Návrh změn v mysliveckém plánování. Krok správným směrem?

V souvislosti s rozsáhlou kůrovcovou kalamitou, která postihla naše území, právě prochází Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky návrh novely lesního zákona. K projednávanému materiálu byl ve druhé polovině letošního července předložen pozměňovací poslanecký návrh, jehož obsahem jsou změny v zákoně o myslivosti. Protože návrh přináší poměrně významné zásahy do mysliveckého hospodaření, stojí za to si ho přiblížit.
Kompletní text návrhu novely lesního zákona je dostupný na internetových stránkách Poslanecké sněmovny. Pro účely tohoto článku postačí přiblížit si navrhované změny, které se týkají myslivosti, pouze bodově.

MYSLIVECKÉ PLÁNOVÁNÍ
Zcela zásadní navrhovanou změnou je, že podle textu novely by plán mysliveckého hospodaření pro honitbu každoročně stanovil orgán státní správy myslivosti. O vydání plánu by se vedlo správní řízení, přičemž rozhodnutí, kterým se plán stanoví, by v řízení bylo prvním úkonem. Podkladem pro stanovení plánu by bylo každoroční sčítání zvěře v honitbě, které by prováděl její uživatel.
Pokud by v honitbě byla chována spárkatá zvěř, orgán státní správy myslivosti by zajistil každých pět let vypracování posudku za účelem stanovení vhodné výše lovu spárkaté zvěře v dané honitbě, a to na základě posouzení celkového stavu ekosystému, porovnání oplocených a neoplocených ploch, výše škod způsobených zvěří na lesních a zemědělských porostech a zpětného propočtu stavu spárkaté zvěře za poslední tři roky. Součástí posudku by byl i návrh ročního plánu lovu spárkaté zvěře s výjimkou prasete divokého na nejbližší období pěti let pro honitbu s výměrou lesa alespoň 50 ha.
Posudek by orgán státní správy myslivosti předal ostatním orgánům státní správy myslivosti, v jejichž správním obvodu honitba leží, a na žádost by ho bezplatně poskytl vlastníkům honebních pozemků, uživateli honitby a dále orgánům státní správy lesa a orgánům ochrany přírody, v jejichž správním obvodu se honitba rozkládá. Držitel nebo uživatel honitby by mohl požádat o revizi posudku po třech letech jeho platnosti. V tomto případě by hradil náklady na vypracování nového posudku ten, kdo o něj požádal. Posudek by byl součástí podkladů k plánu.
Uživatel honitby by byl taktéž povinen vypracovat každoročně podklady k plánu, a to ve lhůtě stanovené prováděcím právním předpisem. Podklady k plánu by uživatel honitby předložil držiteli honitby k vyjádření. Jestliže by se k nim držitel honitby do 15 dnů od doručení podkladů k plánu nevyjádřil, znamenalo by to, že s nimi souhlasí. Pokud by uživatel honitby nepředložil podklady k plánu, stanovil by plán orgán státní správy myslivosti pouze s využitím posudku.
Orgán státní správy myslivosti by byl oprávněn kontrolovat plnění plánů a změněných plánů podle § 37. Za tímto účelem by mu uživatel honitby předkládal měsíční písemná hlášení o plnění plánu lovu, pokud by nebylo dohodnuto jinak, a též markanty. Nesplnění plánu uživatelem by bylo (tak jako dosud) přestupkem.
Splnění plánu lovu by se posuzovalo samostatně u každého druhu spárkaté zvěře. Plán u každého druhu by se považoval za splněný, pokud by byl buď splněn tak, jak byl stanoven orgánem státní správy myslivosti, nebo kdyby byl splněn lov počtu kusů samic a mláďat daného druhu zvěře, přičemž plánovaný počet samců by mohl být zcela nebo částečně nahrazen ulovením stejného počtu samic a mláďat daného druhu zvěře. Do plnění plánu by se započítávala i zvěř získaná lovem na nehonebních pozemcích, při dosledu a nalezená uhynulá zvěř. Pokud by uživatel honitby prokázal odůvodněný případ hodný zvláštního zřetele, mohl by orgán státní správy myslivosti plán lovu jednotlivých druhů spárkaté zvěře výjimečně považovat za splněný, když celkový počet ulovených kusů jednotlivých druhů zvěře by dosáhl alespoň 70 %, přičemž každý druh spárkaté zvěře by se posuzoval samostatně. Do plnění plánu lovu by se započítávaly pouze ty kusy spárkaté zvěře, které by bylo možné doložit odevzdáním markantů. Co by bylo markantem a jaký by byl způsob kontroly markantů a jejich znehodnocení orgánem státní správy myslivosti, by měla stanovit vyhláška.
V honitbách, kde pro některé druhy spárkaté zvěře nejsou stanoveny minimální a normované stavy, by bylo u těchto druhů zvěře možné lovit samičí zvěř bez ohledu na věk a samčí zvěř do stáří jednoho roku ve stanovené době lovu bez omezení a bez vypracování a projednání plánu. Pokud by uživatel honitby ulovil v hospodářském roce od 1. dubna do 31. března pět nebo více kusů jednoho druhu spárkaté zvěře, pro který nejsou stanoveny minimální a normované stavy, byl by povinen pro následující hospodářský rok vyhotovit plán lovu i pro tento druh zvěře.

OBLASTI CHOVU ZVĚŘE
Další poměrně výraznou změnou by bylo to, že oblasti chovu zvěře by mohly být vymezovány taktéž z podnětu orgánu státní správy myslivosti (dosud to bylo jen na návrh jednoho nebo více držitelů honiteb). I v tomto případě by orgán státní správy myslivosti příslušný k vymezení oblasti chovu zajistil každých pět let posudek za účelem stanovení vhodné výše lovu spárkaté zvěře, pro kterou byla oblast chovu vymezena. Součástí posudku by byl návrh ročního plánu lovu spárkaté zvěře na nejbližší období pěti let pro oblast chovu i každou honitbu s výměrou lesa alespoň 50 ha, která spadá do této oblasti. Posudek pro oblast chovu by byl součástí podkladů k plánu pro honitbu v dané oblasti chovu, pokud je v ní chována zvěř, pro niž byla tato oblast chovu vymezena.

„TECHNICKÉ POZNÁMKY“
Tolik tedy znění pozměňovacího návrhu. Nyní si dovolím několik „technických poznámek“.
Pokud by zákon stanovil, že uživatel honitby vypracuje podklady k plánu mysliveckého hospodaření, měl by také stanovit, jaké podklady to jsou. Zákon zde ani neodkazuje na prováděcí předpis.
Má li být plán lovu vypracovaný orgánem státní správy myslivosti vůbec k něčemu, měl by si veškeré podklady obstarat správní orgán sám. Zejména sčítání zvěře by zcela jistě nemělo být úkolem uživatele honitby. Sčítání zvěře uživateli nefungovalo dosud a není jediný důvod domnívat se, že by náhle začalo fungovat. Zároveň není jediný důvod pro to, aby pro řízení, které není návrhové, opatřoval podklady kdokoliv jiný než správní orgán, který řízení vede.
Pokud je podkladem posudku zpětný propočet stavu zvěře za poslední tři roky, není zřejmé, proč se posudek zpracovává každých pět let.

ZAMYŠLENÍ NA ZÁVĚR
Autoři návrhu – poslanci Vlastimil Válek a Radek Holomčík – odůvodňují jeho předložení snahou dostat stavy zvěře pod kontrolu a nastolit rovnováhu mezi zvěří a lesem. Zmiňují přitom inspiraci tzv. saským modelem. Tato snaha je jistě chvályhodná, za současné situace nezbytná a předkládaný návrh novely je asi tím nejprogresivnějším, co bylo v uplynulých letech k vidění. Bohužel je zde několik „ale“, od nichž nelze jen tak odhlédnout.
Saský model (podrobně viz Svět myslivosti č. 5/2007) je bezesporu úspěšný. Základní podmínky jeho úspěchu, tedy to, že Saské státní lesy své honitby nepronajímají a mohou zcela volně prodávat povolenky k lovu, u nás ale nejsou naplněny. Lesy České republiky, s. p., nejenže drtivou většinu svých (rozuměj státních) honiteb pronajímají, ale současná legislativa jim neumožňuje prodávat povolenky dokonce ani do toho mála honiteb, které zůstaly režijní.
Celý systém české myslivosti stojí na tom, že právo myslivosti náleží v první řadě držiteli honitby (vlastníkovi, resp. vlastníkům honebních pozemků). Právo vykonávat myslivost je (nebo by mělo být) pro držitele honitby možností účinně na svých pozemcích regulovat stavy zvěře. Dále lze možnost vykonávat na svých pozemcích myslivost označit za jakýsi benefit (což je však otázka spíše individuálních preferencí). Zcela jistě však jde taktéž o břemeno, neboť veškerá péče o zvěř, tedy péče o národní přírodní bohatství, se děje de facto na účet soukromníka. V českých podmínkách je tento model navíc poněkud pokřiven tím, že drtivá většina honiteb je pronajata. Tím se možnost vlastníků pozemků kontrolovat stavy zvěře stává komplikovanější (nikoliv však nemožnou) a břemeno veškerých starostí nese někdo jiný. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že management volně žijících živočichů spadajících do zákonem vymezené skupiny „zvěř“ vykonávají v naprosté většině subjekty odlišné od státu na svůj účet, a to i na pozemcích státu (rozuměj ve vlastních honitbách Lesů ČR). A celé je to okořeněno tím, že za možnost „starat se“ platí státu každoročně nájemné. Do takového systému nelze vstoupit způsobem, který novela navrhuje. Ten, kdo chce plánovat, by měl buď převzít část břemene hospodaření, nebo by si za hospodaření alespoň neměl nechat platit.
Dále je třeba podotknout, že novela je zcela neselektivní, co se týče druhu honitby a jejího držitele. Proč by měl stát stanovovat plán hospodaření například pro vlastní honitbu, užívanou navíc ve své vlastní režii? Nebo třeba pro polní honitbu užívanou spolkem někde v rovinách Hané? A co třeba lesní honitby nestátních držitelů? Také jim to naplánujeme?
Saský model funguje, protože Saské státní lesy honitby nepronajímají, drží je a spravují. Mají proto také plné právo v nich plánovat. O funkčnosti českého modelu lze mít, kulantně řečeno, pochybnosti. Jestli však chceme aplikovat model saský, nemůže stát jako první věc uchopit do svých rukou plánování, musí uchopit především své honitby. Aktuálně jich má k dispozici asi 1100 a málokterá z nich není honitbou lesní.
Článek vyšel ve Světě myslivosti č. 8/2019.

Autor: Mgr. Ondřej Zemandl

Foto www.pixabay.com