Za ničení krajiny nenesou odpovědnost jen zemědělci, díl viny padá i na vlastníky půdy (ekolist.cz)

Na přelomu dubna a května, kdy kvetla laickou veřejností „oblíbená“ rostlina – řepka, se opět rozhořela diskuze o správnosti obhospodařování našich polí a o jeho důsledcích na životní prostředí. Zpočátku vlnu averze proti této žluté „květině“ umocňovala žlutá pylová mračna. Až posléze se zjistilo, že tato pylová oblaka pocházejí výhradně z borovic a ze smrku. Veřejnost si brala na paškál místní zemědělce. Svůj velký díl viny ale nesou i lidé, kteří zemědělskou půdu vlastní a nestarají se o víc, než výši pachtovného.

Totiž sami vlastníci půdy (fyzické osoby), kteří mohou do jisté míry ovlivnit způsob hospodaření při uzavírání pachtovních smluv, vlastní podle statistik více jak 3/4 výměry zemědělsky obhospodařované krajiny. Z toho vyplývá, že by měli v prvé řadě vlastníci půdy hledět, a jsem přesvědčen, že v mnoha případech tak činí, na stav své půdy, a s tím související způsob jejího obdělávání. Aby jejich půda produkovala výnosy trvale udržitelným způsobem, musí se vytvořit při ceně pachtovného takové podmínky, aby správci pozemků mohli naplňovat princip trvale udržitelného hospodaření (TUH), jež stojí na pilíři ekologickém, sociálním a ekonomickém.

Abychom pronikli k jádru problému, musíme si ujasnit vlastnickou strukturu půdy v České republice. Samotná zemědělská půda je podle statistik evidována na 4,2 mil. ha (54 %) plochy z celkových 7,9 mil. ha. Fyzické osoby vlastní 76 % výměry zemědělského půdního fondu v ČR, jde o téměř 319 500 vlastníků půdy, kteří drží cca 3,20 mil. ha. Přepočtem dojdeme k závěru, že na jednu fyzickou osobu to činí průměrně 10,02 ha. Na druhé straně právnické osoby vlastní 20 % výměry zemědělské půdy v ČR, tj. 850 tis. ha zemědělské půdy. Počet právnických osob vlastnících zemědělskou půdu tvoří cca 52 tisíc osob. Průměrná výměra na jednu právnickou osobu činí přes 16 ha. Stát vlastní jen cca 3,5 % zemědělské půdy, tj. 148 tis. ha.

Je tedy jasné, že česká zemědělská půda má více vlastníků, jejichž půdu si pronajímají podniky o různých velikostech. Aby jejich hospodaření bylo efektivní a konkurenceschopné především vůči západoevropským zemím v závislosti na výši pachtovného, tak se stále udržují pole o velkých výměrách a pěstují se ekonomicky nejziskovější plodiny.

Skutečností, která vychází z dnešní výměry lánů polí a z historických souvislostí, je, že v České republice jsou v rámci Evropy zemědělské podniky největší. Průměrná velikost farem je 133 ha, přičemž evropský průměr je 16 ha. Počet zemědělských podniků o výměře nad 500 ha je 1 800 a tomu zákonitě odpovídá i ekonomický profit z dotací. Omlouvám se, ale díkybohu umějí dosáhnout na dotace, a je dobře, že tak činí, jinak by podlehly už tak velké konkurenci západoevropských států.

Ale co se zastropováním dotací při této vlastnické struktuře, jak se nyní o tom mluví v rámci nové zemědělské politiky EU při vědomí, že česká půda je vlastněna mnoha fyzickými osobami? Pokud k zastropování dojde, tak české zemědělství bude mít velké problémy! Z druhé strany přichází tlak od vlastníků půdy či od akcionářů firem. Ti často vyhlížejí jen vyplácené dividendy, než aby pohlíželi na výsledky hospodaření komplexněji. Je potřeba, aby se do výsledků hospodaření v zemědělství promítla i péče o stav půd, způsob hospodaření ovlivňující pestrost krajiny a sociální aspekty zlepšující pracovní podmínky a mzdy zaměstnanců. Proto je nefér, když se často poukazuje na zemědělce jako největšího škůdce krajiny.

Vedení podniků čelí jako nikdy před tím tomu, aby uhájili své zájmy o dosažení zisku, což je vlastně prvotní cíl podnikání. Ovšem za jakou cenu! Bohužel často bez ohledu na vyrovnanost TUH, které stojí na environmentálních, sociálních a ekonomických pilířích. Jestliže cena půdy vč. ceny za pachtovné neustále roste, zřejmě pod vlivem dotační politiky, kterou vnímají vlastníci půdy, pak se zužuje prostor zemědělců pro uplatňování ekologických a sociálních přístupů. Jedná se jednoduše o přežití podniků v tvrdém konkurenčním prostředí nejen na tom českém poli. Nemějme jim to za zlé, je to totiž pochopitelné a zcela přirozené. Změnu ale musejí chtít v prvé řadě vlastníci půdy či akcionáři podniků.

Závěrem

Bohužel odtrženost vlastnických vztahů od své půdy je smutným faktem a nelichotivým pozůstatkem komunistického režimu, a proto řada těchto vlastníků řeší jen výši pachtovného. Snaha o to, aby pohlíželi i na jiné funkce svých vlastněných polí než na ekonomické, je zatím jen téměř vysněným přáním nejen zemědělců, ale i ochránců přírody. Vlastníci půdy totiž často žijí mimo místa svých vlastněných půd, a proto nemají takový vztah k myšlenkám TUH, jako měli naši předci. To je pak důvodem, proč tak strmě roste pachtovné za půdu, což se promítá i do ceny tržní bez ohledu na způsob zemědělského hospodaření. Domnívám se proto, že není zcela spravedlivé, aby veškerou vinu za stav naši krajiny a toho, co se na našich polích pěstuje, šla pouze za českými poctivými zemědělci. Svůj podíl viny totiž nese i celá řada vlastníků půdy, kteří se nezajímají o stav půdy a krajiny, ale jen o výši nájemného. Nezapomínejme, že vlastnictví půdy neznamená jen potenciální ekonomický profit, ale také zodpovědnost, a to nejen vůči svým následným generacím, ale také vůči společnosti.

Aleš Erber