Přihlásit

Kouzlo páteříků vzkřísila hajná (Právo Víkend)

  • Kategorie: Zprávy z oboru myslivost

Skleněné korálky do růženců, tzv. páteříky, se v minulosti vyráběly ve stovce sklářských hutí po celé Šumavě, nyní je umí jen hrstka lidí. Ještě teď se při troše štěstí dají najít při procházce zdejším krajem. Jeden objevila před lety náhodou i Hedvika Zahálková (41), která zná šumavské lesy jako své boty, je totiž místní hajnou, a rozhodla se výrobu obnovit.

Když nad plamenem hořáku měkne zelená skleněná tyčinka, začíná Hedvika rozžhavenou hmotu pomalu navíjet na ocelový drátek, který stále točí v ruce v dostatečné blízkosti sálajícího tepla. V okamžiku, kdy tvar připomíná korálek, nanáší na něj pomocí skleněné nitě kapky skla, které potom jehlou tvaruje do bílých květů.
Ty pak opět překryje vrstvou čirého křišťálu. Korálek nakonec nad kahanem uhladí. Po vychladnutí páteřík neboli vinutou perlu navlékne na koženou šňůrku a originální šperk je hotový. Výroba korálku, který vznikl postupným namotáním tří vrstev skla, zabrala tentokrát sotva půl hodiny, někdy však autorka musí počítat i s dvojnásobkem času. Vinuté perle totiž mohou mít i více než deset vrstev. Záleží na motivu.
„U menších korálků je to doslova bez dechu, jak titěrná je to práce,“ říká mi Hedvika v malé dílně v přízemí svého domu v centru Kašperských Hor, šumavského městečka na Klatovsku, kde tráví skloněná nad hořákem většinu volného času.

Inspirací je příroda

Úžas nad jejím výtvorem, který vznikl během chvíle před mýma očima, neskrývám, a nejsem sama. Její náramky, náušnice a přívěsky zdobené tzv. vinutkami obdivují i v zahraničí. Korálky z její dílny, jejichž cena se u jednoho kusu pohybuje od stovky do čtyř set korun podle složitosti, si od ní odvezli třeba turisté ze Spojených států, Japonska či Indie. Náhrdelník z jejích vinutých perel má rovněž manželka prezidenta Miloše Zemana Ivana. Hedvika ho v roce 2013 vyrobila na objednávku Plzeňského kraje, který ho první dámě daroval. Na Šumavu se rodačka z jihočeského Tábora přestěhovala před šestnácti lety za přítelem. „Při otloukání omítky starého kamenného domu z roku 1869 jsem tehdy našla jednoduchý bílý korálek,“ vzpomíná Hedvika na náhodu, která ji před deseti lety přivedla k netradiční zálibě. Ukázalo se, že jde o starý páteřík. Místní skláři je vyráběli od 15. až do 19. století, kdy v průběhu času malé sklářské hutě, tzv. páteříkové, zanikly.
V době největší slávy šumavských korálků se vyvážely prakticky do celého světa a používaly se hlavně do růženců. Jejich neobvyklý název je odvozen právě od prvních slov modlitby Otče náš – Pater noster. Korálky však prý v minulosti sloužily také jako platidlo při obchodování s otroky.

S korálky relaxuje

Hedvika už vyrábí korálky propracovanější, její vinuté perle jsou jejich moderní variantou. „Nevyrábím je samozřejmě z hutního skla jako skláři dříve, ale mám skleněný polotovar,“ vysvětluje a ukazuje přitom na řadu vyskládaných pestrobarevných skleněných prutů, z nichž tvoří originální šperky. „Používám skla z celého světa, skla speciální, měkká, ale i taková, která potřebují mnohem vyšší teplotu při zpracování. Nejčastěji si nechávám vozit materiál z Itálie,“ doplňuje.
Dříve byly vinutky jen hnědé, bílé či modré podle barvy hutního skla, bez jakýchkoli vzorů. Teď září širokou paletou odstínů a ornamentů. Každý je přitom svým zpracováním jedinečný.
Hedvika na korálky maluje nejčastěji květiny. Především ty ze šumavských strání. „Umím rozrazil, fialky, kopretiny, drobné bílé jednokvítky velekvěté nebo protěž,“ vyjmenovává mladá žena s tím, že metodu výroby tradičních vinutých perel si vyzkoušela na kurzu, jinak se vše učila sama.
Postupem času techniku vypilovala, ale podle svých slov se zdokonaluje stále. „Když vidím, jaké korálky dovedou v Itálii nebo Japonsku, mám se ještě pořád co učit,“ poznamenává a zmiňuje tak, že tyto korálky nejsou jen českým specifikem, ale jejich výrobě se věnují i za našimi hranicemi.
Ani jedna ze sklářských hutí, která produkovala páteříky, se na Šumavě nezachovala. „Sem tam lze v přírodě narazit na zbytky obvodových zdí a v jejich okolí se dá najít ještě nějaký korálek,“ říká Hedvika, která se nevymyká jen netradiční zálibou, ale rovněž svou profesí. Už sedm let je totiž hajnou v Národním parku Šumava. Na této pozici jsou zde jen dvě ženy.
Šumavské lesy se staly za ty roky jejím druhým domovem a zdejší krajinu už má prochozenou všemi směry. Na svých toulkách už našla mnoho starých páteříků, jež schraňuje doma v dřevěné krabičce.

V lese i spí

Na starosti má absolventka Vyšší odborné školy lesnické v Písku oblast velkou tisíc hektarů. Její úsek se táhne od Prášil po zaniklou ves Vysoké Lávky a dále k bývalé sklářské osadě Stará Hůrka a k jezeru Laka.
Během dne pracuje hlavně se dřevem, těžkou technikou a v terénu. Když přijde domů, shodí ze sebe špinavé kalhoty a bundu a zamíří do dílny ke svému kahanu, kde se věnuje jemné práci. „Pohybuji se především v mužském kolektivu, takže to potřebuji nějak uvést do rovnováhy,“ říká s úsměvem Hedvika.
Většinu času tráví v lese, zabahněná, mokrá, ale jak sama říká šťastná. S koncem léta si navíc oddychla, protože toto období pro ni znamenalo nejvíc práce v lese a velký příval turistů. „Šumavská příroda trpí kvůli masové turistice, která se tady v posledních letech rozmohla,“ míní a dodává, že se těší na nadcházející podzim, s nímž utichne návštěvnický ruch a je šance zvolnit pracovní tempo. „Miluji podzim v lese, když prší, je v něm ticho, je měkký a úžasně voňavý,“ poznamenává šumavská hajná.
Přestože se často pohybuje v terénu sama a v lese někdy musí strávit dokonce noc, strach nemá. „Být sama v lese je naprosto skvělé, protože máte čas si utřídit myšlenky. Mám své oblíbené stromy, ke kterým si občas chodím sednout. Ráda se dívám, jak rostou ty, co jsem sázela,“ svěřuje se Hedvika, k jejíž denní pracovní náplni patří mimo jiné kontrola stromů a rizikových míst kvůli kůrovci nebo organizace těžby dřeva. Není výjimkou, že ho sama nakládá.
„Čas v lese trávím i tzv. šouláním čili opatrným pohybem po lese tak, aby mě zvěř necítila, neslyšela, ale já jsem ji mohla pozorovat,“ říká Hedvika. Během takových pozorování zvířecích obyvatel lesa vymýšlí nejrůznější příběhy. „Stačí, když vidím jelena, který odpočívá, nebo stádo malých divokých prasat, a hned mi v hlavě naskakuje děj,“ usmívá se hajná. Příběhy pak vykládá svému jedenáctiletému synovi, který má rád i ten o starém páteříku objeveném v omítce kamenného domu.

Kateřina Severová

Diskuse na serveru SvetMyslivosti.cz zůstává přístupná pro všechny čtenáře. Pro vkládání příspěvků je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na SvetMyslivosti.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.

1°C

ČR - aktuální počasí

Přev.zataženo

Vlhkost: 90%

Vítr: 27.36 km/h

  • 10 Pro 2018 5°C 0°C
  • 11 Pro 2018 2°C 0°C

Naši partneři

VLS