tady u nás. Není to dlouho, co jsem jezdil do honitby na Prostějovsku, kde jsem působil i jako myslivecký hospodář. To skončilo ve chvíli, kdy jsem při rozvážení sena načapal při pytlačení dva velmi vysoce postavené pány, kteří se postarali o to, že jsem bleskurychle přišel o průkaz mysliveckého hospodáře. Já už toho moc nenalovím. S věkem se člověk celkově zklidní a to se u mě odrazilo i v lovecké aktivitě. Ne že bych už nezašel na čekanou, ale není to jako dříve. Rád lovím divočáky a srnce, mám ulovené dobré jeleny k životním jubileím, několik kamzíků v Rakousku, muflona, který byl ve své době nejsilnější mufloní trofejí u nás…

 

Počkej, o tom nám budeš muset napsat do našeho seriálu o legendárních loveckých trofejích!

Proč ne, váže se k tomu docela zajímavá historka.

 

Pavle, povídáme si dvě hodiny a stále jsme se ještě nedostali ke spoustě věcí, na které bychom se rádi zeptali…

Něco si musíme nechat i na příště. Tak třeba za deset let.

Děkujeme za rozhovor.

David Vaca a Petr Koubek

 

Poslední změna: 3. duben 2021

(0 hlasů)

Diskuse na serveru SvetMyslivosti.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na SvetMyslivosti.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.