Rozhovor týdne s Jiřím Houdkem, ředitelem Muzea lesnictví, myslivosti a rybářství, pobočky Národního zemědělského muzea na zámku Ohrada (Zemědělec)

* S jakými představami jste letos nastoupil do funkce ředitele pobočky NZM na Ohradě?

Lovecký zámek Ohrada je pro mne srdeční záležitostí nejen proto, že jsem Jihočech z Třeboně, ale také proto, že obory, které muzeum pokrývá, jsou i mými profesními obory. Jsem lesní inženýr a myslivost mám velmi rád. A pokud jde o rybářství, tak když žijete v Třeboni, je tento obor součástí vašeho života nejen proto, že si můžete dát v restauraci dobrou rybu, ale zejména proto, že si uvědomíte, co rybníky pro region a krajinu obecně znamenají. Muzeum lesnictví, myslivosti a rybářství uchovává velmi tradičně pohledy na tyto tři obory, abychom se k nim uměli vracet a třeba z nich i čerpat náměty pro současnost. Dnes je pohled na muzejnictví poněkud odlišný v tom smyslu, že muzea by měla nejen uchovávat a vystavovat sbírkové předměty, ale také návštěvníky bavit a měla by je zaujmout. To se například podařilo v Praze a tento trend se snaží Národní zemědělské muzeum naplňovat i na ostatních pobočkách. Věřím, že přestože jsme v historické budově, která je národní kulturní památkou, budeme i tady realizovat takové aktivity, které budou pro návštěvníka zábavné, interaktivní a samozřejmě budou i zdrojem poučení.

* Co se zatím na Ohradě proti minulým letům změnilo?

V současné době se nacházíme v pozici rozhodování o velké investici kolem 120 milionů korun z programu IROP, která by znamenala komplexní rekonstrukci zámku a vytvoření nových expozic, a rozhoduje se o tom, zda se tato investice zrealizuje či nikoli. Nicméně lze, pokud budou ze strany zřizovatele, tedy Ministerstva zemědělství, prostředky, dělat i některé méně náročné akce. Ať už postupné drobnější rekonstrukce, výměna expozic, nebo například doplňování interaktivních prvků do stávajících expozic. Pro interaktivní nabídku, zejména dětem chceme také více využít venkovní prostory muzea. To jsou věci, které lze velmi snadno a současně za relativně méně peněz zrealizovat. Naše muzeum má společnou vstupenku se sousední zoologickou zahradou, a tím i společnou sumu návštěvníků. Mým prvním opatřením po nástupu do funkce bylo proto nasměrovat příchozí návštěvníky k naší pokladně, pres kterou se mohou dostat i do zoologické zahrady. Už jen to, že museli naší budovou projít, mnohé z nich přitáhlo a zlákalo k prohlídce. Za letošní sezónu se tak počet příchozích návštěvníků více než zpětinásobil a celková návštěvnost se letos o 15 až 20 procent zvýšila, přičemž vloni navštívilo naše muzeum asi 170 tisíc lidí.

* Jaké akce pro návštěvníky ještě letos vaše muzeum připravuje?

Tematické akce jsou pro nás důležité, protože přilákají i návštěvníky, kteří by jinak na muzejní prohlídku nešli. Vždy ale záleží na výběru témat. Největší naší akcí jsou Myslivecké slavnosti, které bývají v červnu, a pak jsou zde různé tradiční akce jako muzejní noc, či Velikonoce v muzeu. Zároveň máme na zámku ročně dvě až tři výstavy. Pokud jde o ty nové, letos jsme připravili tři - v září Vorařský den, na říjen chystáme Rybářský den a na listopad Lesnický den. Dříve zde bývaly čtyři až pět akcí do roka, moje představa je pořádat ročně kolem deseti akcí, to se ale bude odvíjet od finančních prostředků. Vedle akcí připravujeme také lektorské programy na různá témata, která se týkají našich tří oborů. Tyto programy by měly být cílenou nabídkou základním i středním odborným školám. To se velice osvědčilo v Národním zemědělském muzeu v Praze. Tam je ale dostupnost muzea pro školy snadná. Bohužel, na Ohradu musejí žáci přijet autobusem, protože hromadná doprava k nám v podstatě nevede, což je problém. Školní zájezdy sem však jezdí především do zoologické zahrady a vzhledem k tomu, že máme společnou vstupenku, rozšiřujeme nabídku, která by mohla školy oslovit.

* Získává muzeum i v současností nové přírůstky do svých sbírek?

Čas od času nějaké sbírkové předměty nakoupíme, často z pozůstalosti, ale většinou jsou drobnějšího charakteru. Například písemnosti související s nějakou významnou osobností v některém z oborů, které naše muzeum pokrývá. Nakupujeme i dobové fotografie, případně i historická umělecká díla. Ale například předmětů z let osmdesátých či devadesátých, tedy z nedávné minulosti, mnoho nemáme, a ani je nenakupujeme, což je, myslím, škoda. I z těchto let je v našich oborech celá řada specifických předmětů, které by mohly být sbírkovými předměty. Přitom se dnes nepovažují za nijak historicky hodnotné, ale možná za nějakých dvacet let už nemusí být k dispozici. Sbírková činnost přeci není jen o historických artefaktech, ale i o dokumentování.

Oldřich Přibík