Logo
Vytisknout stránku

Co se děje v našich honitbách, záleží na ukázněnosti nás myslivců

Dne 31. prosince 2018 nás opustil Petr Žaba, uznávaný lesník a myslivec z Jizerských hor. Čtenáři Světa myslivosti si ho pamatují podle jeho diskusně laděných příspěvků, v nichž se jasně a srozumitelně vyjadřoval k aktuálním problémům naší myslivosti. Petra Žabu si připomeneme rozhovorem zveřejněným ve Světě myslivosti č. 6/2011.

Doporučeno Co se děje v našich honitbách, záleží na ukázněnosti nás myslivců

Máte za sebou dlouhou lesnickou a ještě delší mysliveckou praxi. Jak se po letech, kdy jste působil v lesnictví a věnoval se myslivosti, díváte na hlavní třecí plochy mezi těmito velmi blízkými obory?
Každý lesník má rozdělené srdce – část bije pro les, část pro myslivost. Není dobře, když jedna strana výrazně převáží. Sám jsem v sobě musel ten vztah řešit. Vždyť k lesařině mě přivedla myslivost. Ostatně tak to bylo u většiny mých spolužáků – byla to flinta, která nás vedla na lesnickou školu, ne vášeň pěstovat les. Celý život jsem si musel vytvářet tu hranici, abych „neuklouzl“ a kvůli zvěři neviděl les. Zvěř je součástí lesního prostředí, patří do něho a ať je v něm v jakémkoliv množství, vždy bude působit nějakou škodu. Tak k tomu přistupuje většina normálních lesníků. A jaký je rozdíl mezi minulostí a dneškem? Za sebe jako bývalého zaměstnance státních lesů mohu říci, že snad jen v tom, že dříve měla myslivost v pracovní náplni lesníků více místa než dnes, kdy je většina někdejších režijních honiteb pronajata. Nutno také přiznat, že dříve byli lesníci v očích myslivecké veřejnosti považováni za někoho, kdo tomu rozumí a kdo to dělá správně. Obávám se, že dnes jsme tuto někdejší prestiž v mnoha případech ztratili.

Příští rok (2012 – pozn. red.) uplyne 20 let od transformace našeho lesního hospodářství (LH), kterou lze zjednodušeně popsat jako oddělení hospodaření v lese od provádění prací. Jaký měla tato změna vliv na myslivost v lesních honitbách?
Transformace jako taková problém myslivosti neřešila, šlo v ní o lesnictví. Teprve následně vznikem státního podniku Lesy České republiky (LČR) bylo potřeba zaujmout nějaký postoj k myslivosti. Původní představy tehdejšího vedení byly takové, že se všechny honitby pronajmou. Nakonec se přece jen nám, kteří víme, jak velký podíl venkovního personálu tíhne k myslivosti, podařilo prosadit, že na každé lesní správě zůstala jedna či dvě režijní honitby. Jinak došlo k výraznému snížení výměry honiteb se všemi z toho plynoucími následky, ale to každý ví. V současné době podnik redukuje počet režijních honiteb na jednu honitbu na lesní správu, což mi po vlastních zkušenostech připadá vcelku logické.

Diskutuje se o tom, že u druhého ze státních podniků – Vojenských lesů a statků (VLS), které neprošly transformací, jako tomu bylo u státních lesů, je myslivost na mnohem vyšší úrovni. Jaké změny tedy přinesla transformace LH provedená na celém území republiky?
Srovnávat myslivecké hospodaření VLS, příp. správ národních parků, s hospodařením LČR nelze – to jsou nesrovnatelné veličiny, výměry atd. Můžete srovnávat např. mimoňskou divizi VLS s Lesním závodem Židlochovice, protože výměra je podobná, obě mají odborný myslivecký personál atd., ale obecně to srovnávat nelze.
Co tedy přinesla transformace? V první fázi pronájmu honiteb, aspoň ze zkušeností u nás na Liberecku, to bylo snížení početnosti jelení zvěře, které lze hodnotit pozitivně. Tento stav vydržel do roku 1997, ale pak začala početnost zvěře opět narůstat. Tehdy jsem působil jako oblastní inspektor LČR a v řešení škod působených zvěří jsem byl dost radikální, takže již v sezóně 1993/1994, kdy se poprvé hospodařilo v nových honitbách, došlo v naší oblasti k výraznému snížení stavů. Nutno dodat, že bohužel i na úkor kvality, za což jsem byl kritizován. Měli bychom si však konečně přiznat, že téměř vše, co se děje v našich honitbách, záleží na ukázněnosti nás myslivců. Nikomu nebylo nařízeno, že musí střelit vše, co potká. Pravdou je, že od té doby uplynulo 20 let a stále si stěžujeme na nedostatek samčí zvěře ve vyšších věkových třídách, na nevyrovnaný poměr pohlaví … Znovu opakuji, že vše závisí na kázni myslivců! Je však třeba přiznat, že do všeho vstupuje ekonomický faktor, myslivci si konkurují ve svých honitbách a honitby si konkurují navzájem, takže problém je těžko řešitelný. Navíc honitby státních lesů, protože jde o hospodaření se státním majetkem, jsou pronajaty za vysoké nájemné a jejich nájemci se domnívají, že mají automatické právo střelit si trofejového jelena. A ne jednoho, víc … Podobné je to v honitbách LČR pronajatých mysliveckým sdružením – mají vysoké nájemné, a pokud za nimi nestojí finančně silný mecenáš, jsou nucena lovit, často bez ohledu na chovnou kvalitu.

Čím si vysvětlujete, že od druhé poloviny 90. let došlo k nárůstu stavů jelení zvěře?
Domnívám se, že po prvních pěti letech byl ukojen největší hlad po trofejích. Trofejová zvěř navíc evidentně dostala tzv. „na frak“ a možnost jejího ulovení se snížila. Většina nájemců honiteb si to začala uvědomovat a trochu přibrzdili. Samo sebou se začalo přibržďovat nejdříve u holé zvěře ... Svou roli v některých letech sehrálo i počasí na podzim a v zimě, v jehož důsledku se zvěř velmi obtížně lovila.
Přes všechny problémy si myslím, že v posledních letech se poměr pohlaví jelení zvěře v Jizerských horách trochu srovnal. Pořád však chybí jeleni druhé, a především třetí věkové třídy.

Úroveň mysliveckého hospodaření se spárkatou zvěří v lesních honitbách se tedy přece jen zlepšila?
Mírné zlepšení vidím – zde v našich podmínkách u jelení zvěře – v již zmíněném poměru pohlaví. Dokonce se domnívám, že v současné době se i její početní stavy v Jizerských horách blíží stavům únosným. Zdůrazňuji únosným, nikoliv normovaným! Ty jsou totiž stanovovány nesmyslným způsobem. LČR mají v nájemních smlouvách k honitbám, které pronajímají, zakotveno mnoho kontrolních mechanismů ke sledování mysliveckého hospodaření. Jde o to, do jaké míry se chce personálu vstupovat do konfliktů s nájemci honiteb. Někde se vyhýbají mocným, jinde převáží nezájem, ale v některých oblastech kontrola přece jen funguje. Domnívám se, bohužel proti svému přesvědčení, že kázeň myslivců se uvolnila tím, jak se sebraly pravomoci Českému mysliveckému svazu. Státní správa svou roli v tomto směru nezvládá.

Jaký máte názor na vztah aktuálního vedení LČR k myslivosti?
Pro současné vedení LČR je myslivost okrajovou záležitostí.

V březnovém Světě myslivosti vyšel článek o výsledcích inventarizace škod působených zvěří, prováděné v roce 2010. Z inventarizace vzešel výsledek, že nárůst škod se podařilo zastavit. Přitom jsme na maximech odstřelu všech druhů spárkaté zvěře …
Neznám přesně použitou metodiku, takže se k tomu nechci vyjadřovat v obecné rovině. Jsou oblasti, kde škody přetrvávají, nebo se opakují, a oblasti, kde se s tím již podařilo něco udělat. Potvrzuje to i moji zkušenost, že únosné stavy zvěře mohou být podle úživnosti prostředí dvojnásobné až čtyřnásobné. Troufám si říci, že normované stavy velké spárkaté zvěře nemáme nikde.

Ještě nedávno jste působil jako kontrolor lesnického hospodaření a projel jste velkou část republiky. Ve kterých oblastech jsou škody působené zvěří nadále výrazné?
Problémy jsou např. v západních Krušných horách a stále i v Jeseníkách. Nutno však říci, že více či méně problémové honitby jsou téměř na každé lesní správě. A pak je tu jeden velký problém, a to je sika v západních Čechách a jeho pokračující expanze.

Často se diskutuje o metodice oceňování škod působených zvěří, která se v uplynulých letech několikrát měnila. Jak tyto diskuse vnímáte? Je současná metodika objektivní?
Objektivní musí být především ten, kdo venku zjišťuje škodu, následný výpočet je jen výpočet. Nemůžu pochopit, že když víme, kolik stojí sazenice, kolik stojí její zasazení a kolik do ní investujeme, nedokážeme říci: v tomto věku stojí stromek 10 nebo 20 korun a když je zničený, tak bude škoda 20 korun. To by velmi prospělo tomu, kdo škodu uplatňuje a jedná s myslivci. Myslivcům vše ukáže, ale nakonec jim neumí odpovědět, kolik to bude stát, a řekne, že se to spočítá až na lesní správě. Na toho, kdo musí uznat, že tu škodu vidí, to nepůsobí dobře. Znovu zdůrazňuji, že objektivita musí být v posouzení škody jako takové. Domnívám se, že kdyby se postupovalo tak striktně, jak je to formulováno ve vyhlášce, škody by byly nevyčíslitelné. Nějaká škoda musí být nebo by měla být tolerována, aby zvěř mohla v lese existovat. Je našim národním bohatstvím a vlastník pozemku by ji měl v únosné míře strpět.

Podle některých názorů by se škody neměly vůbec platit právě proto, že zvěř je národním bohatstvím ...
Jak jsem již řekl, ať je zvěře málo nebo moc, vždy nějaká škoda vznikne. Bagatelizovat stavy zvěře je však proti mému přesvědčení. Myslivci hospodaří s národním bohatstvím, jímž je zvěř, a hospodaří s ním v souladu se zákonem, ale na pozemcích, které někomu patří. Podle toho by se měli chovat a ochraňovat i majetek někoho jiného. Přece to nechceme nechat dojít tak daleko, že někdo bude rozhodovat o tom, že zvěř budou lovit nějací profesionální lovci nebo vojsko, protože nejsme ochotni či schopni stavy zvěře sami regulovat. Tím, že vykonáváme myslivost, přebíráme odpovědnost za zvěř, a tak je k tomu třeba přistupovat. Stavy zvěře musíme udržovat na únosné výši!

Jak hodnotíte současný stav české myslivosti?
Velmi mě trápí úbytek drobné zvěře, který asi je nezastavitelný. Návrat do dob velkých výřadů, které jsme zažili, je již v nedohlednu. Podle mého názoru jsme se příliš rychle přeorientovali na spárkatou zvěř, z níž máme trofeje a zvěřinu. Vzpomeňme na období, kdy i Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti ve Zbraslavi hlásal, že drobná zvěř již nebude, takže ji nahradíme muflony a daňky … To nebyla správná cesta. Spárkatá zvěř, která byla dříve chována v oborách, dnes žije ve vysokých stavech ve volnosti, zvyšuje tlak na les, konkuruje původním druhům zvěře atd. Trofejová spárkatá zvěř změnila i vztahy mezi myslivci – je příčinou konkurence a závisti. Ono se to nezdá, ale i takové zdánlivé drobnosti narušují soudržnost v mysliveckých spolcích a náladu v myslivosti.

V článcích ve Světě myslivosti upozorňujete na to, že je potřeba, aby myslivci naslouchali názorům veřejnosti, protože veřejnost je tou, která bude rozhodovat o tom, co se bude dít s myslivostí. Myslíte si, že už to naši myslivci dostatečně pochopili?
Řekl bych, že dříve to pochopili lesníci, kteří tomu šli vstříc, na můj vkus však někdy možná až příliš. Myslivci se s tlakem veřejnosti na přírodu a s rekreačními aktivitami veřejnosti vyrovnávají velmi těžko. Dříve to bylo jednoduché: honitba je naše a ostatní tam nemají co dělat! Ta doba je ale pryč. Čím dříve to pochopíme a přizpůsobíme se dnešku, tím lépe. Samozřejmě, že je to na úkor zvěře, že jsou oblasti a období v roce, kdy zvěř nemá absolutně nikde klid, ale tomu nedokážeme zabránit. Kdysi jsme uvažovali o klidových zónách pro zvěř, ale občané nejsou vychováváni k tomu, aby je respektovali …

Existují dva názory na zákon o myslivosti. Podle jednoho by měl být direktivní a státní správa myslivosti by měla mít velké pravomoci, druhý naopak podporuje maximálně liberální zákon. Jaký názor máte Vy?
Jestliže dnes někde dosahují v myslivosti dobrých výsledků, tak je to ve velkých honitbách nejčastěji státu, kde je myslivost řízena odshora a podle jasných pravidel. V ostatních honitbách je situace mnohem složitější a v mnoha případech jde spíše jen o lov. V ještě liberálnějším zákoně tudíž budoucnost nevidím. Přikláním se spíše k tomu, aby státní správa dostala do ruky legislativní nástroje a aby byla jejich prostřednictvím schopna reálně dohlédnout na stavy zvěře a na dodržování zákona.

Dalším, o čem se mluví, je minimální výměra honitby. Naši myslivci by rádi co největší honitby, část vlastníků pozemků naopak honitby malé po vzoru Rakouska a Německa …
V Německu sice existují malé honitby, ale průměrná výměra honitby je tam vyšší než u nás, kde máme minimální výměru 500 ha. Podle mého názoru u nás byly malé honitby odůvodnitelné, když jsme měli koroptve, bažanty a zajíce. Dnes jsme někde jinde, snažíme se hospodařit se spárkatou zvěří, a pro to je 500 ha málo. Jsem však realista, takže pokud by se projednával zákon o myslivosti, zůstal bych u této výměry a snažil bych se ji udržet. Pokud chceme se spárkatou zvěří skutečně hospodařit, jedinou cestou jsou oblasti chovu zvěře s podmínkami, které musí všichni plně respektovat.

Potřebuje zákon o myslivosti novelizaci? A měly by ji iniciovat myslivecké organizace?
Podle mého názoru by se zákon měl novelizovat. Myslivci by neměli strkat hlavy do písku a snažit se za každou cenu konzervovat současný stav kvůli obavám z toho, aby nebyly dány nějaké větší kompetence vlastníkům honebních pozemků. To je jen cesta k dalším vzájemným střetům. Opomíjet vlastníky nejde.

Máte nějakou svojí vizi, co se bude dít s honitbami v roce 2013 a po něm? Mnoho myslivců se toho bojí…
Pokud nájemní vztah funguje, měl by nájemce mít právo opce, aby mu bylo umožněno prodloužit smlouvu. Všechno rozbíjet by nebylo moudré. Rozhodně dojde k výrazným změnám tam, kde se změnily majetkové vazby k pozemkům.

Jaký názor máte na současné velmi rozšířené vnadění zvěře a její lov na vnadištích?
Pokud si vzpomínám, o vnadění se začalo poprvé mluvit v souvislosti s odváděcím přikrmováním černé zvěře, což bylo svým způsobem moudré opatření. Bohužel se to ale zvrtlo nežádoucím směrem. Místa, kde se vnadí, by měla být někde uprostřed lesa, kde je cílem zvěř co nejvíce zdržet, aby neškodila na polích. Na těchto místech se zásadně nesmí lovit, aby tam zvěř byla v klidu, loví se okolo. Jaká je realita? V bezpečném dostřelu mnoha posedů na hranici lesa a pole jsou hromady krmiv, u nichž se loví snad úplně všechno a zvěř se tam účelově láká. K těmto vnadištím se „plíží“ velmi opatrně a její chování není rozhodně klidné …
Na druhou stranu uznávám argument kolegů myslivců, že v mnoha oblastech se zemědělsky nehospodaří, takže když nebudou vnadit, divočáka neuloví. S tím bych souhlasil, ale přesto mi nikdo nevyvrátí, že vnadiště by měla být uvnitř lesních komplexů a lovilo by se až v určité vzdálenosti od nich.

Co s motorkáři a čtyřkolkáři v lese?
Zaplať pánbůh, že jsem tento problém za svého působení u LČR nemusel řešit, protože je téměř neřešitelný. Jak se ukazuje, nepohne s ním ani státní správa, ani policie. Bohužel jde o doprovodný rys demokracie, kdy si každý myslí, že si může dělat, co chce. Vše je otázkou výchovy dětí a jejich vztahu k přírodě.


Děkuji za rozhovor.
David Vaca

(0 hlasů)
All Rights Reserved | SvetMyslivosti.cz | Lesnická práce s.r.o.