Asijští jeleni u nás (Haló noviny)
- Kategorie: Zpravy z oboru myslivost
Každý, kdo se zajímá o českou přírodu, o něm jistě již slyšel a možná ho i viděl. Jeleni sika jsou totiž čím dál větším problémem. Jsou to sice krásná zvířata, ale do naší přírody nepatří a vytlačují tak původní druhy, jako jsou srny a jeleni.
Jeleni sika, někdy zvaní pouze sika, jsou středně velká zvířata, tvarem paroží i způsobem života podobní jelenu lesnímu. Jsou ale drobnější a snadno rozlišitelní od původních jelenů lesních i zbarvením. V letní srsti je sika kaštanově hnědý s bílými skvrnami v podélných řadách a s tmavým pruhem na hřbetě. Zimní zbarvení je šedohnědé nebo tmavě šedé a skvrnění nebývá tak výrazné, nebo i chybí.
Nemají také tak výstavní paroží. To je jen jednodušeji tvarované, mívá obvykle po 4 výsadách a měří 30-60 cm.
Do Evropy (i k nám) se dostaly dva podruhy - menší sika japonský, který mívá paroží nanejvýše se 4 výsadami a větší sika Dybovského či mandžuský, u něhož má mít paroží více výsad vytvářejících i korunu. Jejich spontánním i záměrným křížením však došlo ke ztrátě genetické čistoty a dnes je již bezpředmětné obě formy v evropském prostoru rozlišovat (podle jedné z teorií byl dokonce i sika Dybovského už ve své původní domovině produktem křížení jiných poddruhů).
Jelen sika pochází z jihovýchodní Asie a Japonska. Dovezen byl ale na řadu míst Ruska a Evropy. Na naše území byli první sikové dovezeni r. 1897. Nejprve se jednalo pouze o menší skupinky chované v oborách. Od 40. let se díky tehdejším válečným událostem (poškození oplocení obor) objevil i ve volné přírodě. Západočeská populace se soustřeďuje mezi Manětínem, Touškovem a Teplou, odkud proniká i do okolních oblastí Krušných hor, Slavkovského lesa, Českého lesa i západního Pošumaví. Sika se v menší míře vyskytuje i na Českomoravské vrchovině (na rozhraní Třebíčska a Žďárska), na Mladoboleslavsku, Rakovnicku i Příbramsku, a jednotlivě se může objevit i jinde.
A proč je jelen sika škodlivý? Prakticky už proto, že k nám nepatří, a příroda si s ním neumí dost dobře poradit. Má sice stejné stravovací návyky jako naši původní jeleni lesní, ale tím, že se stále více přemnožuje, zabírá vhodná útočiště a pastviny původním druhům. Ještě větší riziko vzniká v místech, kde žijí tyto druhy pohromadě - jak jelen lesní, tak jelen sika. V místech společného výskytu se totiž objevují kříženci siky a jelena lesního, čímž je narušována genetická čistota původního druhu, který by tak mohl fakticky časem i zaniknout.
Jelen sika je zajímavým lovným zvířetem pro myslivce, ovšem pouze v oborách pro ně určených. Všude jinde je považován za škodnou a podle toho také vybíjen. I tak ale stavy jelena siky stále stoupají. Možná, že za čas bude stejně běžný jako naše srnky. Otázka je, jak na to bude reagovat česká příroda.
Jeleni sika, někdy zvaní pouze sika, jsou středně velká zvířata, tvarem paroží i způsobem života podobní jelenu lesnímu. Jsou ale drobnější a snadno rozlišitelní od původních jelenů lesních i zbarvením. V letní srsti je sika kaštanově hnědý s bílými skvrnami v podélných řadách a s tmavým pruhem na hřbetě. Zimní zbarvení je šedohnědé nebo tmavě šedé a skvrnění nebývá tak výrazné, nebo i chybí.
Nemají také tak výstavní paroží. To je jen jednodušeji tvarované, mívá obvykle po 4 výsadách a měří 30-60 cm.
Do Evropy (i k nám) se dostaly dva podruhy - menší sika japonský, který mívá paroží nanejvýše se 4 výsadami a větší sika Dybovského či mandžuský, u něhož má mít paroží více výsad vytvářejících i korunu. Jejich spontánním i záměrným křížením však došlo ke ztrátě genetické čistoty a dnes je již bezpředmětné obě formy v evropském prostoru rozlišovat (podle jedné z teorií byl dokonce i sika Dybovského už ve své původní domovině produktem křížení jiných poddruhů).
Jelen sika pochází z jihovýchodní Asie a Japonska. Dovezen byl ale na řadu míst Ruska a Evropy. Na naše území byli první sikové dovezeni r. 1897. Nejprve se jednalo pouze o menší skupinky chované v oborách. Od 40. let se díky tehdejším válečným událostem (poškození oplocení obor) objevil i ve volné přírodě. Západočeská populace se soustřeďuje mezi Manětínem, Touškovem a Teplou, odkud proniká i do okolních oblastí Krušných hor, Slavkovského lesa, Českého lesa i západního Pošumaví. Sika se v menší míře vyskytuje i na Českomoravské vrchovině (na rozhraní Třebíčska a Žďárska), na Mladoboleslavsku, Rakovnicku i Příbramsku, a jednotlivě se může objevit i jinde.
A proč je jelen sika škodlivý? Prakticky už proto, že k nám nepatří, a příroda si s ním neumí dost dobře poradit. Má sice stejné stravovací návyky jako naši původní jeleni lesní, ale tím, že se stále více přemnožuje, zabírá vhodná útočiště a pastviny původním druhům. Ještě větší riziko vzniká v místech, kde žijí tyto druhy pohromadě - jak jelen lesní, tak jelen sika. V místech společného výskytu se totiž objevují kříženci siky a jelena lesního, čímž je narušována genetická čistota původního druhu, který by tak mohl fakticky časem i zaniknout.
Jelen sika je zajímavým lovným zvířetem pro myslivce, ovšem pouze v oborách pro ně určených. Všude jinde je považován za škodnou a podle toho také vybíjen. I tak ale stavy jelena siky stále stoupají. Možná, že za čas bude stejně běžný jako naše srnky. Otázka je, jak na to bude reagovat česká příroda.