Přihlásit

Co si asi myslet o myslivcích, když je všude honitba (Mladá fronta DNES)

  • Kategorie: Zpravy z oboru myslivost

Na myslivce můžete nahlížet všelijak. Třeba jako na ty postavičky z pera Bohumila Hrabala, kterým dali tvář herci v tragikomedii Jiřího Menzela Slavnosti sněženek. Ústředním motivem příběhu jsou pře dvou mysliveckých spolků. První spor vedou o to, komu připadne zastřelený kňour – zda správci honitby, v níž zvíře zhaslo, nebo střelci, který zvíře skolil. Když se dohodnou na kompromisu, že uspořádají společnou hostinu, začnou se hádat znovu. Jedni prosazují, aby byl divočák podáván se šípkovou omáčkou, druzí chtějí za přílohu zelí. I tento spor vyřeší mazaně, půl kance bude se šípkovou, půl se zelím.
Jiný zorný úhel poskytují zprávy, jež se pravidelně objevují v době honů. Jeden titulek za všechny: „Na honech postřelili tři myslivce. Jeden nemá prsty, dalšímu trefili hýždě.“ Článek on-line deníku iDNES popisuje, jak v sobotu během jediné půlhodiny byli na různých místech Středočeského kraje postřeleni při honu na divoká prasata tři myslivci. Ještě hůře dopadl sobotní lov bažantů v Mojmírovicích na sousedním Slovensku. Náhodný výstřel tam zasáhl do zad ženu, jež po chvíli zemřela.
Proti myslivcům nic zásadního nemám, rozhodně je nepovažuji za bandu po zuby ozbrojených sadistů, kteří si své komplexy vybíjejí na nevinných zvířatech. Jejich činnost mívá dozajista i nějaký užitečný smysl, jako je třeba regulace počtu zvěře. Toto mé stanovisko platí po většinu roku.
V době honů se jich, přiznávám, trochu bojím. O víkendu jsem oknem letmo zahlédl autobus plný myslivců. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost. O něco později jsem vyrazil s dvojicí našich psů na vycházku.
Třesknutí, které prořízlo vlhký vzduch nad polabskými poli, mě nejprve překvapilo. Výstřel. Hned se mi to spojilo. Autobus, zelené kamizoly, myslivci, pušky. Je tu zase hon. Rozhlédl jsem se a v dáli na horizontu jsem spatřil postavu. Pevněji jsem stiskl psí vodítka a přemýšlel, zda by mi na tuhle vzdálenost mohla ublížit zbloudilá střela. Usoudil jsem, že ne. Ale co když mě trefí do oka? Zmocnila se mě panika a otočil jsem obličej směrem od střelce.
Cestou domů jsem si vzpomněl, že mi kdosi kdysi tvrdil, že v honitbě nesmí volně pobíhat psi. A že honitba je všude kolem nás.
To by znamenalo, že s výjimkou oplocené zahrady nesmíme široko daleko venčit psy jinak než na vodítku. Tak jsem si na internetu našel interaktivní mapu českých honiteb. Potvrdilo se. Naše vesnička leží uprostřed honitby, obklopené dalšími honitbami. A vážně tu nesmíme pustit psa z vodítka? Našel jsem si právní výklad, jenž tvrdil, že se zákaz volného pobíhání psů skutečně vztahuje na celou honitbu.
Stojí v něm, že za pobíhání psů v honitbě může „orgán státní správy myslivosti“ udělit fyzické osobě pokutu až třicet tisíc. Autor právního výkladu mě trošičku uklidnil formulací, že „volně pobíhající pes nesmí být usmrcen, jestliže se například vrací na pískání nebo volání svého vedoucího“. Jenomže naši psi jsou normální, když v louce ucítí myš či křečka, začnou jančit. Když by mi zdrhli daleko (200 a více metrů od nejbližšího stavení), má podle zákona myslivecká stráž právo je zastřelit, pokud by nabyla dojmu, že pronásledují zvěř.
V Česku žije podle dat z loňska 90 940 držitelů platných loveckých lístků. Celková plocha honiteb činí 6 890 552 hektarů, což je 68 905,52 kilometru čtverečního. Celé území České republiky přitom zabírá plochu 78 866 kilometrů čtverečních.
Vyplývá z toho nepříjemná hypotetická pravda. Myslivcova kulka či brok může nešťastnou náhodou zasáhnout nepravý cíl na více než 87 procentech území republiky.
Nebo tamtéž cíleně skolit pobíhajícího psa.

Daniel Málek

Diskuse na serveru SvetMyslivosti.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na SvetMyslivosti.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.