Přihlásit

Můj oblíbený lovecký nůž

Nůž. Rozměry malá, ale významem naprosto nepostradatelná součást lovecké výzbroje. To samozřejmě ví každý myslivec – když začínal s myslivostí, nůž byl jednou z prvních věcí, které si pořídil. Někoho provází po celý život jediný nůž, jiný jich má více a střídá je. Někteří myslivci nože sbírají. S loveckými noži se často pojí nejrůznější příběhy a vzpomínky. Redakce Světa myslivosti oslovila tři spolupracovníky a požádala je o krátký popis jejich oblíbeného nože a příhodu, kterou s ním zažili.

Doporučený Můj oblíbený lovecký nůž Foto Jaroslav Vogeltanz

Pytlácký nůž

„Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy,“ zpívá v jedné své známé písni Karel Gott. A já si při jejím poslechu a zároveň při pohledu na nůž, který právě brousím, vzpomínám, že je to letos již třicet let, co ho používám.

Psal se rok 1990, byl 1. červen a pominula první vlna lovu srnců, která se rozběhla hned 16. května, kdy jsme my, mladí myslivci na lesní správě, plni mladického elánu vyráželi na lov některého z vyhlédnutých „knoflíků“. Začátkem června se již zvedala tráva a lov srnců se stával obtížnějším. Brzy ráno jsem vyrazil na takzvané „předední“ do Škabračky. Šoulal jsem probouzejícím se lesem a v každém stínu i pařezu viděl srnce, který však po prohlédnutí dalekohledem nikdy srncem nebyl. Pomalu jsem postupoval po „třetí cestě“ jižním svahem ke Slavkovským polím. Již začínalo být dobře vidět. Bááác, padla náhle z prostoru přede mnou kulová rána. Kdo tam sakra může být, zameditoval jsem a hlavou mi proběhlo, že jsem se přece domlouval s hajným, že v těchto místech nikdo nebude. A najednou tohle!

Došel jsem potichu porostem až na kraj lesa, kde začínalo pole se zasetým ozimem. Dívám se dalekohledem vlevo, nic. Dívám se vpravo… a na vzdálenost asi 150 metrů vidím sehnutou postavu chlapa, který něco dělá na zemi. Pomalu, krajem lesa za ním vyrážím. Všímám si, že je v maskáčích, ale jeho hlavu nevidím. Když jsem od něj asi 100 metrů, dávám k očím dalekohled a on současně zvedá hlavu a rozhlíží se vlevo do pole. Pak se otáčí a… Už vím, kdo to je! V momentě, kdy mu vidím do tváře, poznává i on mě. Vyskakuje ze země, otáčí se do lesa a mizí v zeleni listnaté houštiny. Přidávám do kroku a blížím se k místu, kde leží napůl vyvržený srnec vidlák a vedle něj nůž – dýka se střenkou z parohu. Rozhlížím se kolem, ale kromě probouzejícího se lesa žádný podezřelý zvuk. Vím, že on ví, že já vím. Již jednou před několika lety jsme se potkali. Beru srnce i nůž, událost hlásím na lesní správě, ale důkazem je pouze onen pytlácký nůž.

Nůž mi nakonec zůstal. Je vyroben z vysoce kvalitní oceli a výborně se s ním vyvrhuje. Nechal jsem si na něj ušít pouzdro a celých třicet let ho nosím jako pracovní nůž do lesa. A protože mám rád ostré nože, je na něm za ty roky obroušení dobře vidět.

S pytlákem jsem se pak při různých příležitostech několikrát setkal. Dokonce tak, aby viděl, že mám jeho nůž. Ani okem nemrkl. Už je to hezká řádka let, co odešel do věčných lovišť. Nevím, jestli mu tam ta jeho dýka neschází.

Ing. Jan Jeniš, Libavá

 

Můj lovecký nůž

Řadím se ke generaci tzv. pamětníků, kteří se rádi vracejí ve vzpomínkách do časů, kdy začínali uskutečňovat své životní plány, přičemž úspěchy a radostné chvíle se střídaly s problémy a mnohokrát i s nezdarem. Pro mě jakožto profesionálního myslivce ve funkci mysliveckého referenta u státních lesů patřil lovecký nůž k povinné základní výbavě. Ti, kteří patří do mé věkové kategorie, si dozajista pamatují, jaké nože jsme tenkrát měli k dispozici. Velký výběr to rozhodně nebyl. K dostání byly „kapesní lovecké nože“ s galalitovou střenkou imitující jelení paroh a s čepelí z černé oceli, která nedržela ostří a leskla se jen do chvíle, než se dostala do styku s barvou nebo ovocnou či zeleninovou šťávou. Koupit se daly také nože s pevnou čepelí vyrobené již z nerezové oceli, ale ostré vydržely jen chvilku. Většina myslivců si proto vyráběla lovecké nože sama z oceli získané z vyřazených rámových nebo pásových pil a na střenky se používaly jelení shozy. Když jsem měl před zahraničním lovcem vyvrhnout jím ulovenou zvěř, popravdě jsem se styděl takový nůž vytáhnout.

Koncem 70. let jsem dostal pozvánku na okresní konferenci mysliveckého svazu se žádostí o vystoupení v diskusi s informací o fungování Chráněné poľovné oblasti Poľana. Připravil jsem si obsáhlou zprávu, v níž jsem poukázal na některé problémy myslivosti. Zmínil jsem i nedostatek kvalitních loveckých nožů. Doslova jsem uvedl: „Do výstroje myslivce patří kvalitní nůž. Většina z nás si nůž vyrobila sama podle svého vkusu z nějaké polámané pily nebo z jiné odpadní, ale vůči korozi odolné oceli, neboť nože, které jsou k dostání v obchodech, nedrží ostří a při kontaktu s barvou nebo třeba s ovocem se ničí. Nepřiplatil by si každý z nás jednou začas za kvalitní a pěkný nůž? Vždyť myslivci se mezi sebou poměřují podle svého vybavení. V republice je nás 135 tisíc a určitě se mezi námi najde mnoho takových, kteří navrhují výrobky, a také těch, kteří by výrobky pro myslivce mohli zařadit do svého výrobního programu.“

Předseda okresní organizace zhodnotil mé vystoupení velmi kladně a požádal mě o můj příspěvek s tím, že pojede na celostátní sjezd a tam by s připomínkami vystoupil. Nevím, jestli to bylo jeho vystoupením nebo jen shodou náhod, ale v průběhu následujícího roku se v obchodech s loveckými potřebami objevily nože s novým designem, z nerezové oceli, s kvalitním ostřím a se značkou Mikov. Účastníci konference mě pak při náhodných setkáních s úsměvem zastavovali: „Kdybys o tom tenkrát nemluvil, měli bychom ještě ty staré nože!“ Kdo ví, možná měli pravdu.

Mám více loveckých nožů a ke každému se vážou milé vzpomínky. Jeden, k němuž jsem přišel, jak se říká, jako slepý k houslím ještě v čase „černých“ nožů a používám ho dodnes, má úsměvnou a zajímavou historii.

Vezl jsem na Lesní správu Kyslinky dva lovecké hosty tehdy ještě ze západního Německa, kteří k nám přijeli na srnce. Cestou jsme v autě s pomocí tlumočníka vedli seznamovací rozhovor. Já se ptal, odkud jsou, co již mají uloveno, kolik dní u nás plánují zůstat a podobně, zatímco oni zjišťovali, jaké srnce u nás máme, které druhy zvěře v revíru žijí, jak obtížné jsou terény atd. Jeden z nich mě překvapil otázkou, kolik času je zapotřebí na ulovení srnce, a kdy přibližně tedy on uloví prvního srnce u nás. Blesklo mi hlavou, že za chvilku pojedeme kolem generační obory pro jelení zvěř, do níž jsme nedopatřením při dokončování oplocení uzavřeli dva srnce, které jsme dostali za úkol ulovit. To by mohla být rychlovka!

„Lovil byste i v oboře?“ zeptal jsem se hosta.

„Samozřejmě, když to bude dobrý srnec,“ zněla odpověď.

„Tak tedy ještě dnes,“ řekl jsem sebevědomě.

Asi jsem ho překvapil a považoval mě za chvástala, protože sáhl do kapsy a vytáhl z ní nádherný zavazák značky Puma a tentokrát pro změnu on sebevědomě prohlásil: „Jestli dnes střelím srnce, je váš!“

Za několik minut jsme byli u obory a vyrazili s hostem na lov. Poodešli jsme kousek od brány a namířili si to k posedu, kde jsem chtěl čekat na srnce, když tu z lískového keříku asi třicet metrů od nás jeden z nich vyskočil a zmizel v nejbližší houštině. Na střelbu jsme nebyli vůbec připraveni. Nedělal jsem si z toho vrásky, ale trochu mě to přece jen zamrzelo, protože jsem tušil, že teď budeme muset sedět na posedu patrně déle, než se srnec znovu odváží vytáhnout na loučku. K posedu jsme to měli ještě dost daleko, a tak jsem požádal hosta, aby byl připraven k případné střelbě. Ještě jsme ani nevykročili k posedu, když tu najednou zpoza stejného keře vyšel druhý srnec a pomalu odcházel za prvním. Host měl na střelbu dostatek času a srnec se po dobře mířené ráně zlomil. Po tradičních mysliveckých úkonech, jako je vzdání pocty ulovené zvěři a gratulace střelci, jsme srnce vynesli z obory a já se chystal provést vývrh. Host mi to ale nedovolil, z kapsy opět vytáhl nůž – v tu chvíli jsem si myslel, že už bude můj – a srnce sám vyvrhnul. Když skončil, nůž otřel, dal do koženého pouzdra a k mému překvapení zase zasunul zpět do kapsy. Měl jsem smíšené pocity o váze jeho chlapského slova, ale nedal jsem to najevo a snažil se nad věc povznést.

Hosté u nás zůstali tři dny a oba střelili po dvou srncích. Než odjeli, sepsali jsme s nimi v kanceláři záznam o lovu. Po jeho podpisu vytáhl „můj“ host z kapsy mně již dobře známý nůž a podal mi ho: „Tady splácím dluh!“ V tu chvíli jsem pochopil, že to byl jediný nůž, který měl s sebou, a upravil jsem si mínění o váze jeho slova.

S nožem jsem dlouho frajeřil před kolegy a opatroval ho jako oko v hlavě. Zub času na něm již zanechal stopy, ale ty mu neubraly nic z krásy a užitné hodnoty.

Emil Rakyta, Zvolen

 

Vzpomínkový nůž

Je to už pěkná řádka let, co jsem se stal členem Mysliveckého sdružení Diana Ústí nad Labem a začal vykonávat myslivost v jeho honitbě. Jde o krásný revír, který sousedí s částí města Ústí nad Labem. Mírně zvlněná krajina je dobře zazvěřená srnčí a černou zvěří a občas se objeví mufloni a jelení zvěř. Jedním z mých kolegů byl Jaroslav Čmejla. Myslivost měl v pracovní náplni coby zaměstnanec Magistrátu města Ústí nad Labem, a také jako velkého koníčka. Velice dobře střílel, ale lovil relativně málo. Byl manuálně velmi zručný, preparoval ptáky, vyřezával ze dřeva, ryl do paroží a uměl vyrábět lovecké nože.

Jednoho rána jsem lovil v části revíru zvané Zadní luka. Mám rád ranní šoulačky, kdy se les probouzí. Tehdy jsem měl štěstí, na jedné z luk jsem narazil na tlupu divočáků, z níž se mi podařilo ulovit dva lončáky. Jeden zůstal v ráně, ale druhý odběhl na prudký svah spadající ke Klíšskému potoku. Když jsem se k němu dostal, zjistil jsem, že u sebe nemám nůž. Přemítal jsem, čím divočáka vyvrhnu a jak ho dopravím k cestě, když vtom se náhle jako duch zjevil Jarda. Popřál mi „Lovu zdar!“ a daroval mi jeden ze svých jednoduchých nožů, které vlastnoručně vyráběl z listů pásové pily. Tím mě v dané situaci zachránil. Pomohl mi s vyvrženým divočákem a pokračoval v šoulačce.

Jarda je již několik let na lovech v mysliveckém nebi, na čekané u nás v honitbě ho zradilo srdce. Nůž od něho dnes již nepoužívám, ale mám ho na čestném místě ve svém mysliveckém koutku. Je to má zhmotnělá vzpomínka na kamaráda Jardu.

Ing. Václav Šutera, MS Diana Ústí nad Labem

 

Text vyšel ve Světě myslivosti č. 8/2020

Pošlete nám fotografii svého oblíbeného loveckého nože a krátký příběh, který jste s ním zažili. Nejzajímavější příspěvky i s fotografiemi uveřejníme. Kontakt: vaca@svetmyslivosti.

Poslední změna: 10. září 2020

(0 hlasů)

Diskuse na serveru SvetMyslivosti.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na SvetMyslivosti.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.